Pl. ÚS 9/21

02. 03. 2021, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a ze soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa (soudce zpravodaje), Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) obchodní společnosti Darumatea s. r. o., sídlem Dittrichova 2024/5, Praha 2 - Nové Město, a b) Davida Tesaře, obou zastoupených Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. února 2021 č. j. 9 As 296/2020-69 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2020 č. j. 3 A 132/2020-85, a o s ní spojeném návrhu na zrušení: 1. usnesení o vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 30. září 2020 č. 957 a všech vydaných usnesení o prodloužení nouzového stavu, in eventum na určení, že byly v době jejich účinnosti (ev. platnosti) v rozporu s ústavním pořádkem České republiky [ev. že jejich veškerá ustanovení byla v době jejich účinnosti (ev. platnosti) v rozporu s ústavním pořádkem]; 2. nouzového stavu vyhlášeného usneseními vlády ze dne 14. února 2021 č. 125 a ze dne 26. února 2021 č. 196, jakož i těchto usnesení; 3. krizového opatření přijatého usnesením vlády ze dne 12. října 2020 č. 1021, ze dne 21. října 2020 č. 1079, ze dne 26. října 2020 č. 1103, ze dne 30. října 2020 č. 1116, ze dne 16. listopadu 2020 č. 1192, ze dne 20. listopadu 2020 č. 1201, ze dne 30. listopadu 2020 č. 1262, ze dne 7. prosince 2020 č. 1290, ze dne 14. prosince 2020 č. 1332, ze dne 23. prosince 2020 č. 1374, ze dne 23. prosince 2020 č. 1376, ze dne 18. ledna 2021 č. 53, ze dne 22. ledna 2021 č. 57, ze dne 28. ledna 2021 č. 78, ze dne 8. února 2021 č. 119 a ze dne 14. února 2021 č. 126 a ze dne 26. února 2021 č. 197, ev. pak na určení, že jejich veškerá ustanovení byla v době jejich účinnosti (ev. platnosti) v rozporu s ústavním pořádkem České republiky (ev. že jako celek byly v době své účinnosti, ev. platnosti, v rozporu s ústavním pořádkem České republiky); 4. ustanovení § 5 a 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), a dále spojených s návrhem, aby Ústavní soud zakázal vládě České republiky pokračovat v zasahování do základních práv stěžovatelů podle čl. 2, 4 a 26 Listiny základních práv a svobod vydáváním krizových opatření, která nad rámec § 5 a 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), omezují právo podnikat a právo vlastnit majetek stěžovatelů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. vlády České republiky, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 - Malá Strana, a 2. Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

I.
Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podanou dne 14. 2. 2021 a doplněnou dne 27. 2. 2021 domáhají zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, přičemž výslovně poukazují (viz záhlaví) na porušení čl. 2, 4 a 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K ústavní stížnosti připojili dva návrhy. V prvním požadují zrušení v záhlaví sub 1 až 4 uvedených usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu v září 2020 a únoru 2021 a krizových opatření z doby v záhlaví blíže uvedené. Obsahem druhého návrhu uvedeného v petitu ústavní stížnosti je požadavek, aby Ústavní soud zakázal vládě, tj. vedlejší účastnici, pokračovat ve vydávání krizových opatření, kterými by omezovala jejich právo podnikat a vlastnit majetek v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Listiny. Konečně stěžovatelé požadují, aby Ústavní soud rozhodl o jejich ústavní stížnosti přednostně podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

2. Stěžovatelé, z nichž první je podnikající právnickou osobou a druhý jejím jednatelem (dále jen "stěžovatelé", popř. "stěžovatelka" nebo "stěžovatel"), se ve věci vedené pod sp. zn. 3 A 132/2020 u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhali ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu žalobou na určení, že jím byl:

a) zásah, ke kterému došlo dne 1. 12. 2020 v provozovně stěžovatelky a spočívající v tom, že byla ze strany policistů omezována možnost podnikání stěžovatelky, když její zákazníci byli zasahujícími policisty vykazováni ven z provozovny, a bylo jí zakazováno podnikat prostřednictvím své provozovny;

b) stejný zásah v provozovně stěžovatelky, přičemž tato provozovna byla současně agitačním centrem stěžovatelem zakládané politické strany, když zejména zasahujícími policisty mu bylo zamezováno v jeho politickém působení ve vnitřních prostorách staveb, včetně realizace práva petičního;

c) zásah vedlejší účastnice spočívající ve vydání a vynucování zákazu přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary), dopadající na stěžovatelku od 14. 10. 2020 do 2. 12. 2020 (viz body 1 až 3 v záhlaví uvedených akcesorických návrhů).

3. O návrhu stěžovatelů městský soud rozhodl napadeným usnesením tak, že návrhy na určení nezákonnosti zásahů uvedených sub 2 a) a 2 b) byly vyloučeny k samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok I). Městský soud uvedl, že všechny tvrzené zásahy mohou sice vycházet z obdobných skutkových okolností, avšak to nemusí být důvodem pro společné řízení. Proto byly žaloby proti tvrzeným zásahům 2 a) a 2 b) vyloučeny z důvodu vhodnosti podle § 39 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), k samostatnému projednání. Návrh uvedený výše sub 2 c) byl odmítnut pro nepřípustnost (výrok II). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok V). Výroky III a IV bylo vysloveno, že dvě blíže individualizované osoby nejsou osobami zúčastněnými na řízení.

4. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že stěžovatelé napadají výrok II uvedeného usnesení, kterým byla odmítnuta žaloba na určení, že zásah vedlejší účastnice, spočívající ve vydání a vynucování zákazu přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary), dopadající na žalobce ad a) od 14. 10. 2020 do 2. 12. 2020, byl nezákonný. Dále byl napaden výrok o nepřiznání nákladů řízení (výrok I). Zbývající část výroku usnesení městského soudu předmětem řízení o kasační stížnosti nebyla.

5. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku zrekapituloval argumentaci městského soudu, který v napadené části žalobu stěžovatelů odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s. Skutečnost, že správně měla být odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nepovažoval Nejvyšší správní soud za důvod pro zásah, neboť šlo pouze o to, že mělo být poukázáno na to, že žaloba se odmítá pro nedostatek podmínek řízení spočívajících v nedostatku pravomoci soudu. Jinak argumentaci městského soudu přisvědčil, neboť byla správně založena na aplikaci judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, podle které mají krizová opatření vlády povahu zvláštních právních předpisů, u kterých je pravomoc jejich abstraktního přezkumu (o který v řízení před městským soudem a ve výroku II jeho rozsudku šlo) svěřena pouze Ústavnímu soudu. Proto Nejvyšší správní soud odmítl argumentaci stěžovatelů, podle které lze takové předpisy napadnout pomocí zásahové žaloby podle § 82 a násl. s. ř. s. V této souvislosti Nejvyšší správní soud popsal zvláštnosti rozhodnutí městského soudu ve věci sp. zn. 14 A 45/2020, kde sporné ustanovení krizového opatření vlády směřovalo na žalobkyně v uvedené věci, a to přímo jako členky vymezené skupiny přeshraničních zaměstnanců ve Spolkové republice Německo. Nicméně i tak Nejvyšší správní soud uvedl, že není tímto rozsudkem vázán, a ani se nemusí vyjadřovat k jeho zákonnosti, neboť to ani není třeba, protože takové okolnosti případu stěžovatelé ani v posuzované věci neprokázali, nehledě na to, že samotný zásah (viz sub 3) byl vyloučen k samostatnému projednání. Konečně Nejvyšší správní soud vypořádal námitku stěžovatelů, že nezákonný zásah lze spatřovat i ve "výzvách vládních činitelů" k dodržován krizových opatření, neboť tyto výzvy nemají právní závaznost, nehledě na absurditu samotné argumentace stěžovatelů v tomto bodě.

II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je zčásti, ve které směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a výrokům II a V usnesení městského soudu přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť v této části stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

7. S ohledem na to, co bylo uvedeno, je ústavní stížnost ve zbývající části nepřípustná. Tento závěr nachází nutný odraz i v postavení Ministerstva vnitra, které bylo vedeno jako účastník řízení (žalovaný) v řízení před správními soudy, stěžovatelé je však jako vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem (§ 76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) neoznačují. Vzhledem k výroku I napadeného usnesení městského soudu se tato skutečnost pouze s odkazem na § 76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu konstatuje.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] za podmínek, které jsou podle čl. 88 odst. 1 Ústavy stanoveny zákonem.

9. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že správní soudy měly všechna napadená usnesení vlády (která považují navzdory dosavadní judikatuře Ústavního soudu za zásah), ať již o vyhlášení nouzových stavů, popř. krizových opatření, věcně přezkoumat a zrušit, popř. určit, že v době jejich platnosti byla v rozporu s ústavním pořádkem. V obsáhlé ústavní stížnosti (47 stran textu s řadou dalších příloh v českém a anglickém jazyce a odkazy na další zdroje a prameny) požadují, aby Ústavní soud "po měsících vytáček a uhýbání vyjádřil jasně a zřetelně, jakým konkrétním způsobem mají hájit svá práva a jakým způsobem se mají domoci přístupu k soudu. Oni již vyčerpali cestu, kterou ústavní soudci identifikovali v usnesení Pl. ÚS 1/21 - podání zásahové žaloby." Proto znovu ve spojení s napadenými rozhodnutími správních soudů napadají také přímo a výslovně (body 11, 15 až 69, 91 až 175 odůvodnění ústavní stížnosti) předmětná krizová opatření vlády a usnesení o vyhlášení nouzového stavu a jeho prodloužení, stejně jako nové vyhlášení nouzového stavu vládou dne 14. 2. 2021 a usnesení vlády č. 126 z téhož dne (vyhlášeno pod č. 60/2021 Sb.), kterým bylo vydáno nové krizové opatření zakazující mimo jiné v bodu I. 2 přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary), čímž jejich slovy je tedy "míč znovu na straně Ústavního soudu". Konečně stěžovatelé požadují, aby Ústavní soud "z vlastní iniciativy" přezkoumal každé další krizové opatření, kterým bude nahrazeno aktuálně (v době podání této stížnosti) platné krizové opatření, jakož i každé další prodloužení nouzového stavu. Stejně tak, aby přezkoumal každý další vydaný akt exekutivy, kterým případně bude obcházeno to, že nouzový stav nebyl Poslaneckou sněmovnou prodloužen a že tedy totožná opatření vláda není oprávněna vydat. Jen tak může být podle jejich názoru zajištěn efektivní přístup ke spravedlnosti.

10. K tomu ve stručnosti Ústavní soud uvádí. Předmětem ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu může být pravomocné rozhodnutí v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, popř. opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci. Předmětem ústavní stížnosti proto nemůže být právní předpis, popř. právní akt orgánu veřejné moci (zde vlády), který má znaky právního předpisu (ve smyslu judikatury Ústavního soudu tedy znaky normativnosti, obecnosti, abstraktnosti a opakovatelnosti při aplikaci). To je právě případ krizových opatření vlády, která je třeba označit za právní předpisy sui generis, které je možno před Ústavním soudem napadnout pouze za dodržení podmínek § 64 odst. 1 až 3 zákona o Ústavním soudu, tedy podle pravidel o řízení ve věcech přezkumu ústavnosti a zákonnosti právních předpisů. Tento závěr Ústavní soud vyjádřil již v usneseních ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20 a ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/20 (zejména body 15 až 17) a v desítkách dalších (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), ve kterých na toto své stanovisko navázal a odkázal. V nich rovněž uvedl, zda a za jakých podmínek je možný přezkum ústavnosti, popř. zákonnosti těchto právních aktů vlády. Protože správní soudy tyto závěry Ústavního soudu ve stěžovateli napadených rozhodnutích respektovaly, je napadení těchto soudních rozhodnutí návrhem zjevně neopodstatněným, zdůrazňují-li stěžovatelé výslovně, že na napadení uvedených opatření vlády jako na bezprostředním předmětu řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem i nadále trvají.

11. Dále je třeba uvést, že předmětem řízení o ústavní stížnosti je v případě napadení rozhodnutí, které vyšlo z řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, pouze to, o čem bylo v takovém řízení jednáno, nikoli to, co bylo vyloučeno (výrok I usnesení městského soudu) k samostatnému projednání. Ústavní stížnost v posuzované věci tak sice směřuje proti rozhodnutím správních soudů, ale v části, ve které uvedené soudy rozhodly o tom, že se vyhlášením nouzového stavu, a především krizovými opatření vlády nemohou zabývat. Ústavní stížnost proto kromě samotného zásahu (vykázání) ze dne 1. 12. 2020 napadá nadále krizová opatření spočívající ve vydání a vynucování zákazu přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary), dopadající na stěžovatelku v době od 14. 10. 2020 do 2. 12. 2020. Tato krizová opatření (a jejich předpoklady - vyhlášení a prodloužení nouzového stavu) jsou již zrušená a neplatná. Navrhují-li přesto stěžovatelé s vědomím této skutečnosti in eventum určení, že v době jejich platnosti byla v rozporu s ústavním pořádkem, pak opět platí, že to nemůže být předmětem řízení o ústavní stížnosti z důvodů, na které bylo poukázáno sub 10.

12. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil možnost napadnout prostřednictvím akcesorického návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu již neplatné ustanovení právního předpisu, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (viz nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 2/19), závisí-li na tom posouzení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost sama splňuje procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. To právě, jak bylo shora uvedeno (sub 10 a 11), posuzovaný návrh nesplňuje.

13. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že žalobní návrh stěžovatelů měl být odmítnut z důvodu chybějící pravomoci správního soudu, nikoli z důvodu jeho nepřípustnosti, je sice z hlediska výsledku řízení před Nejvyšším správním soudem bez významu, ale z hlediska vymezení přezkumné kompetence správních soudů má význam zásadní, a je mu třeba přesvědčit (viz níže k tzv. obratu v judikatuře Ústavního soudu).

14. Tím spíše se závěr o zjevné neopodstatněnosti týká té části návrhového žádání (petitu) ústavní stížnosti (body 7 a následující jejího odůvodnění), ve které se požaduje zrušení či vyslovení neplatnosti těch napadených aktů vlády, které nebyly předmětem řízení před správními soudy, a to včetně opatření spojených s vyhlášením nouzového stavu (vyhlášeného pod č. 59/2021 Sb.) ze dne 14. 2. 2021 usnesením vlády č. 125 z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky a usnesení vlády č. 126 z téhož dne (vyhlášeno pod č. 60/2021 Sb.), kterým bylo vydáno nové krizové opatření zakazující mimo jiné v bodu I. 2 přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary). Ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu je v tomto případě nepoužitelné. To platí i pro futuro podaný návrh (viz sub 9 in fine, aby Ústavní soud "z vlastní iniciativy" přezkoumával všechna následující krizová opatření a každé další prodloužení nouzového stavu (tedy po dni 14. 2. 2021), stejně jako každý další akt exekutivy, kterým by se obcházelo, že nouzový stav nebyl Poslaneckou sněmovnou prodloužen, stejně jako pro rozšíření petitu návrhu ze dne 27. 2. 2021 o napadení usnesení vlády ze dne 26. února 2021 č. 196 o vyhlášení nouzového stavu, stejně jako o napadení krizového opatření vlády z téhož dne č. 197.

15. Co se týče stěžovateli tvrzeného "obratu Ústavního soudu" v usnesení ze dne 21. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 1/21, na něž podle nich Nejvyšší správní soud nereagoval, je třeba uvést, že jednak nedopadá na skutkové okolnosti posuzované věci, jednak pouze poukazuje na vybočení jednoho ze správních soudů z rozhodovací linie. K tomu Ústavní soud podotýká, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje roli Nejvyššího správního soudu podle § 12 odst. 1 a násl. s. ř. s. jako vrcholného orgánu správního soudnictví, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování správních soudů. Tento vztah byl respektován i v nynější věci.

16. Ústavní soud poukázal v usnesení ze dne 21. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 1/21 na postup jednoho ze správních soudů ve věci sp. zn. 14 A 45/2020 (možnost zásahové žaloby i proti krizovému opatření) a konstatoval, že v řízení o zásahové žalobě "správní soudy v intencích čl. 95 Ústavy jako předběžnou otázkou posoudí zákonnost či ústavnost aplikovaného krizového opatření a případně podle povahy tohoto právního předpisu zvolí příslušný postup". Nejvyšší správní soud k tomu (nepřímo) zaujal stanovisko v nynější ústavní stížností napadeném rozsudku ze dne 4. 2. 2021, když zdůraznil, že správným je postup, který je založen na odmítnutí takového návrhu na nedostatku pravomoci soudů, nikoli na tom, že věc v pravomoci správních soudů (vedle Ústavního soudu, kterému však výlučně náleží) je, avšak nebylo ji možné projednat jen z důvodu, že návrh byl v konkrétní situaci nepřípustný. Tento závěr Nejvyššího správního soudu je po právní stránce zcela jasný, srozumitelný a logický, takže tvrzení stěžovatelů, že jejich argumentace nebyla vzata v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny v úvahu, podle Ústavního soudu neobstojí, neboť Nejvyšší správní soud tak učinil.

17. Uvedená tvrzení stěžovatelů nejsou navíc namístě již proto, že problematika "zásahu" nebyla založena přímo v některém z krizových opatření vlády, nýbrž na bezprostředním vykazování zákazníků z provozovny stěžovatelky. Proto byla vyloučena městským soudem k samostatnému projednání podle § 39 odst. 2 s. ř. s. a není předmětem nynějšího řízení. Není zde pochyb, v čem je uvedený zásah spatřován, protože to jednoznačně plyne z výroku II ústavní stížností napadeného rozsudku, který mezi předmětem rozhodnutí ve výroku I a II srozumitelně a logicky rozlišuje.

18. Konečně je třeba uvést, že v předmětném rozsudku zmiňovaný požadavek, že ve zcela výjimečných případech k tomu může dojít a že je třeba přesně specifikovat, "jak, kdy a kým bylo přímo zasaženo", nemá v podmínkách řízení před Ústavním soudem místo (viz obdobné závěry v usneseních Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 99/20, ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 100/20 a ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 105/20). Toto pochybení zjevně spočívá v nekritické inspiraci stěžovatelů judikaturou ze zahraničí, kde konkrétně např. zákon o Spolkovém ústavním soudu (BVerfGG - stav k 20. 11. 2019) v § 90 odst. 1 stanoví, že ústavní stížností lze napadnout (při splnění procesních podmínek řízení) každý akt orgánu veřejné moci (popř. jeho opomenutí) s tvrzením, že jím byla zasažena ústavně zaručená práva jejich nositele. To znamená, že lze, na rozdíl od § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přímo napadnout i akty zákonodárných sborů, včetně zákonů. To vše ovšem jen tehdy,
prokáže-li stěžovatel, že byl takovým zákonem zasažen aktuálně ("gegenwärtige Betroffenheit" - zásah trvá, zákon už nebo ještě platí), bezprostředně ("unmittelbare Betroffenheit" - zásah plyne ze zákona, který již nevyžaduje např. prováděcí předpis) a osobně ("Selbstbetroffenheit" - zákon se musí vztahovat přímo na stěžovatele, nestačí jen faktické omezení v právech v podobě reflexivního dopadu do právní sféry - stálá judikatura, nejnověji viz Grünewald, C. in Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Kommentar. Vyd. Walter, Ch., Grünewald, B., C. H. Beck, München 2020, s. 470 a násl.). Náš zákonodárce zvolil v § 74 a § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jiné řešení (viz níže sub IV), a proto je třeba závěrům obou správních soudů v nynější věci přisvědčit.

IV.
Závěr a posouzení návrhů podaných spolu s ústavní stížností podle § 39 a 74 zákona o Ústavním soudu

19. Tyto právě uvedené závěry jsou určující pro posouzení obsáhlých (akcesorických) návrhů připojených podle § 74 zákona o Ústavním soudu k nynější ústavní stížnosti, byť ta i nadále věcně směřuje na prvním místě nikoli proti usnesení městského soudu a rozsudku Nejvyššího správního soudu, nýbrž proti opatřením vlády. Nicméně o postavení účastníků a vedlejších účastníků nerozhodují stěžovatelé, nýbrž pravidla stanovená zákonem o Ústavním soudu. Nebylo proto možné (byť to stěžovatelé označují za "vytáčky") při dodržení požadavků čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy blíže se zabývat argumentací stěžovatelů ve věci těchto akcesorických návrhů směřujících proti uvedeným usnesením vlády, popř. požadujících zákaz vydávání takových usnesení, nehledě na to, že většina argumentů již byla vypořádána v již zmíněných usneseních Ústavního soudu a v řadě dalších (jako např. argumentace stěžovatelů k pojetí krizových opatření jako opatření obecné povahy - viz kromě již zmíněných usnesení např. usnesení ze dne 15. 9. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 90/20). Totéž platí pro návrh na zrušení § 5 a 6 krizového zákona.

20. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu je podstatný rozdíl v konstrukci a pojetí ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) téhož zákona a návrhu na přezkum právnosti právního předpisu podle § 64 odst. 1 a 2 téhož zákona, kdy jde o jiná řízení s jiným předmětem, navrhovateli a procedurou. V této souvislosti lze poukázat na publikované usnesení ze dne 8. 12. 1994 sp. zn. II. ÚS 178/94 (U 22/2 SbNU 259), ze kterého plyne, že mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným porušením základních práv musí existovat jasný příčinný vztah. Tak tomu však v posuzované věci není, ani v případě krizových opatření s ohledem na jejich převažující obsah (právní předpisy sui generis) to není dáno. Není úkolem Ústavního soudu přezkoumávat činnost či nečinnost orgánů veřejné moci v obecné rovině, natož se k ní pouze v obecné či dokonce politické rovině vyjadřovat, jak stěžovatelé s ohledem na obsah podaného návrhu ve svém důsledku požadují, když v petitu ústavní stížnosti navrhují konstatování porušení svých základních práv vládou, a vyslovení zákazu v porušování těchto práv pokračovat.

21. V případě § 64 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. d) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu může ten, kdo podal ústavní stížnost splňující podmínky řízení před Ústavním soudem, připojit k ústavní stížnosti mimo jiné též návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu. V takovém případě bude tento akcesorický návrh projednán podle pravidel hlavy druhé oddílu prvního zákona o Ústavním soudu (§ 64 až 71). To však znamená, že podmínkou jeho projednání je, že ústavní stížnost jako "nosič" akcesorického návrhu nebude odmítnuta z důvodů uvedených v § 43 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; jinak řečeno, akcesorický návrh sdílí "osud" ústavní stížnosti.

22. Takováto situace (viz sub 10, 11 a 23) v posuzované věci nastala. Proto nebylo možné (stejně jako v mnoha předchozích obdobných návrzích) meritorně se zabývat jednotlivými body petitu ústavní stížnosti, jak jsou uvedeny v záhlaví tohoto usnesení, zejména pak kritikou vyjadřování vládních představitelů k problematice pandemie a jejímu řešení, popř. k závěru stěžovatelů, že díky těmto pochybením v činnosti státních orgánů a jejich funkcionářů jsou již naplněny podmínky pro uplatnění ústavního práva občanů na odpor podle čl. 23 Listiny.

23. Na základě shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v části, která směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, a v části, která směřuje proti výrokům II a V napadeného usnesení městského soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývající části (viz sub 7) byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

24. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto podle čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle něhož si plénum Ústavního soudu vyhrazuje rozhodování o ústavních stížnostech v případech, kdy je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení vláda.

25. O naléhavosti věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu již Ústavní soud nerozhodoval, neboť se tento návrh stěžovatele stal bezpředmětným vydáním rozhodnutí o ústavní stížnosti, kterým návrhu stěžovatelů na přednostní projednání fakticky vyhověl, když návrh projednal hned na nejbližším jednání pléna Ústavního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2021

Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/21, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies