II. ÚS 1776/20

20. 08. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele SAFICHEM ASSETS, a.s., se sídlem Vídeňská 104, Vestec, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem, se sídlem Václavské nám. 846/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020 č. j. 28 Co 154/2020-49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a své úřední činnosti zjistil, že k návrhu stěžovatele byla zahájena u Obvodního soudu pro Prahu 10 proti vedlejšímu účastníkovi RD Holding s. r. o. jako žalovanému (dále jen "vedlejší účastník") řízení o zaplacení částky 4.000.000,00 Kč s přísl. (vedeno pod sp. zn. 8 C 213/2017) a o zaplacení částky 260.930 USD s přísl. (vedeno pod sp. zn. 35 C 33/2020). V řízení ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 213/2017 vyhověl soud usnesením ze dne 22. 10. 2019 č. j. 8 C 213/2017-168, návrhu stěžovatele, jímž se domáhal nařízení předběžného opatření, jímž mělo být vedlejšímu účastníkovi zakázáno činit jakákoliv právní jednání, kterými by prodával, daroval, či jinak zcizoval, a dále kterým by zatížil zástavním právem, předkupním právem či jiným právem ve prospěch třetí osoby své nemovitosti v katastrálním území Staré Hutě na Moravě. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2020 č. j. 62 Co 36/2020-227 výše uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2019 č. j. 8 C 213/2017-168 změnil tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření ze dne 18. 10. 2019 zamítá. Proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2020 č. j. 62 Co 36/2020-227, brojil stěžovatel samostatnou ústavní stížností ze dne 16. 4. 2020, která je Ústavním soudem vedena pod sp. zn. III. ÚS 1121/20, a která byla nálezem ze dne 11. 8. 2020 zamítnuta.

3. Stěžovatel v průběhu řízení podal další návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by soud vedlejšímu účastníkovi uložil zdržet se prodeje, darování či jiného zcizení, zatížení zástavním právem, předkupním právem či jiným právem ve prospěch třetí osoby, výše uvedených nemovitostí. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 7. 4. 2020 č. j. 35 C 33/2020-22 návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 4. 2020 č. j. 35 C 33/2020- 22 podal stěžovatel odvolání, o němž bylo rozhodnuto nyní napadeným a v záhlaví specifikovaným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020 č. j. 28 Co 154/2020-49 tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom toho, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, nicméně za porušení práva na soudní ochranu je třeba považovat i takový postup obecných soudů, které se v dané věci návrhem stěžovatelem na vydání předběžného opatření, navrhovaného z obavy ohrožení výkonu rozhodnutí, z hlediska zákonných důvodů opravňujících jeho nařízení dostatečně nezabývaly. Podle stěžovatele odvolací soud rezignoval na stěžovatelovy námitky, nezabýval se jimi, a to s odůvodněním, že rozhodnutí nemohlo být pro stěžovatele překvapivé, když zde existuje předchozí rozhodnutí v obdobné věci. To však stěžovateli nepostačuje, neboť podle něj se Městský soud v Praze dostatečně nezabýval tvrzením stěžovatele, že v případě úspěchu ve věci samé by mohl být výkon rozhodnutí ohrožen, a závažné okolnosti spočívající v převodu nemovitého majetku vedlejšího účastníka na třetí osobu nezohlednil. Argument, že nařízení předběžného opatření již není možné, je-li vlastníkem sporných nemovitostí třetí osoba, podle stěžovatele neobstojí.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť proti napadenému rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Totéž bylo ostatně zopakováno i ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu týkajícího se předběžného opatření navrženého stěžovatelem v tomtéž soudním řízení (nález sp. zn. III. ÚS 1121/202 ze dne 11. 8. 2020).

10. Po přezkoumání napadeného usnesení městského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí městského soudu má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a v souladu s procesními předpisy. Ústavní soud konstatuje, že městský soud své rozhodnutí odůvodnil takovým způsobem, že nelze shledat, že by postupoval ústavně nepřípustným způsobem. Jeho argumentaci rozvedenou v napadeném rozhodnutí lze považovat za ústavně souladnou. Napadené usnesení je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 1776/20, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies