II. ÚS 2316/20

18. 08. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Klimeše, zastoupeného Mgr. Martinem Křížem, advokátem se sídlem Davidovičova 1675/4, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 76/2020-36 ze dne 10. června 2020 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020 č. j. 2 A 5/2017-54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vlastnické právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným ČNB (dále též "žalovaná") z toho, že poskytoval bez příslušného oprávnění platební službu dle § 3 odst. 1 písm. f) zákonu o platebním styku, tj. že mělo dojít k "provedení převodu peněžních prostředků, při němž plátce ani příjemce nevyužívají platební účet u poskytovatele plátce (poukazování peněz)" tím, že měl v období od 1. 1. 2014 do 3. 12. 2015 přijímat na své bankovní účty peněžní prostředky od třetích osob v českých korunách a v cizí měně EUR a jejich ekvivalent v cizích měnách EUR a USD následně pro tyto třetí osoby převáděl na reálné formy platebních systémů. Nejvyšší správní soud se mimo jiné ve svém odůvodnění zabýval argumentací stěžovatele ohledně informací podaných mu ze strany žalované. K námitce stěžovatele, jíž bylo zpochybněno, že přestupek spáchal formou vědomé nedbalosti, Nejvyšší správní soud připustil, že u takovýchto typů přestupků nemusí vždy být jednoduché rozpoznat formu zavinění. Nicméně v nynějším případě žalovaná upozornila stěžovatele, že sporná činnost sice nespadá pod regulací směnárnictví, ovšem může podléhat regulaci dle zákona o platebním styku (viz odpověď na stěžovatelův dotaz ze dne 25. 8. 2014). Současně žalovaná odkázala na vlastní internetové stránky, kde se o této problematice pojednávalo více. Stěžovatel proto vskutku v důsledku této odpovědi nemohl nabýt dobré víry, že jeho činnost není regulovaná žádným zákonem (srov. k tomu přesvědčivou argumentaci v bodě 41 rozhodnutí žalované a v bodě 31 napadeného rozsudku městského soudu). Současně komunikace stěžovatele se žalovanou vylučuje jakékoliv úvahy o možném právním omylu stěžovatele.

3. Stěžovatel je přesvědčen, že nejednoznačnost a nesrozumitelnost právní normy nesmí jít v sankčním řízení v neprospěch obviněného a tato se musí naopak vyložit vždy ve prospěch obviněného. Za těchto okolnosti je stěžovatel přesvědčen, že příslušná norma aplikovaná v jeho případě je nejednoznačná, nejednoznačná byla i odpověď ČNB, vysoce specializovaného správního orgánu. Stěžovatel argumentuje tím, že realizoval jím popsanou činnost bez vědomosti toho, že se dopouští čehokoli nelegálního. Tato skutečnost měla být podle něj zohledněna v posouzení objektu přestupku, v subjektivní stránce (§ 4 přestupkového zákona) a současně i ev. ve výši uložené pokuty, která činí podle stěžovatele nepřiměřených 40 000 Kč.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, v podstatě jen polemizuje se závěrem soudu o svém zavinění a namítá příliš vysokou pokutu.

8. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelovy argumenty nemají ústavní rozměr, proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 2316/20, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies