ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Mgr. Marie Kocourkové a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta
ve věci žalobce Ing. V. H . , zast. Mgr. Janem Petrášem, advokátem se sídlem AK
v Praze 1, Washingtonova 25, PSČ 110 00, proti žalovanému Krajskému úřadu
Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské nám. 1245, Hradec Králové 3, PSČ
500 03, za účasti 1. P. V., 2. J. H., 3. F. K., 4. VČP Net, s.r.o., se sídlem v Hradci
Králové, Pražská třída 485, zast. Mgr.Kamilem Stypou, advokátem AK Cestr & Partners, se sídlem Rubešova 162/8, 120 00 Praha 2, adresa pro doručování: Mgr.
Jana Sieberová, RWE GasNet, s.r.o., Klíšská 940, 401 17 Ústí nad Labem a 5.
města Náchoda, Masarykovo náměstí 40, 547 61 Náchod, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2011, čj. 21487/UP/2009/Kd,
takto :
I.
Žaloba se zamítá.
II.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Odůvodnění :
Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2011, č.j. 21487/UP/2009/Kd, zamítl žalovaný
odvolání žalobce a J. H., proti rozhodnutí č. 2578/2009 – 1 Městského úřadu
Náchod, ze dne 4. srpna 2009, č.j.: 6025/2005/VÝST/P/, 839/2006/VÝST/P/, a toto
potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byla umístěna přístavba domu
čp. 165 v Riegrově ulici v Náchodě na pozemcích st.p.č. 252, p.p.č. 46/2, p.p.č.
1919/25 a p.p.č. 1922/1 dle KN, zpevněné plochy a sjezd na st.p.č. 252, p.p.č. 46/2,
p.p.č. 2151 a p.p.č. 1922/1 dle KN, kanalizační přípojka na st.p.č. 252 a p.p.č. 46/1
dle KN, přeložka NTL plynovodu na st.p.č. 252, p.p.č. 46/2, p.p.č. 1919/25 a p.p.č.
1922/1 dle KN, plynovodní přípojka na st.p.č. 252, přeložka kabelového vedení UPC
na st.p.č. 252 dle KN, přípojka teplovodu na st.p.č. 252 a p.p.č. 46/1 dle KN, dešťová
kanalizace na st.p.č. 252 a p.p.č. 46/2 dle KN, zařízení staveniště na st.p.č. 252,
p.p.č. 46/2, p.p.č. 2151, p.p.č. 1919/25 a p.p.č. 1922/1 dle KN, vše v katastrálním
území Náchod (dále jen „stavba“). Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas
podanou žalobou, kterou v podstatě odůvodnil následujícím způsobem.
Žalobce předně namítal, že žalované rozhodnutí vychází z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci, když nebyla dodržena technická norma ČSN
736005, upravující prostorové uspořádání technického vybavení. V této souvislosti
zmiňoval teplovodní přípojku, u které prý nebude dodržena vzdálenost při křížení
s plynovodem a souběh se stávajícími kabely, jakož i to, že přestože ji budou tvořit
celkem čtyři trubky, které zaberou značný prostor, je v dokumentaci zakreslena
pouze jednou čarou. Žalobce se zde nechtěl spokojit s vysvětlením žalovaného, že
účelem dokumentace pro územní řízení není podrobný technický popis záměru.
Žalobce dále brojil proti tomu, že chybí podélné profily přípojek a že pokud mají
jednotlivé přípojky odpovídat požadavkům prostorové normy, pak že není možné
dodržet jejich výškové umístění podle územního rozhodnutí. Požadavky této normy
nejsou podle žalobce dodrženy ani u nové přeložky NTL plynovodu, ačkoliv i ta má
být podle žalovaného rozhodnutí provedena podle příslušných předpisů a norem.
Přitom poukazoval na nedodržení odstupu min. 1 m od nejvíce „vystrčeného
nadzemního podlaží“. Žalovanému vytýkal, že se těmito nesoulady nezabýval, když
v odůvodnění žalovaného rozhodnutí pouze uvedl, že vlastníci sítí technického
vybavení ve svých vyjádřeních k žádosti o vydání územního rozhodnutí nenamítali
nesoulad s prostorovou normou. Z výše uvedených důvodů má žalobce územní
rozhodnutí za vnitřně rozporné.
Žalobce dále brojil proti nejednoznačnosti výroku rozhodnutí, plynoucí z jeho
podmínky č. 5, v níž je stanoveno, že zásobování prodejny bude prováděno
automobilem „pick-up“. Není z ní prý zcela jasné, zda jím byla stanovena povinnost,
dle které je k zásobování prodejny možné použít pouze automobil typu „pick-up“,
respektive, že nelze k zásobování použít jiný automobil. Tuto nejednoznačnost, vzdor
odvolací námitce, žalovaný neodstranil, ani se jí nezabýval, uvedl žalobce.
V dalších námitkách žalobce poukazoval na to, že jsou v situačním výkresu
chybně zakresleny stromy, neboť „koruny těchto stromů zasahují do povoleného
objektu, tj. přístavby domu č. p. 165“, takže nebude možno postavit ani lešení pro
fasádu, aniž by nebyly koruny těchto stromů zasaženy. Rovněž ohledně této námitky
se žalovaný odkázal jen na stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny, podle něhož
tento orgán nemá proti stavbě námitek. Jde přitom o stanovisko z roku 2007, což je
podle žalobce dost dlouhá doba na to, aby se poměry v oblasti přírody změnily.
Zařízení staveniště – skládka VHS, pak bylo situováno v místě, kam nezajede žádné
vozidlo bez zásahu do pozemku parc. č. 46/1 v kat. území Náchod. Žalobce
shledával závady též v řešení dešťové kanalizace, když tato je sice v územním
rozhodnutí popsána, ale není zakreslena. Z jejího popisu je pak sice zřejmé, že
stavba bude odvodněna, odvodnění zpevněného nádvoří ale řešeno není. Přitom
nová zpevněná plocha bezprostředně přiléhá ke stavbě žalobce. Na tuto otázku
reagoval žalovaný podle žalobce opět neadekvátně, když uvedl, že účelem
územního řízení není schválení konkrétního technického řešení stavby, ale pouze
schválení záměru. Stejným způsobem přistoupil k otázce rozsahu dokumentace, viz
již výše zmíněná absence podélných profilů přípojek. Podle žalobce nebylo rovněž
řešeno mechanické oddělení umístěných nádob na odpadky od zateplené fasády
jeho domu, která není schopna odolávat mechanickému namáhání od vík popelnic či
nádob na odpadky, s nimiž se manipuluje. Žalobce rovněž poukazoval na
nedostatečné množství parkovacích míst podle § 20 odst. 5 písm. a) vyhl. č.
501/2006 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, v platném znění, a
ČSN 736110, podle nichž je požadováno 1 stání na 1 byt do 100 m2 a 1 stání na
prodejnu do 50 m2. Z těchto požadavků byla sice rozhodnutím stavebního úřadu
Městského úřadu Náchod povolena výjimka, s tou však žalobce nesouhlasí, neboť je
založena na neplatných smlouvách a nová parkovací místa jsou umístěna na
soukromých pozemcích sousedních vlastníků. Smlouvy má žalobce za neplatné
proto, že na předmětných pozemcích žádná parkovací místa nejsou a i kdyby byla,
nelze podle žalobce rozhodnout o povolení výjimky na podkladě dohod, které lze
kdykoliv vypovědět. Parkovací místa přitom musí být zajištěna po celou dobu
existence stavby. Krom toho prý výpočet počtu míst vychází pouze z nových bytů a
obchodu, neřeší však byty a obchod stávající. Žalovaný se tak podle žalobce
nezabýval řádným způsobem otázkou, kde budou parkovat auta od stávajících bytů a
stávajícího obchodu a logicky budou využívat parkovací místa pro dům č. p. 51, tedy
budou parkovat na pro ně nejbližším parkovišti. Na něm žalobce vybudoval 4 ze 6
parkovacích míst a ty jsou určeny pro parkování obyvatel jeho domu č. p. 51. V tom
spatřuje žalobce přímé dotčení svých práv, neboť bez parkovacích míst se stanou
byty v jeho domě těžko pronajímatelnými. Přitom celý dům č. p. 165 i s přístavbou by
měl mít 15 parkovacích míst.
Závěrem pak žalobce shrnul údajná procesní pochybení žalovaného,
především to, že se žalovaný jednoznačně nevypořádal s jeho námitkami a nezjistil
tak řádným způsobem skutkový stav věci. Tyto nedostatky přitom bylo možno
odstranit provedením důkazů, jež navrhoval, zejména šetřením na místě samém,
k čemuž
však žalovaný nepřikročil. Žalovanému byla též poskytnuta
fotodokumentace, ze které je zřejmé, že neexistují parkovací místa, s nimiž se v územním rozhodnutí počítá. Žalovaný ani tyto důkazní prostředky nepoužil,
respektive se k nim ani nevyjádřil.
Nesprávný procesní postup žalovaného spatřoval žalobce i v souvislosti
s rozhodnutím o jeho odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu
Náchod ze dne 9. 3. 2010, č.j. 965/2010/ÝST/P, o povolení výjimky z ustanovení §
20 odst. 5 písm. a) vyhl. č. 501/2006 Sb. Žalovaný totiž vydal dne 8. 2. 2011 pod č.j.
15336/UP/2010/Kd, usnesení, jímž rozhodl, že žalobce není účastníkem řízení o
povolení výjimky. Odůvodnil to tím, že se při projednávání žádosti o povolení výjimky
postupuje podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, přičemž dospěl k závěru,
že žalobce není účastníkem řízení, neboť není vlastníkem pozemků, na nichž mají
být zajištěna parkovací místa. Uvedená skutečnost však podle žalobce neznamená,
že nemůže být rozhodnutím o povolení výjimky přímo dotčen na svých právech a
povinnostech, když je žalobce vlastníkem pozemku a stavby na něm stojící, který má
společnou hranici s pozemkem, na němž se nachází stavba č.p. 165, k němuž byla
přístavba umístěna. V této souvislosti žalobce poukazoval na judikaturu Nejvyššího
správního soudu ohledně stanovení okruhu účastníků územního řízení, jak je
obsažena v jeho rozsudku ze dne 30. 4. 2008, č.j. 1 As 16/2008-48. Zmínil i nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/99, podle něhož je třeba přistupovat k určení
okruhu účastníků řízení individuálně a podle něhož je souladný s ústavním pořádkem
pouze extenzivní výklad ustanovení jej upravující. Podle žalobce proto žalovaný
porušil jeho procesní práva, když jej nevzal za účastníka řízení o povolení uvedené
výjimky.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem žalobce navrhoval zrušit jak žalované
rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo.
Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 20. 10. 2011. V něm předně
konstatoval, že stavební úřad postupoval v dané věci v souladu se stavebním
zákonem, když řádným způsobem oznámil zahájení územního řízení, posoudil návrh
na vydání územního rozhodnutí v souladu s hledisky stanovenými v § 37 odst. 2
stavebního zákona, účastníkům řízení umožnil seznámit se s podklady rozhodnutí a
uplatnit jejich námitky a připomínky a rovněž rozhodnutí o umístění předmětné stavby
odpovídá dle něho požadavkům, které na ně klade § 39 stavebního zákona. Proto
také podaná odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby zamítl a prvoinstanční
správní rozhodnutí (územní rozhodnutí) potvrdil. Žalobní námitky shledal totožnými
s odvolacími námitkami žalobce a uvedl k nim následující.
K námitkám, že nejsou dodrženy normové odstupy sítí technického vybavení
konstatoval, že situace stavby byla zpracována v červnu r. 2004 a že obchodní
společnost KA Contracting ČR, s.r.o., Teplárna Náchod, kterou stavební úřad na
základě dotčení teplovodních vedení v jejím vlastnictví zahrnul mezi účastníky řízení
a v řízení s ní jednal, v jeho průběhu nevyjádřila nesouhlas s navrženým záměrem,
ani proti němu jinak nebrojila. Proti vydanému rozhodnutí nepodala coby držitel
licence na výrobu a rozvod tepelné energie, z níž pro jejího držitele vyplývají i veřejnoprávní povinnosti odvolání, a nebrojila proti němu v rovině občanskoprávní či
obchodněprávní ani v rovině veřejnoprávní. Ze skutečnosti, že vyjádření pro účely
územního řízení vydala uvedená společnost po zpracování podkladů pro vedené
územní řízení, lze logicky dovodit, že podkladem pro vyjádření jejího stanoviska byla
dokumentace, která byla předmětem projednání v územním řízení.
Obdobně je tomu v případě společnosti VČP NET, s.r.o., Pražská 485, Hradec
Králové, coby držitele licence na distribuci plynu. Ve stanovisku k dokumentaci pro
řízení o umístění stavby včetně přeložky plynovodní sítě ze dne 14. 5. 2009, zn.
2777/09/131, které v jejím zastoupení vydala společnost RWE Distribuční služby,
s.r.o., Plynárenská 499/1, Brno, rovněž nevyjádřila obavu z možného nedodržení
závazných technických předpisů, týkajících se jejího zařízení. Stejně tak tomu bylo
v případě obchodní společnosti Vodovody a kanalizace Náchod, a.s., Kladská 1521,
Náchod, která k záměru vydala stanovisko dne 29. 6. 2005 a 22. 11. 2004,
zn. 4006872/2004, společnosti UPC Česká Republika, a. s., Závišova 5, Praha, která
k záměru vydala stanovisko 18. 2. 2009, zn. 7401/Ku, obchodní společnosti
Telefónica O2 Czech Republic, a.s., Za Brumlovkou 266/2, Praha, která k záměru
vydala stanovisko 19. 2. 2009, zn. 18909/09/CHK/VM0, a společnosti ČEZ
Distribuce, a.s., Teplická 874/5, Děčín, která i coby držitel licence pro distribuci
elektřiny k záměru vydala stanovisko dne 23. 2. 2009, zn. 21/Ko. Výrok napadeného
rozhodnutí odpovídá předloženému návrhu záměru a povinnost dodržení prostorové
normy v dalších fázích přípravy stavby stavební úřad zakotvil v podmínkách
územního rozhodnutí.
V odvolacím řízení bylo zjištěno, že stanoviska vlastníků sítí technického
vybavení pozbyla na své aktuálnosti. Žadatel proto předložil v rámci odvolacího
řízení nová vyjádření společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s., ze dne 15. 3.
2011, č.j. 38044/11, stanovisko společnosti ČEZ Distribuce, a.s., ze dne 24. 3. 2011,
č.j. 1033224276, a ze dne 22. 3. 2011, č.j. 001033235723, stanovisko společnosti
RWE Distribuční služby, s.r.o., ze dne 8. 4. 2011, č.j. 1708/11/131, vyjádření
společnosti UPC Česká republika, a.s., ze dne 18. 3. 2011, č.j. 10965, a vyjádření
společnosti Vodovody a kanalizace Náchod, a.s., ze dne 30. 3. 2011. Z uvedených
stanovisek vlastníků sítí technického vybavení plyne, že tito vlastníci souhlasí
s vydáním územního rozhodnutí. Zmíněná teplovodní přípojka, kterou tvoří „4 trubky“,
je v situaci zakreslena jednou čarou. Vzhledem k výše již zmíněné skutečnosti, že
účelem podkladů dokumentace pro územní řízení není podrobný technický popis a
podrobné řešení záměru, nebyla tato skutečnost důvodem pro zrušení územního
rozhodnutí.
Ohledně navržené přeložky plynovodu a námitky, že není dodržena podmínka
plynáren o vzdálenosti od objektu, žalovaný uvedl, že podle koordinační situace je
přeložka plynu navržena ve vzdálenosti větší než 1 m od obvodové stěny budovy
v přízemí. Z předložených výkresů pohledů pak vyplývá, že druhé a další nadzemní
podlaží jsou předsazena ve výšce cca 4 m od upraveného terénu. Tato situace však
bez dalšího nezakládá důvod ke konstatování nedodržení požadavku na jednometrový odstup od objektu a ani společnost VČP NET, s.r.o., nedodržení tohoto
svého požadavku nenamítala.
K námitce, že studie proslunění je zpracována na jiný objekt, než je
rozhodnutím povolen, v důsledku čehož není prokázáno splnění požadované doby
proslunění domu čp. 51, jehož způsob využití evidovaný v katastru nemovitostí je
stavba občanského vybavení, žalovaný uvedl, že dokumentace obsahuje studii
proslunění zpracovanou dle ČSN 73 4301 v říjnu roku 2004 (dále jen „studie
oslunění“). Z jejího závěru vyplývá, že vliv přístavby na proslunění oken bytových
místností v čp. 51 na st.p.č. 71/1 v III. NP a ve IV. NP je malý a doba proslunění
jednotlivých místností a tím i bytových jednotek přesahuje požadavky normy.
Odpovídá skutečnosti, že studie oslunění byla zpracována pro jinou verzi stavby, než
byla nakonec projednávaná, kdy původně se jednalo o stavbu (přístavbu) s valbovou
střechou, s hřebenem střechy ve výšce 17,42 m, přičemž hřeben střechy byl
rovnoběžný s budovou čp. 51 a střecha se směrem od hřebene svažovala směrem
k budově čp. 51 až na výšku 13,48 m. Návrh na umístění přístavby byl však
v průběhu jeho předchozích projednávání upraven tak, že namísto valbové střechy je
nyní ve stejném půdorysu pultová střecha s atikou nad obvodovou stěnou uličního,
tedy jižního průčelí. Atika o výšce 13,995 m je na obvodové stěně navrhované
stavby, která je od budovy čp. 51 nejvzdálenější. Pultová střecha navazující na atiku
ve výšce 13,6 m se pak směrem k budově čp. 51 postupně svažuje až na výšku 11,5
m. Nejvyšší bod zastřešení umístěné stavby, tj. nejvyšší místo atiky, je tedy pouze o
necelých 55 cm výše než nejnižší bod střechy původního záměru, na který bylo
provedeno posouzení zastínění. Posouzení proslunění tedy bylo fakticky provedeno
pro stínící překážku o cca 3,4 m vyšší a více než 6 m bližší k budově čp. 51, než je
stínící překážka, kterou by tvořil aktuálně projednaný záměr. Po posouzení těchto
skutečností proto dospěl žalovaný k závěru, že parametry nynější verze
projednávané stavby jsou, co se týče zastínění budovy čp. 51, příznivější, než byly
parametry verze stavby, na níž bylo provedeno posouzení zastínění obsažené ve
spise. Pokud tedy bylo závěrem předloženého posouzení, že požadavky na zastínění
nebudou překročeny a že vliv přístavby na proslunění oken bytových místností v čp.
51 je malý, musel by být výsledek posouzení na projednávanou verzi ještě
příznivější. Podle žalovaného lze za daných okolností předložené posouzení s výše
popsanou logickou úvahou použít i jako podklad pro posouzení dodržení parametrů
oslunění budovy čp. 51 pro aktuální projednávanou verzi záměru přístavby budovy
čp. 165.
Pochybení žalovaný neshledal ani ve znění podmínky č. 5 územního
rozhodnutí. Rozhodně s ní nelze podle něho spojovat nejednoznačnost výroku
rozhodnutí, když pojem „vozidlo typu pick-up“ je všeobecně známým pojmem. Pokud
jde o tvrzené narušení korun stromů, jedná se o problematiku ochrany přírody a
krajiny a k ní se v územním řízení vyjadřuje orgán ochrany přírody a krajiny, který je
povolán v územním řízení hájit veřejný zájem vyplývající ze zákona o ochraně
přírody a krajiny. Žalovaný ze správního spisu zjistil, že k přístavbě domu čp. 165
vydal Městský úřad Náchod, který je dotčeným orgánem z hlediska zákona o ochraně přírody a krajiny v daném územní řízení, vyjádření č.j. 8920/2005/ŽP/Čs/B,
ze dne 17. 10. 2005, ve kterém mj. uvedl, že z hlediska ochrany přírody a krajiny
k navrhovanému umístění stavby není připomínek. Ve vyjádření ze dne 1. 9. 2007,
č.j. 3193/2007/ŽP/Čs, pak tento orgán ochrany přírody a krajiny stvrdil, že dosavadní
vyjádření zůstává nadále v platnosti. Na základě uvedených skutečností dospěl
žalovaný k závěru, že napadené rozhodnutí bylo v tomto ohledu vydáno v souladu
s ustanovením § 126 odst. 1 stavebního zákona, který stanoví, že dotýká-li se řízení
podle tohoto zákona zájmů chráněných zvláštními předpisy, rozhodne stavební úřad
jen v dohodě, popřípadě se souhlasem orgánu státní správy, který chráněné zájmy
hájí (dotčený orgán státní správy). Vlastník dřevin pak proti schválení záměru v tomto
ohledu nic nenamítal. Proto žalovaný neshledal ani tuto odvolací námitku důvodnou.
K umístění zařízení staveniště – skládky HSV žalovaný uvedl, že jde o
pozemek druhu ostatní plocha, jehož vlastníkem je město Náchod. Tento vlastník
pozemku, který je také účastníkem územního řízení, přitom proti územnímu
rozhodnutí nic nenamítá. Pokud jde o dešťovou kanalizaci, tak podle § 3 odst. 3
písm. a) vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů, se k návrhu na vydání územního
rozhodnutí přikládá situační výkres současného stavu území na podkladu katastrální
mapy, včetně parcelních čísel, se zakreslením předmětu územního rozhodnutí a jeho
polohy s vyznačením vazeb (účinků) na okolí. Podle § 39 stavebního zákona
stavební úřad v územním rozhodnutí vymezí území pro navrhovaný účel a stanoví
podmínky k ochraně veřejných zájmů v území; jimi zabezpečí zejména soulad s cíli a
záměry územního plánování, včetně architektonických a urbanistických hodnot v
území, věcnou a časovou koordinaci jednotlivých staveb a jiných opatření v území,
požadavky k ochraně zdraví a životního prostředí a rozhodne o námitkách účastníků
řízení. V rozhodnutí o umístění stavby si stavební úřad může v odůvodněných
případech vyhradit předložení podrobnějších podkladů, projektové dokumentace
nebo její části; podle nich může stanovit dodatečně další podmínky, které musí být
zahrnuty do stavebního povolení. Účelem územního řízení tedy není schválení
konkrétního technického řešení stavby, ale pouze schválení záměru v území. Tomuto
účelu také odpovídá předepsaný rozsah podkladů, který se k žádosti o vydání
územního rozhodnutí předkládá.
Podle dokumentace pro územní řízení bude dešťová kanalizace napojena na
novou kanalizační přípojku, která je zakreslena v celkové situaci stavby. Podmínky
pro zpracování projektové dokumentace tak nevyplývají pouze z obsahu územního
rozhodnutí, kterým se záměr schvaluje, ale také přímo z obecně platných právních
předpisů. Při zpracování projektové dokumentace by proto byl projektant vázán i
vyhláškou č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, která v § 6 odst. 4
mj. stanoví, že stavby, z nichž odtékají povrchové vody, vzniklé dopadem
atmosférických srážek (srážkové vody), musí mít zajištěno jejich odvádění, pokud
nejsou srážkové vody zadržovány pro další využití. Projektant proto bude povinen
konkrétně navrhnout i technické řešení odvodu srážkových vod ze stavby zpevněné
plochy, ke kterému se žalobce bude moci, jako účastník řízení, vyjádřit v rámci stavebního řízení. Podmínka územního rozhodnutí, že dešťová kanalizace bude
napojena na novou kanalizační přípojku, dostatečně specifikuje podmínky pro další
přípravu záměru.
Pokud se žalobce domáhal mechanického oddělení nádob na odpadky od své
zateplené fasády, žalovaný uvedl, že takovou povinnost obecně závazné
veřejnoprávní předpisy nestanoví. Tuto námitku krom toho žalobce v řízení
neuplatnil, ač mu to stavební úřad v souladu s § 36 odst. 1 a 2 stavebního zákona
umožnil. Proto zde měla uplatnění zásada koncentrace územního řízení, podle níž se
k námitkám, uplatněným po lhůtě stanovené k uplatnění námitek v územním řízení,
nepřihlíží. Tato otázka je navíc řešitelná v rámci stavebního řízení.
K námitce o nedostatečném počtu parkovacích stání, resp. nedodržení
ustanovení § 10 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb., žalovaný uvedl, že podle něho
stavby musí být vybaveny normovým počtem odstavných a parkovacích stání, včetně
předepsaného počtu stání pro vozidla zdravotně postižených osob, řešených jako
součást stavby, nebo jako provozně neoddělitelná část stavby, anebo umístěných na
pozemku stavby, pokud tomu nebrání omezení vyplývající ze stanovených
ochranných opatření. U bytových domů mohou být odstavná a parkovací stání
umístěna i mimo pozemek stavby. Podle ustanovení § 61 vyhlášky č. 137/1998 Sb.
lze z ustanovení § 10 odst. 2 téže vyhlášky udělit výjimku.
Vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve
znění pozdějších předpisů, která se uplatní v případě, kdy jsou záměry v územním
řízení projednávány podle nového stavebního zákona, obsahuje ustanovení, které
upravuje tutéž problematiku jako výše citovaný § 10 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb.
Podle § 20 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. se stavební pozemek vždy
vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno umístění odstavných a parkovacích stání
pro účel využití pozemku a užívání staveb na něm umístěných v rozsahu požadavků
příslušné české technické normy pro navrhování místních komunikací, což zaručuje
splnění požadavků této vyhlášky. Rovněž z tohoto ustanovení lze podle § 26
vyhlášky č. 501/2006 Sb. povolit výjimku.
Jelikož v daném případě potřebný počet parkovacích stání nebyl zajištěn na
pozemku se stavbou a stavební úřad v průběhu odvolacího řízení zahájil na základě
žádosti žadatele ze dne 5. 2. 2010 řízení o povolení výjimky z ustanovení § 20 odst.
5 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb., vyhodnotil žalovaný toto řízení jako řízení o
předběžné otázce ve smyslu § 40 správního řádu a vyčkal jeho výsledku. Žádost o
výjimku tak byla vyřízena podle současně platných právních předpisů. Přesto dospěl
žalovaný k závěru, vzdor § 190 odst. 3 nového stavebního zákona, na základě
něhož je vedeno územní řízení podle předchozích právních předpisů, včetně
vyhlášky č. 137/1998 Sb., že výjimku takto vzešlou lze akceptovat i v daném řízení,
neboť ustanovení § 10 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb. a ustanovení § 20 odst. 5
písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. jsou v zásadě analogická a mají obdobný účel.
Dne 16. 4. 2010 žalovaný obdržel rozhodnutí stavebního úřadu č. j. 965/2010/VÝST/P ze dne 9. 3. 2010, které podle doložky o právní moci, kterou je
opatřeno, nabylo právní moci dne 13. 4. 2010.
Stavební úřad povolil výjimku z ustanovení § 20 odst. 5 písm. a) vyhlášky č.
501/2006 Sb. pro přístavbu domu čp. 165, Riegrova ulici v Náchodě v podstatě ve
znění, že z prostorových důvodů a omezené velikosti stavebního pozemku pro
přístavbu nemohou být na něm umístěna nová parkovací stání, a proto budou
umístěna na sousedních pozemcích soukromých majitelů, se kterými stavebník
uzavřel dohodu o možnosti parkování, a to konkrétně na pozemcích p.č. 109/1 dle
KN v k.ú. Náchod, vlastníků T. Š. a S. Š., kde budou 2 parkovací stání, na pozemku
p.č. 109/6, pozemku p.č. 109/6, pozemku p.č. 112/1 a st.p.č. 226 dle KN v k.ú.
Náchod, vlastníků Ing. L. B., I. B. a E. Š., na nichž bude 5 parkovacích stání.
Pokud se týká celkového počtu nových parkovacích stání potřebných pro
naplnění obecných technických požadavků na výstavbu, žalovaný z předložených
podkladů zjistil, že podle dodatku průvodní zprávy obsahující výpočet odstavných a
parkovacích ploch, zpracovaného Ing. T. N., autorizovaným inženýrem pro pozemní
stavby ČKAIT – 0600677, který je obsažen ve spisu příslušejícímu k rozhodnutí o
povolení výjimky z parkování, je celkový počet požadovaných stání pro přístavbu 7.
Tento počet stání je na základě udělené výjimky zajištěn mimo pozemek se stavbou
čp. 165. Požadavky stavebního zákona na zajištění parkovacích stání jsou tak podle
žalovaného rovněž naplněny.
Vzhledem k shora uvedenému žalovaný navrhoval žalobu zamítnout.
Osoby zúčastněné na řízení ponechaly rozhodnutí na úvaze krajského soudu,
když se k věci, s výjimkou P. V., nevyjádřily.
K projednání žaloby nařídil krajský soud na den 26. 6. 2012 jednání. Žalobce
při něm setrval na svých dosavadních žalobních námitkách a dodal, že s ohledem na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. As 12/2010, je
toho názoru, že pokud jde o umístění přístavby, mělo být postupováno podle vyhl. č.
501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v platném znění, a
naopak ve věci počtu parkovacích míst pro nově stavěné byty podle vyhlášky č.
137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, v platném znění.
Na podporu svého tvrzení, že zamýšlená přístavba, respektive lešení podél její zdi,
zasáhne do korun stávajících stromů, předal krajskému soudu fotografii z daného
místa.
K dotazům krajského soudu žalobce uvedl, že celá parcela č. 71/1 byla
zastavěna po roce 2000, a to po celém svém obvodu (pozemkových hranicích)
novým čtyřpodlažním objektem, v němž první nadzemní podlaží slouží k prodejním
účelům, ve druhém nadzemním podlaží jsou kanceláře a ve třetím a čtvrtém
nadzemním podlaží jsou byty. Pokud jde o parkovací místa pro tento nový objekt, žalobce sdělil, že mu nebyla umožněna jejich výstavba v podzemním podlaží, a proto
po dohodě s městem rozšířil vedlejší stávající asfaltovou plochu, která nyní slouží pro
parkování obyvatel jak z jeho objektu, tak z bytového domu čp. 1563. Dotčení na
svých právech okolnostmi uvedenými v bodě 1/ žaloby (situování technického
vybavení), spatřoval žalobce v tom, že se jako projektant nemůže srovnat s tím, že
vedení sítí je navrženo v rozporu s příslušnou normou (viz žaloba). Při případném
výbuchu plynovodního vedení by tak byl ohrožen i jeho objekt. Ve svých
občanskoprávních námitkách pak žalobce vycházel z nové právní úpravy, a to
především z požadavku na odstup mezi stavbami, který by se měl rovnat výšce vyšší
protilehlé stěny, a dále má obavu i z toho, že bude obtěžován při zásobování
prodejny vnitřním traktem pod okny obytných místností. K omezení oslunění
obytných místností v jeho objektu podle žalobce dojde, zda však nad rámec příslušné
normy, na to nedovedl odpovědět.
Osoba zúčastněná na řízení – P. V. při jednání uvedl, že není k jednání
připraven, neboť prý neobdržel žalobu k vyjádření. Podle doručenky v soudním spisu
ale převzal jmenovaný zásilku se žalobou dne 17. 8. 2011. Nastínil však otázku,
jakým způsobem dbal práv sousedů žalobce v době realizace své stavby, kdy byl
stavebníkem.
Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů v
řízení podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, v platném znění (díle jen „s.ř.s.“), přičemž dospěl k
následujícím zjištěním a právním závěrům:
Předně třeba uvést, že žalobní námitky jsou totožné s těmi, které žalobce
uplatnil již ve svém odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, které podal osobně
dne 16. 9. 2009 na Městském úřadu v Náchodě. Slovy Ústavního soudu v jeho
usnesení ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III.ÚS 874/11, žalobce předestřel v žalobě týž
argumentační rejstřík, který uplatnil již před žalovaným. Proto také žalovaný reagoval
na žalobní námitky ve vyjádření k žalobě v podstatě stejným způsobem, jakým se
s nimi vypořádal v odvolacím řízení, respektive v odůvodnění žalovaného rozhodnutí,
s nímž se krajský soud plně ztotožňuje. Proto na ně v dalším i odkazuje, neboť není
nezbytné, aby krajský soud znovu opakoval již jednou v žalovaném rozhodnutí
vyslovené za situace, kdy se se závěry žalovaného zcela ztotožňuje, jako je tomu
v daném případě (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp.
zn. III.ÚS 874/11). K věci pak dodává následující.
Žalobou podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se může úspěšně domáhat zrušení
rozhodnutí správního orgánu pouze ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo
povinnosti. Z toho tedy vyplývá, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu může žalobce namítat pouze porušení svých práv a nikoliv také práv jiného
subjektu nebo veřejného zájmu, pokud nejde o subjekt, kterému ve správním řízení zvláštní zákon přiznává oprávnění prosazovat a obhajovat zájmy společnosti (např.
občanská sdružení). Žalobce tak v řízení o žalobě nemůže namítat ani porušení práv
osob na něm zúčastněných či dalších, a to i kdyby měly stejný zájem na vyhovění
žalobě.
Právě z těchto důvodů by se krajský soud nemusel zabývat těmi žalobními
námitkami, jež shora zmíněnému ustanovení korespondovaly. Jednoznačně jde o
námitky uvedené v bodě 1/ žaloby ohledně nedodržení technické normy ČSN
736005 o prostorovém uspořádání sítí technického vybavení, v bodě 4/, v němž je
předjímán zásah do stávající zeleně, v bodě 5/ týkajícím se umístění zařízení
staveniště a v bodě 8/, který obsahuje námitky týkající se počtu parkovacích míst.
Přesto k nim uvádí, že nově umístěné technické sítě se práv žalobce nikterak
nedotýkají, když nejen že nejsou umístěny na jeho pozemku p.č. 71/1, ale
nezasahují do něho ani svými ochrannými pásmy. Jejich vlastníci jsou přitom
s umístěním těchto sítí srozuměni, vydali k nim souhlasná stanoviska a ani v daném
přezkumném soudním řízení neprojevili potřebu k tomu cokoliv dodávat. Třeba též
vidět, jak již ostatně žalovaný uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že
účelem územního rozhodnutí je pouze vymezit stavební pozemek pro navrhovaný
účel a stanovit podmínky k ochraně veřejných zájmů v území. Je to vlastně jen jakási
rezervace místa pro určitý záměr. Územní rozhodnutí tak není dokumentem, na jehož
základě by mohlo být přistoupeno k faktické realizaci stavby, je v tomto směru jen
závazným podkladem pro zpracování projektové dokumentace stavby. Možnost
provedení stavby v souladu s příslušnými předpisy, včetně technických norem, a za
jakých podmínek, se tedy teprve ověří až následně, ve stavebním řízení. Práv
žalobce se nemohou dotknout ani další z výše uvedených námitek, když ten
nevlastní stromy, o které má starost, a stejně tak je to i s pozemky pro situování
zařízení staveniště a přístup k němu. Ostatně se stavbou souhlasil příslušný orgán
ochrany přírody a krajiny, jakož i vlastník pozemků potřebných pro přístup k zařízení
staveniště.
Pokud jde o tvrzený nedostatek parkovacích míst pro předmětnou stavbu,
žalobce se zde opět stylizoval do role veřejného žalobce, když ani tato otázka se
jeho práv či povinností přímo nedotýká. Na rozdíl od města Náchod. Obecně vzato,
jde však předně o to, podle kterého předpisu, podle které obecně závazné vyhlášky,
měl být tento požadavek posuzován. Podle žalobce, jak uvedl při jednání krajského
soudu (na rozdíl od žaloby), tomu mělo být podle vyhlášky č. 137/1998 Sb., o
obecných technických požadavcích na výstavbu. Z odůvodnění žalovaného
rozhodnutí je zřejmé, žalovaný si byl této skutečnosti plně vědom. Citoval totiž
v odůvodnění žalovaného rozhodnutí prvotně právě požadavky § 10 odst. 2 zmíněné
vyhlášky na odstavná a parkovací místa s tím, že je možno z tohoto ustanovení
povolit výjimku. Rovněž tak citoval § 20 odst. 5 písm. a) vyhl. č. 501/2006 Sb.,
k němuž dodal, že se uplatní v případě, kdy jsou záměry v územním řízení
projednávány podle nového stavebního zákona (viz strana 9 odůvodnění žalovaného
rozhodnutí uprostřed). A v daném případě jde o povolení stavby podle starého
stavebního zákona. Žalovaný pokračoval, že jelikož v daném případě nebyl zajištěn potřebný počet
parkovacích míst pro stavbu (což si ovšem navrhovatel územního rozhodnutí
nesprávně myslel, s ohledem na jejich smluvní zajištění), tak požádal dne 5. 2. 2010
stavební úřad o povolení výjimky z ustanovení § 20 odst. 5 písm. a) vyhl. č.
501/2006 Sb. Jelikož byla tato žádost podána dne 5. 2. 2010, tedy v době účinnosti
prováděcí vyhl. č. 501/2006 Sb. k novému stavebnímu zákonu, bylo o žádosti o
povolení výjimky rozhodnuto právě podle ní, když v té době nikoho nenapadlo, že jde
o výjimku pro řízení vedené podle starého stavebního zákona. Žalovaný pak
vyhodnotil tuto skutečnost tak, že ačkoliv je územní řízení vedeno podle starého
stavebního zákona, včetně jeho prováděcí vyhlášky č. 137/1998 Sb., tak že lze
v něm akceptovat i výjimku povolenou v obsahově téže věci (parkovacích míst) podle
vyhl. č. 501/2006 Sb., neboť zmíněná ustanovení obou vyhlášek „jsou v zásadě
analogická a mají obdobný účel.“ Uvedený postup sice nepovažuje krajský soud za
právně čistý, nicméně za rozumný a zcela pochopitelný.
Jak je totiž ze žádosti o povolení výjimky ve věci parkovacích míst pro danou
stavbu zřejmé, navrhovatel územního rozhodnutí o ni požádal proto, že tento
požadavek, reprezentující 7 parkovacích míst, nemohl zajistit přímo na stavebním
pozemku. O výjimku žádal s tím, že parkovací místa zajistí na „sousedních
pozemcích soukromých majitelů“, přičemž doložil i jejich souhlasy. Tento akt ale
nebyl v dané chvíli (v rámci územního řízení) vůbec nutný, když podle § 10 odst. 2
vyhl. č. 137/2008 Sb., podle něhož mělo být postupováno i podle žalobce, bylo
možno umístit odstavná a parkovací místa pro obytné domy i mimo pozemek stavby.
A tomuto požadavku učinil navrhovatel územního rozhodnutí zadost tím, že v tomto
duchu uzavřel s vlastníky sousedních pozemků příslušné smlouvy (viz výše). Celé
řízení o povolení dané výjimky tak má krajský soud za nadbytečné, a proto od něho
nelze odvozovat ani nedostatky žalovaného územního rozhodnutí, když požadavek §
10 odst. 2 vyhl. č. 137/2008 Sb. byl naplněn i bez výjimky. To se týká i námitky
žalobce, že nebyl účastníkem řízení o povolení výjimky, o čemž bude pojednáno
ještě dále.
Pokud pak žalobce namítal, že se na pozemcích těchto jiných vlastníků, s nimiž
navrhovatel uzavřel nájemní smlouvy, žádná parkovací místa nenachází, tak ani to
nebylo na překážku vydání žalovaného územního rozhodnutí. Vždyť územním
rozhodnutím se „vymezuje“ prostor pro zamýšlený záměr, směřuje do budoucna a
vše, co s ním souvisí, se tedy realizuje až poté. Krom toho vyvstává vzhledem k
uvedené námitce otázka, co by na těchto smluvně zajištěných pozemcích vlastně
mělo být? A zde krajský soud poznamenává, že v zásadě pouze prostor – místo
vyhovující svojí velikostí počtu vozidel, s jejichž parkováním je uvažováno. Ostatně
parkování na neveřejné ploše je možné i na trávě.
Krajský soud se přitom nedomnívá, že by žalobce mohl být, podle jeho slov
nedostatečným počtem parkovacích míst, přímo dotčen ve svých vlastnických
právech. Jeho vlastnické právo je totiž chráněno přímo Ústavou a u parkovacích míst
na veřejném prostranství, nejsou-li pro něho vyhrazena, se práva na jejich přednostní
či výlučné užívání domáhat nemůže. Krajský soud se neztotožňuje se žalobcem ani v tom, že by při změně stavby (v posuzované věci přístavbou) mělo být „dodatečně“
dořešeno parkování pro všechny byty v domě. Nic takového totiž z vyhlášky č.
137/1998 Sb. neplyne.
Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že vzájemné odstupy mezi stavbou
žalobce a projednávanou stavbou měly být posuzovány podle § 25 odst. 4 vyhl. č.
501/2006 Sb., kterou odůvodňoval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
15. dubna 2011, č.j. 2As 12/2010-105. To proto, že tento rozsudek se týkal zcela jiné
věci, a to vzájemných odstupů mezi stavbami rodinných domů, což ovšem není daný
případ. Jak je totiž z odůvodnění tohoto rozsudku zřejmé, Nejvyšší správní soud
v něm došel k použití § 25 vyhl. č. 501/2006 Sb. o vzájemných odstupech staveb
proto, neboť stejné vzájemné odstupy mezi rodinnými domy upravovala do 30. 12.
2006 i vyhl. č. 137/1998 Sb. K tomuto datu ale bylo její ustanovení § 8 o vzájemných
odstupech staveb zrušeno vyhl. č. 502/2006 Sb., v důsledku čehož přestala platit
legislativní pravidla upravující odstupy staveb u staveb projednávaných podle
starého stavebního zákona, a to na rozdíl od staveb rodinných domů projednávaných
podle nového stavebního zákona. Právě tato neakceptovatelná situace vedla
k onomu rozsudku Nejvyššího správního soudu. Vyhláška č. 137/1998 Sb. ale
vzájemné odstupy mezi stavbami, o které jde v dané věci, odvozované od výšky
vyšší z protilehlých stěn, vůbec neupravovala, a proto ani není důvodu posuzovat
předmětnou stavbu z pohledu nové, žalobcem zmiňované, právní úpravy. Jde o
stavbu, o níž bylo územní řízení zahájeno za účinnosti předchozího (starého)
stavebního zákona, a proto je nutno je dokončit podle § 190 odst. 3 nového
stavebního zákona podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č.
50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění, a jeho
prováděcích předpisů.
K tvrzení žalobce, že nebylo dostatečně přihlíženo k námitce týkající se
zastínění jeho stavby, krajský soud uvádí, že tato otázka byla žalovaným
přezkoumána a vysvětlena v potřebném rozsahu (viz strana 7. dole a dále
odůvodnění žalovaného rozhodnutí). Byla-li posouzena na základě studie oslunění
zpracované pro původní záměr stavebníka, tedy pro stavbu vyšší, přičemž normové
hodnoty při vyšší stínící překážce byly dodrženy, bylo by protismyslné myslet si, že
tomu bude jinak u objektu nižšího a vzdálenější jeho nejvyšší stěny od objektu
žalobce oproti původnímu záměru. Lpět za této situace na tom, aby byla zpracována
nová studie oslunění pro takto upravený návrh, by bylo přehnaným formalismem.
Pokud pak bylo v územním rozhodnutí v podmínce 5. uvedeno, že zásobování
dvorním traktem bude prováděno automobilem „pick-up“, dlužno poznamenat, že tato
skutečnost žádnou nejednoznačnost výroku rozhodnutí nezpůsobuje, neboť jak již
uvedl žalovaný, tento pojem je všeobecně známý. Třeba však poznamenat, že určení
vozidel, jež budou danou stavbu zásobovat, do územního rozhodnutí vlastně ani
nepatří (viz § 4 vyhl. č. 132/1998 Sb. stanovící náležitosti rozhodnutí o umístění
stavby), na rozdíl od stanovení jejího napojení na pozemní komunikace. Jde totiž již
o otázku způsobu užívání dané stavby, kterou rozhodnutím o umístění stavby ani
nelze zabezpečit, i kdyby byla uvedená podmínka stanovena podle žalobního
tvrzení. Konkrétní způsob odvodnění zpevněné plochy přiléhající ke stavbě žalobce bude řešen v projektové dokumentaci, která bude muset akceptovat územní
rozhodnutí v tom, že dešťová kanalizace bude napojena na novou kanalizační
přípojku. Případné námitky proti projektové dokumentaci stavby mohou účastníci
řízení uplatnit v rámci stavebního řízení (viz § 114 odst. 1 nového stavebního
zákona), takže tuto možnost ještě žalobce bude mít. Pokud jde o požadavek žalobce
na mechanické oddělení nádob na odpadky od fasády jeho domu, nezbývá, než
konstatovat, že nemá oporu ve stavebních předpisech.
Právě v této a dalších souvislostech nelze nepřipomenout vyjádření
navrhovatele územního rozhodnutí (osoby zúčastněné na řízení, P. V.) při jednání
krajského soudu, v němž nastolil otázku, jak žalobce sám dbal práv svých sousedů
při výstavbě svého objektu. Dlužno poznamenat, že v tomto směru nebyl nikterak
korektní. Vždyť přestože jej stavěl na volném pozemku, vzniklém odstraněním
dřívějších staveb, situoval v podstatě novou čtyřpodlažní budovu svým sousedům
přímo na pozemkové hranice, aniž by sám bral v potaz „nějaké odstupové
vzdálenosti“ mezi stavbami a od pozemkových hranic či potřebu parkovacích stání na
svém stavebním pozemku a nebo myslel na postavení lešení na svém pozemku za
účelem údržby své stavby atd., tak jako dnes myslí na potřebu lešení pro fasádu
v případě realizace předmětné stavby. Přitom v té době (územní rozhodnutí bylo
vydáno 16. 8. 2000 a stavební povolení 16. 5. 2001) platila tatáž vyhláška č.
137/1998 Sb., které se dnes žalobce dovolává.
Žalobce se prostě choval způsobem „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ a svoji
nevhodnou stavební aktivitou (nepochybně s přivolením stavebního úřadu, krajský
soud však nemá k dispozici příslušný stavební spis) vytvořil situaci, s níž nyní spojuje
své žalobní námitky. V těchto souvislostech, při vědomí zásady proporcionality, ale
nelze přisvědčit žalobci, že by byl nepřiměřeným způsobem dotčen ve svých právech
či narušena pohoda jeho bydlení. Ostatně tato tvrzení žalobce nikterak ani
neodůvodnil a na otázku krajského soudu, s čím spojuje své „občanskoprávní
námitky“, odpověděl, že vycházel z nové právní úpravy, a to především z požadavku
na odstupy mezi stavbami, rovnající se výšce vyšší protilehlé stěny (k tomu již výše),
jakož i z obavy, že bude rušen při zásobování prodejny dvorním traktem, což je
ovšem otázka budoucího užívání stavby, nikoliv územního rozhodnutí. Není rovněž
bez významu, že objekt čp. 51 je nebytovým domem, v němž není prioritní funkce
bydlení a navíc se nachází v samotném centru města Náchod a tomu odpovídající
hustotě zástavby, v níž ani nelze očekávat žalobcem víceméně zmíněnou pohodu
bydlení v míře obvyklé např. pro okrajové části města či při umístění bytových staveb
v tzv. zeleni. Katastrofickou obavu žalobce z možného výbuchu plynu pak třeba
hodnotit jako ničím neodůvodněnou.
Bylo tak možno shrnout, že se žalovaný vypořádal se všemi odvolacími
námitkami žalobce zákonu odpovídajícím způsobem, že skutkový stav, z něhož
vycházel, byl pro rozhodnutí o jeho odvolání dostatečně zjištěn, přičemž nebylo
nutné provádět dokazování na místě samém a stavební zákon to ani neukládá.
Pokud jde o předloženou fotodokumentaci, tak ani ta nemohla na stanovisku orgánu
ochrany a přírody k věci nic změnit. K řízení o povolení výjimky (viz výše) a rozhodnutí o ní, krajský soud ještě dodává, že bylo napadnutelné samostatnou
správní žalobou, což žalobce zřejmě neučinil. Nestřežil si tak svá práva a vzhledem
k tomu by ani nebylo možné v jiném přezkumném řízení odstraňovat jeho případné
nedostatky. V průběhu územního řízení tak nebylo po šesti letech od jeho zahájení
žalovaným zjištěno, že by navrhovaná stavba byla v rozporu s veřejnými zájmy, o
čemž svědčí i souhlasná stanoviska dotčených orgánů státní správy s ní. Krajský
soud má zato, že žalovaný postupoval v odvolacím řízení v souladu se zákonem, že
žalované rozhodnutí je zákonné, a proto se s ním ztotožnil a odkázal na ně, jak již
zmíněno výše.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl krajský soud k
závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s.
Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť
žalobce neměl ve věci úspěch, a pokud jde o žalovaného, krajský soud nezjistil, že
by mu nějaké náklady řízení vznikly.
Osoby zúčastněné na řízení mají podle § 60 odst. 5 s.ř.s. právo na náhradu jen
těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jim soud
uložil. Žádné takové náklady zúčastněným osobám nevznikly.
Poučení :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode
dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u
Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí).
Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem
lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti
nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a
kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti
němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o
tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej
zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní
symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze
získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Hradci Králové dne 9. července 2012
Mgr. Marie Kocourková, v.r.
předsedkyně senátu