IV. ÚS 2172/20

18. 08. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ALTAKO, s. r. o., sídlem Pražská 89, Trutnov, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2020 č. j. 23 Cdo 1001/2020-146, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Explicit, s. r. o., sídlem Ostřetín 204, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu tvrdíc, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V řízení se obecné soudy podle stěžovatelky dopustily rovněž svévole.

2. Vzhledem k petitu ústavní stížnosti směřující jen proti usnesení Nejvyššího soudu postačuje ke skutkovým okolnostem případu pouze uvést, že stěžovatelka neuhradila právnímu předchůdci žalobkyně (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) část ceny díla. Stěžovatelka namítala, že bylo plněno vadně, že část plateb hradila přímo pracovníkům tehdejšího zhotovitele díla atd. Dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítnuto (a bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení), neboť dovolání stěžovatelky podle Nejvyššího soudu neobsahovalo žádnou otázku, která by mohla založit jeho přípustnost.

II.
Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka se i v nyní posuzované ústavní stížnosti domnívá, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká zejména vzhledem k vadám díla, jakož i vzhledem k tomu, že část plateb stěžovatelka hradila s výslovným souhlasem právního předchůdce vedlejší účastnice přímo jeho dodavatelům a zaměstnancům.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.

6. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud ke zjištění, že stejnou argumentací se Ústavní soud již zabýval [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 713/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým Ústavní soud předchozí ústavní stížnost stěžovatelky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, když konstatoval, že vzhledem k průběžné fakturaci dohodnuté mezi stranami obchodního vztahu by ani případné vady díla neměly na nárok vedlejší účastnice vliv, a neshledal neústavním, uložily-li obecné soudy stěžovatelce povinnost zaplatit nejen nedoplatek ceny díla, ale také smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z dlužné částky, a to za období v tehdy napadených rozhodnutích definované]. V řízení, v němž bylo vydáno nyní napadené usnesení Nejvyššího soudu, obecné soudy stěžovatelce uložily povinnost zaplatit smluvní pokutu z téhož obchodního vztahu, avšak za jiné období. K tomu třeba dodat, že ani v nynější ústavní stížnosti není obsažena relevantní ústavněprávní argumentace. Obecné soudy již v předchozím řízení nepřijaly tvrzení stěžovatelky, že zhotovitelem provedené dílo bylo vadné nebo že stěžovatelka sama hradila některé platby za zhotovitele přímo jeho dodavatelům. Ústavní soud v tomto řízení již nemůže posuzovat, zda jsou tvrzení stěžovatelky o těchto okolnostech správná či nikoliv a zda stěžovatelce uložená povinnost platit na jí neuhrazené faktury je spravedlivá nebo není. Chybějící ústavněprávní argumentaci se stěžovatelce nepodařilo nahradit ani cyklicky uváděným výčtem rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. K tomu naopak možno poznamenat, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu je - co se týká jeho vlastní materie - se stěžovatelkou blanketně odkazovanou judikaturou dovolacího soudu zcela v souladu.

7. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že samotná výše procentní sazby smluvní pokuty nemůže být jediným měřítkem přiměřenosti smluvní pokuty jako takové, nicméně stěžovatelka žádné okolnosti, které by se vztahovaly k samotné nepřiměřenosti smluvní pokuty, netvrdí. Odhlédne-li Ústavní soud od těch pasáží ústavní stížnosti, které se vztahují k vlastní smlouvě o díle, zůstávají ve stěžovatelčině argumentaci už jen dva aspekty možné ústavněprávní diskrepance.

8. Prvním aspektem by mohla být samotná denní procentní sazba smluvní pokuty, ovšem její výše je v dané věci zcela v souladu i se stěžovatelkou odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu (a ani stěžovatelka tuto skutečnost v ústavní stížnosti ve svém důsledku nerozporuje). Druhým aspektem by podle Ústavního soudu skutečně mohla být ve výjimečných případech celková výše smluvní pokuty. Tak by tomu bylo podle Ústavního soudu například v situaci, když by právní předchůdce vedlejší účastnice věděl, že není reálné, aby stěžovatelka dohodnutou smluvní pokutu, byť i za kratší období prodlení, hradila, nebo by sám právní předchůdce vedlejší účastnice způsobil, že se stěžovatelka dostala s úhradou ceny díla do prodlení. Žádnou takovou okolnost ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, navíc stěžovatelka je právnickou osobu, tedy ony výše příkladmo naznačené výjimečné okolnosti by v jejím případě byly hodnocené jinak, než by tomu bylo například u smluvní pokuty plynoucí ze spotřebitelského úvěru. Jak již správně zmínily obecné soudy, u stěžovatelky nelze nepřiměřenost smluvní pokuty dovozovat jen z toho, že narostla do určité výše, neboť to byla sama stěžovatelka, kdo její rozsah mohl ovlivnit. Obecným soudům - ani Nejvyššímu soudu - nelze vytýkat, že za stěžovatelku nedomýšlely relevantní argumentaci a naopak se držely toho, co bylo v daném řízení meritem věci - tedy důvodnost nároku vedlejší účastnice na smluvní pokutu za navazující období.

9. Naznačuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že řízení, z něhož vzešlo napadené usnesení Nejvyššího soudu, bylo stiženo průtahy, pak měla proti tomu využít procesní prostředky, jež jí za tím účelem právní řád poskytuje. Bylo by naopak nelogické, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí vydané v řízení, které mělo být podle stěžovatelky stiženo průtahy, právě z tohoto důvodu zrušil, neboť by tím nežádoucí stav trvajícího řízení (znovu) navodil.

10. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2172/20, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies