II. ÚS 1510/20

14. 07. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Milana Bokra a 2) Anny Třešňákové, obou společně zastoupených Mgr. Davidem Oplatkem, advokátem se sídlem Buzulucká 6, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019 č. j. 74 Cm 114/2018-59 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020 č. j. 6 Cmo 295/2019-81, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené unesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení před obecnými soudy byl spor stěžovatelů a Spolku Zeměloď (dále jen "Spolek") o neplatnost rozhodnutí valné hromady ze dne 6. 6. 2018, kterým byli vyloučeni ze Spolku. Městský soud napadeným usnesením rozhodl, že předmětné rozhodnutí valné hromady Spolku je neplatné pro rozpor se zákonem (výrok I.). Současně však rozhodl o nákladech řízení tak, že Spolek nemá vůči stěžovatelům nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud svůj závěr stran náhrady nákladů řízení odůvodnil tím, že návrhu stěžovatelů sice bylo vyhověno, avšak pouze co se týče jednoho z uplatněných nároků; řízení o dalších dvou uplatněných nárocích stěžovatelů bylo zastaveno poté, co je vzali zpět, a to nikoliv pro chování účastníka - Spolku - v průběhu řízení. Stěžovatelé z procesního hlediska zavinili zastavení řízení týkající se dvou uplatněných nároků, a proto byl ve věci v převážné části procesně úspěšný Spolek. V daném případě by tedy přicházelo podle soudu v úvahu přiznání náhrady nákladů ve prospěch Spolku, avšak tomuto žádné náklady nevznikly.

3. Vrchní soud rozhodl o odvolání stěžovatelů proti výroku II. usnesení městského soudu tak, že jej potvrdil. Dospěl přitom ke stejnému závěru jako soud nižší instance, že stěžovatelé z procesního hlediska zavinili zastavení řízení týkající se dvou ze tří uplatněných nároků, a proto právo na náhradu nákladů řízení náleželo Spolku.

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti závěrům obecných soudů, které podle nich pouze mechanicky, bez komplexního zhodnocení okolností případu a podstaty sporu, aplikovaly "zásadu zavinění". Namítají, že dva ze tří nároků uplatnili z důvodu "prevence ochrany svých práv", protože nemohli vědět, zda Spolek bude v rámci valné hromady schvalovat i další usnesení (například nové stanovy). Stěžovatelé svou argumentaci opírají též o řadu rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 2842/2010, II. ÚS 563/01 aj.).

5. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že není povolán k tomu, aby pokračoval ve sporu, k jehož rozhodování jsou příslušné obecné soudy, a který je již svou povahou spíše pokračující polemikou stěžovatelů s jejich rozhodovací činností. Ústavní soud se opakovaně ve své rozhodovací činností staví rezervovaně k problematice nákladů řízení a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy v nyní posuzované věci nedopustily. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Rovněž stěžovateli citovaná judikatura Ústavního soudu na danou věc nedopadá, resp. jedná se toliko o zcela obecné formulace a věty vytržené z kontextu jednotlivých rozhodnutí, která je však zapotřebí zkoumat jako celek. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování.

7. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. II. ÚS 1510/20, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies