III. ÚS 1258/20

18. 08. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Carmine Farina, zastoupeného JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2020 č. j. Ncp 151/2020-46, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ŠkoFIN s. r. o., sídlem Pekařská 635/6, Praha 5 - Jinonice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Vedlejší účastnice uzavřela s obchodní společností Europe Global Rent s. r. o. (dále jen "společnost") v roce 2015 smlouvu o úvěru. Podle vedlejší účastnice se stěžovatel dne 25. 1. 2016 zavázal ručitelským prohlášením splnit závazek společnosti v případě, že jej sama nesplní. Jelikož se tak stalo a společnost na výzvu k zaplacení nereagovala, vyzvala vedlejší účastnice ke splnění závazku ze smlouvy o úvěru stěžovatele. Posléze podala vedlejší účastnice proti společnosti i stěžovateli k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") žalobu o zaplacení částky 471 799 Kč s příslušenstvím.

3. V řízení před obvodním soudem stěžovatel uvedl, že podpis na vedlejší účastnicí předloženém ručitelském prohlášení není jeho. Vedlejší účastnice reagovala tvrzením, že za dlužnou částku stěžovatel ručí též ze zákona jako člen voleného orgánu společnosti porušivší péči řádného hospodáře. Obvodní soud vyloučil řízení o žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli, jíž se domáhala zaplacení výše uvedené částky z titulu zákonného ručení při porušení péče řádného hospodáře, k samostatnému projednání. Obvodní soud měl za to, že k projednání sporu týkajícího se otázky zákonného ručení při porušení péče řádného hospodáře člena voleného orgánu korporace by měl být podle § 9 odst. 2 písm. p) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v prvním stupni věcně příslušný Městský soud v Praze. Otázku věcné příslušnosti proto obvodní soud předložil k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").

4. Vrchní soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením, že věcně příslušné jsou k projednání a rozhodnutí věci okresní soudy. Dospěl k závěru, že doplnění žalobních tvrzení vedlejší účastnice z opatrnosti o možném (eventuálním) zákonném ručení žalovaného jako tehdejšího jednatele společnosti pro případ, že by nebylo prokázáno smluvní ručení žalovaného, není změnou žaloby ani novým nárokem, ale jen doplněním původních žalobních tvrzení. Šlo stále o původní nárok na peněžité plnění z ručení žalovaného. Pokud ne na základě původně tvrzeného smluvního, tak případně následně na základě (eventuálně tvrzeného) zákonného ručení a nemá vliv na okolnosti, které tu byly v době zahájení řízení a které jsou rozhodné pro posouzení věcné příslušnosti. Předmětem sporu (jak byl původně vymezen v žalobě) tak není zákonné ručení žalovaného při porušení péče řádného hospodáře při výkonu funkce člena voleného orgánu právnické osoby, nýbrž jde o spor z ručitelského závazku, který byl převzat žalovaným na základě smlouvy (ručitelského prohlášení) a nejde o spor, k jehož projednání a rozhodnutí by byly v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vedlejší účastnice uplatnila v řízení před obvodním soudem novými tvrzeními o zákonném ručení stěžovatele nový nárok, k jehož projednání jsou podle zákona věcně příslušné krajské soudy. Stěžovatel se domnívá, že podle právní nauky ani soudní praxe nemohlo jít v důsledku tvrzení o zákonném ručení stěžovatele o uplatnění eventuálního nebo alternativního petitu, případně petitu tzv. alternativa facultas, nýbrž o nárok zakládající se na odlišném skutkovém stavu, a proto o objektivní kumulaci nároků nebo změnu žaloby. K tomu připomněl, že nelze alternativně doplňovat skutková tvrzení pro případ, že vydání ručitelského prohlášení stěžovatelem nebude prokázáno, neboť každá věc se musí zakládat na nezaměnitelném skutkovém stavu. Stěžovatel též uvedl několik nálezů Ústavního soudu, podle nichž je nesprávné rozhodnutí o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále má stěžovatel za to, že vrchní soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, neboť napadené usnesení je vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Vrchní soud měl nesprávně pochopit, že k samostatnému řízení byl vyloučen spor z titulu zákonného ručení. Jelikož vrchní soud postupoval jako by k samostatnému projednání a rozhodnutí byl vyloučen i spor z titulu ručení smluvního, fakticky tak revidoval závěry usnesení obvodního soudu, jímž byl nový nárok vyloučen k samostatnému řízení, a které rozhodování vrchního soudu nepodléhalo. V posledku shledává stěžovatel v napadeném usnesení obvodního soudu absenci řádného odůvodnění a prvky svévole, jelikož se soud údajně nevypořádal s jeho obšírnou argumentací o povaze vzneseného nároku a s ním spojené věcné příslušnosti soudů.

6. Podáním ze dne 29. 7. 2020 stěžovatel požádal Ústavní soud o přednostní projednání věci a navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadeného usnesení vrchního soudu. V probíhajícím řízení před obvodním soudem je na den 2. 9. 2020 nařízeno jednání, pročež se stěžovatel obává, že nebude-li do té doby rozhodnuto o jeho ústavní stížnosti, hrozí, že bude v jeho věci rozhodnuto věcně nepříslušným soudem.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

8. Dále se Ústavní soud musel zabývat tím, je-li ústavní stížnost přípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. zda stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu má ve smyslu zásady subsidiarity ústavní stížnosti zákon procesními prostředky k ochraně práva na mysli především prostředky proti meritorním rozhodnutím [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. Na straně druhé judikatura pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy neabsolutizuje a připouští z něj výjimky. K jejich povaze se uvedený nález vyslovil tak, že "výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo". Mezi tyto případy lze podle mínění Ústavního soudu podřadit i rozhodnutí vrchního (Nejvyššího) soudu o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. [srov. např. nález ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455)]. Pro z povahy věci vyplývající možnost napadeného usnesení vrchního soudu bezprostředně zasáhnout do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario ve spojení s § 72 odst. 3 téhož zákona přípustná.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Zákon předjímaný čl. 38 odst. 1 Listiny v § 104a o. s. ř. stanovuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím vrchního (Nejvyššího) soudu, a zakládá stav, který je napříště v řízení již nezpochybnitelný; rozhodnutí nelze napadat v režimu řádných ani mimořádných opravných prostředků (srov. např. usnesení ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1096/08; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz). Nejen hlediska určení věcné příslušnosti (§ 9 o. s. ř.), nýbrž i rozhodnutí příslušného soudu (podle § 104a o. s. ř.), jsou tedy pro příslušnost soudu stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé čl. 38 odst. 1 Listiny významné.

12. Stěžovatel však v nyní posuzované věci nenapadá ústavnost § 104a o. s. ř., nýbrž správnost postupu vrchního soudu, která byla založena na výkladu podústavního práva, jež Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; ústavní stížnost v tomto ohledu nemá ústavněprávní rozměr. Při napadení rozhodnutí vydaného obecným soudem ve stále probíhajícím řízení se tak musejí ještě výrazněji prosadit zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu a minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá. A to tím spíše, směřují-li stěžovatelovy námitky proti výkladu zákona, jmenovitě pojmů "nárok", "změna žaloby" a dalších. Ústavní soud např. v usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 29/06 uvedl, že § 104a odst. 7 o. s. ř. dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu. Tím není řečeno, že potenciální nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle § 104a odst. 2 o. s. ř. je bez významu; lze ji vytýkat (též ve spojení s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny) ústavní stížností proti rozhodnutí ve věci samé, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, zejména mohlo-li vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka.

13. Prismatem výše uvedených východisek je pro ústavněprávní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti významné, že vrchní soud srozumitelně vysvětlil svůj názor na povahu uvedení nových tvrzení vedlejší účastnicí, pročež i dostatečně odůvodnil, proč jsou pro projednání a rozhodnutí jemu předložené věci příslušné okresní soudy. Samotný odlišný názor stěžovatele na výklad rozhodujících zákonných pojmů důvodnost ústavní stížnosti nemůže založit. Nad rámec věci lze podotknout, že stěžovatel sice správně uvádí, že tvrzené skutečnosti musejí vycházet z individuálně určeného skutkového stavu a logicky je proto nelze doplňovat o nesouladná "alternativní" tvrzení pro případ, že původní tvrzení nebudou prokázána. V posuzované věci se však jeví posouzení vedlejší účastnicí "doplněných" skutkových tvrzení vrchním soudem ústavně souladné a nevykazující známky excesu, který by odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu.

14. Ke stěžovatelem uvedeným nálezům Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 904/08, III. ÚS 427/18 nebo I. ÚS 1490/18) lze konstatovat, že se týkají skutkově odlišných situací, pročež nejsou k nyní posuzované věci přiléhavé. Napadené usnesení vrchního soudu nevykazuje na rozdíl od odkazovaných nálezů absenci odůvodnění ani další potenciálně relevantní pochybení, jež by mohly ústit v porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu nebo zákonného soudce.

15. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry nebo právními názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).

16. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu je i podle ustálené judikatury Ústavního soudu akcesorickým a sdílí tak "osud" ústavní stížnosti. Vzhledem k datu podání návrhu na přednostní projednání věci (29. 7. 2020) však Ústavní soud tímto rozhodnutím fakticky tomuto stěžovatelovu návrhu vyhověl.

17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1258/20, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies