III. ÚS 2167/20

18. 08. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Tajčmanové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, č. j. 30 Cdo 4032/2019-715, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, č. j. 53 Co 413/2018-642, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 8. 2018, č. j. 19 C 218/2009-572, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, na základě kterých byla údajně zkrácena na svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s principem rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny. Dále namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno i její právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka současně navrhla, aby její ústavní stížnost byla projednána přednostně podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu.

2. V řízení předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti se stěžovatelka žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") domáhala náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 10 000 EUR a dále částky 53 950 Kč za vynaložené náklady řízení. Částka 10 000 EUR měla představovat finanční satisfakci za psychické a morální poškození v souvislosti s řízením o úpravě prarodičovského styku s nezletilým vnukem. Stěžovatelka dovozovala nesprávný úřední postup spočívající v průtazích řízení a nepřiměřené délce daného řízení, když v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem uváděla vznik újmy spočívající v dlouholeté absenci kontaktu s vnukem.

3. Nejvyšší soud nejdříve napadeným rozsudkem ze dne 19. 3. 2015 rozhodl tak, že předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu projednání. Napadeným rozsudkem obvodní soud po kasačním zásahu Nejvyššího soudu rozhodl tak (v pořadí se jednalo o třetí rozsudek v této věci), že žalované uložil povinnost stěžovatelce zaplatit náhradu škody za morální újmu ve výši 3 523 EUR (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovatelce částku 6 477 EUR (výrok II.) a současně žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 69 450 Kč (výrok III.). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o němž městský soud napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce 505 EUR, jinak v tomto výroku a ve výroku I. rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný s účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dovolání stěžovatelky bylo následně Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že řízení před obvodním soudem bylo zahájeno dne 23. 10. 2009. Celkově v rámci celého procesu stěžovatelka dvakrát uspěla se svým dovoláním u Nejvyššího soudu; teprve napotřetí bylo její dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto. Obecné soudy přitom opakovaně nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu a setrvale v dané věci rozhodovaly v rozporu s touto judikaturou, přičemž v posledním rozhodnutí i sám Nejvyšší soud rezignoval na svá dřívější kasační rozhodnutí a potřetí již dovolání stěžovatelky odmítl.

5. V původním (nikoliv kompenzačním) řízení stěžovatelka dne 28. 4. 1999 podala u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") žalobu. Následně Okresní soud v Liberci vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 s odůvodněním, že prarodičovský styk je nutno řešit ve stejném řízení, jako péči o nezletilého. K faktickému postoupení věci došlo dne 27. 10. 1999. Následně dne 11. 4. 2001 byla věc postoupena zpět Okresnímu soudu v Liberci a dne 30. 5. 2002 se konalo první jednání ve věci, tj. po 3 letech od podání žaloby. Už jen z tohoto postupu je patrná zmatečnost jednání soudu prvního stupně ve věci rozhodování o místní příslušnosti. Za další zmatečnost pak stěžovatelka pokládá fakt, že následně došlo k opětovnému spojení věci stěžovatelky o prarodičovském styku s řízením o péči o nezletilého, přičemž spojení řízení o prarodičovském styku s řízením o péči o nezletilého nevyplývá ze žádného právního předpisu. Výše uvedené průtahy a zmatečnost se přitom neodrazily v rozhodování obecných soudů ohledně výše zadostiučinění v kompenzačním řízení, které je předmětem i nyní projednávané ústavní stížnosti.

6. Stěžovatelka dále uvádí, že s ohledem na skutečnost, že obecné soudy zcela ignorovaly vliv rozhodujícího orgánu na celkovou délku řízení, pak nehodnotily ani jednotlivé skutečnosti dotvářející obraz nepřiměřenosti délky řízení v jejich kontextu. Na základě tohoto dovozuje disproporcionalitu mezi hodnocením jednotlivých vlivů skutečností na celkovou délku řízení a mírou přiznaného zadostiučinění. Soudy se v rámci kompenzačního řízení vůbec nezabývaly otázkou extrémnosti délky řízení, a to i přesto, že se jednalo o řízení, které trvalo 9 let a 7 měsíců. Přesto soudy došly k závěru, že se jedná "jen" o nepřiměřenou délku řízení, ačkoliv i podle konstantní judikatury se mělo jednat o "zjevně nepřiměřenou délku řízení". Tento obecný závěr je navíc třeba řešit i v kontextu toho, o co v řízení šlo. Jestliže předmětem původního řízení byla otázka styku starší osoby s osobou nezletilou (vztah prababičky a pravnuka), pak je nutno hovořit o nutnosti rychlého rozhodování.

7. Stěžovatelka konečně brojí i proti nákladovému výroku městského soudu, který stěžovatelce na rozdíl od soudu obvodního odepřel náhradu nákladů řízení. Takový výrok považuje za excesivní a trestající stěžovatelku za úspěch (byť částečný) ve věci. Tyto závěry městský soud odůvodnil tím, že jakkoliv stěžovatelka uspěla se svým žalobním nárokem na náhradu nemajetkové újmy, byla naopak neúspěšná (a to ani z části) v nároku majetkové újmy, a proto městský soud dovodil, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Takové rozhodnutí však stěžovatelka označuje za rozporné s judikaturou Ústavního soudu, na niž odkazuje.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu týkající se hodnocení skutkových okolností věci by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

10. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s hodnocením skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy, tedy s výší přiznaného zadostiučinění za postup soudů v její věci. Sama stěžovatelka, ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni skutkových závěrů jejího případu. Jak je však již uvedeno shora, Ústavnímu soudu nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat.

11. Z napadených rozhodnutí předně nikterak nevyplývá, že by ve stěžovatelčině případě byly obecné soudy vázány jakýmikoliv tabulkami, a tedy že by nebyly schopny přistupovat ke stěžovatelčině případu individuálně; ostatně opak je pravdou. Zvláště obvodní soud totiž ve svém velmi obsáhlém rozhodnutí strukturovaně diferencoval mezi všemi okolnostmi, které vedly ke zvýšení nebo ke snížení stěžovatelce přiznané částky představující zadostiučinění za jí způsobenou újmu, přičemž tyto úvahy následně městský soud doplnil, což vedlo ke zvýšení částky představující náhradu za nemajetkovou újmu o dalších 505 EUR. Stěžovatelčiny úvahy, zakládající se svojí podstatou zejména na úvaze, že pokud ve věci dvakrát kasačně zasáhl Nejvyšší soud, byly obecné soudy povinny žalobě vyhovět v plném rozsahu, nejsou opodstatněné, jelikož nereflektují podstatu rozhodovací činnosti soudů.

12. Jediné, kde se obecné soudy držely "tabulkové hodnoty", byla základní částka přiznávaná za každý rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Její výše přitom vychází - jak je v ústavní stížností napadeném rozsudku obvodního soudu výslovně uvedeno - z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu. V napadeném rozhodnutí přitom obvodní soud zejména po analýze této judikatury stanovil, že výše přiměřeného zadostiučinění v penězích se má pohybovat v rozmezí 15 000 - 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání devíti let a sedmi měsíců proto obvodní soud dospěl k základní částce ve výši 128 750 Kč (viz odst. 21 napadeného rozsudku obvodního soudu). Tuto částku pak obvodní soud ještě upravil dle zákonných kritérií, výsledkem čehož bylo ponížení této základní částky o 30 % (viz odst. 22 - 27 napadeného rozsudku obvodního soudu). Toto ponížení základní částky pak korigoval městský soud, který základní částku ponížil pouze o 20 % (viz odst. 18 - 19 napadeného rozsudku městského soudu). Veškeré úvahy obecných soudů jsou přitom náležitě a velmi podrobně zdůvodněny a Ústavní soud v nich neshledal žádné ústavněprávní vybočení, které teprve by bylo způsobilé založit jeho kasační zásah.

13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

15. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 2167/20, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies