III. ÚS 2092/20

18. 08. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Koschina, advokáta se sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5, směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 7. 2020, č. j. R-13.7.2020 - 426/520 922 014, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 34 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za účasti České správy sociálního zabezpečení, jako účastnice řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 34 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.


Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Společně s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž návrh na zrušení ustanovení § 34 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění").

2. Jak se podává z ústavní stížnosti, žádostí ze dne 3. 4. 2020 stěžovatel uplatnil nárok dle ustanovení § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, na jejímž základě došlo ústavní stížností napadeným rozhodnutím k navýšení jeho starobního důchodu, a to od ledna 2019 na částku 28 172 Kč a dále od ledna 2020 na částku 29 966 Kč. Přiznané navýšení starobního důchodu (o částku 125 Kč od ledna 2019, resp. o částku 259 Kč od ledna 2020) stěžovatel považuje za "zcela absurdní" a v konečném důsledku odporující shora citovaným ustanovením Listiny.

3. Stěžovatel upozornil, že ústavní stížnost podal, aniž by vyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, neboť jak podání námitek k ČSSZ, tak navazující správní žalobu k Městskému soudu v Praze a případně též kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu považuje za procesně neúčelné, "neboť podmínkou posouzení oprávněnosti této stížnosti je zrušení části zákona, k čemuž žádný z výše uvedených orgánů není oprávněn; uvedené je ve výlučné pravomoci Ústavního soudu." Protiústavnost spatřuje v tom, že zatímco u poživatelů starobního důchodu, kteří nadále vykonávají výdělečnou činnost, se výše procentní výměry starobního důchodu v dikci ustanovení § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění zvyšuje za každých 360 kalendářních dnů této výdělečné činnosti jen o 0,4 % výpočtového základu, dle ustanovení § 34 odst. 1 tohoto zákona činí výše procentní výměry starobního důchodu za každý celý rok doby pojištění získané do vzniku nároku na tento důchod 1,5 % výpočtového základu měsíčně.

4. Stěžovatel dále upřesnil, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí brojí - toliko z opatrnosti - námitkami, byť tento krok považuje za "naprostý formalismus".

5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. pouze tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

7. Jak se podává z rekapitulace ústavní stížnosti, stěžovatel, vědom si skutečnosti, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, dovozuje její přípustnost toliko z tvrzené protiústavnosti ustanovení zákona (§ 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění), jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem této stížnosti.

8. Ústavní soud však takovéto (velmi kusé) odůvodnění neshledal přesvědčivým a přiléhavým. Předně, možnost "prominutí" nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva stěžovatele, vycházející z ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatel mimochodem ani výslovně nedovolává, představuje výjimku z obecného pravidla subsidiarity a takovouto výjimku je proto nutno vykládat zužujícím způsobem. Postup podle tohoto ustanovení by byl myslitelný jen tehdy, nelze-li od řádného postupu ve věci očekávat efektivní ochranu základních práv, což však zjevně není tento případ, když stěžovatel správním soudům tuto možnost vůbec nedal a nepoukázal ani např. na jiné případy, kde by tato ochrana poskytnuta nebyla, resp. nenabídl jediný argument, pro který by bylo lze se domnívat, že by k této efektivní ochraně (pravděpodobně) nedošlo.

9. Ústavní soud navíc již v minulosti vyložil obsah podmínek aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž z jeho judikatury vyplývá, že uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud spojuje jen s kvalifikovanými případy, u nichž je dán podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele. Tento přesah může být odůvodněn např. též potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) ze dne 6. 1. 1997 nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.) ze dne 22. 9. 1998; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz], jíž se nyní dovolává i stěžovatel. Projednávaný případ však závažnosti uvedeného (a ani jiného) kvalifikovaného přesahu osobního zájmu stěžovatele nedosahuje. Stěžovatel ostatně svoji argumentaci v tomto směru ani nijak blíže nekonkretizoval a spokojil se s pouhým blanketním odkazem na zákonnou úpravu, což však nelze považovat za dostačující podmínku pro to, aby se (potenciálním) přesahem vlastních zájmů stěžovatele Ústavní soud zabýval. Jeho úkolem totiž není domýšlet okolnosti, které by pro tento přesah mohly svědčit, namísto samotného stěžovatele.

10. Konečně, pouhá skutečnost, že se v podobné situaci mohou ocitnout i další osoby - jak naznačuje stěžovatel - s ohledem na výše uvedené ještě sama o sobě neodůvodňuje aplikaci postupu podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tato okolnost je totiž imanentním znakem jakékoliv právní regulace, která je již ze svojí povahy vždy obecnou. Pokud by proto Ústavní soud akceptoval, že přesah vlastních zájmů stěžovatele lze dovodit pouze z toho, že je napadána normativní úprava, pak by ve svých důsledcích popřel stávající zákonnou úpravu, podle které může jedinec podat návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení pouze jako akcesorický návrh v souvislosti s ústavní stížností, která brojí proti konkrétnímu rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci.

11. Ústavní soud dále připomíná, že důsledně respektuje imperativ ústavně souladného výkladu právních předpisů před jejich derogací. To konkrétně znamená, že zrušit napadený právní předpis lze jen tehdy, není-li možný žádný způsob jeho výkladu, který by nutně nevedl k protiústavním důsledkům. Řečeno naopak, lze-li právní předpis vyložit různými způsoby, z nichž alespoň jeden není protiústavní, není důvod k jeho zrušení.

12. K tomu, aby přezkoumal otázku možného ústavně konformního výkladu právního předpisu, je však primárně oprávněn (a ve svých důsledcích i povinen) obecný soud. V této souvislosti je vhodné připomenout, že základní práva a svobody jsou pod ochranou celé soudní moci (čl. 4 Ústavy), tedy nejen Ústavního soudu. Pokud proto obecný soud rozhoduje konkrétní případ, musí v intencích čl. 95 Ústavy především zvážit, zda zákon, který má použít, je ústavně souladný či nikoliv. Pokud dospěje k přesvědčení, že jeho ústavně konformní interpretace a aplikace možná není, podá sám návrh Ústavnímu soudu na jeho zrušení.

13. Z uvedeného ovšem také plyne, že samotná okolnost, že se stěžovatel domnívá, že shora označené zákonné ustanovení je protiústavní a mělo by být zrušeno, ještě nemůže postačovat pro výjimku z nevyčerpání ostatních prostředků k ochraně práva (viz zmíněná subsidiarita ústavní stížnosti). Je totiž především na obecných (resp. správních) soudech, aby zvážily, zda lze stěžovateli přisvědčit, že jeho případ byl správními orgány vyhodnocen chybně, a poté se pokusit o ústavně souladný výklad zákona. Teprve pokud by to nebylo možné, je namístě přerušit řízení, podat návrh na zrušení předmětné části zákona [srov. ustanovení § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy). Akceptoval-li by totiž Ústavní soud za dané procesní situace návrh stěžovatele na "přeskočení" celého instančního postupu (správní žaloba, kasační stížnost), nejednalo by se ve skutečnosti o nic jiného, než o nepřípustný projev apriorní nedůvěry vůči správním soudům, vedený zřejmě myšlenkou, že nejsou schopny samy dostatečně zvážit možnost ústavně konformní interpretace předmětného zákonného ustanovení.

14. Ústavní soud dále nemůže přehlédnout, že v době podání ústavní stížnosti bylo napadené rozhodnutí ČSSZ souběžně přezkoumáváno v námitkovém řízení. Z principu subsidiarity ovšem vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) totiž takové souběžné rozhodování nepřipouští. Řečeno jinak, Ústavní soud musí v nastalé situaci odolat "judikaturní nedočkavosti" (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/18 ze dne 15. 10. 2019) a dát přednost ČSSZ a případně též správním soudům.

15. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

16. S ústavní stížností spojený návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví citovaného ustanovení zákona o důchodovém pojištění pak byl Ústavním soudem odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť takový návrh, jak vyplývá z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, má toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (nebo jeho jednotlivých ustanovení) [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

17. Závěrem je pak vhodné zdůraznit, že odmítnutí posuzované ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že ČSSZ jeho námitkám nevyhoví, bude mu stále zachována možnost přezkumu tohoto rozhodnutí ve správním soudnictví a následně - s ohledem na to, že teprve tehdy by došlo k vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva - případně i před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 2092/20, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies