II. ÚS 1672/20

14. 07. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Z., právně zastoupeného JUDr. Katarzynou Krzysztyniak, Ph.D., advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 31/555, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020 č. j. 7 Tdo 130/2020-561, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019 sp. zn. 11 To 128/2019 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 12. 2018 sp. zn. 14 T 96/2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"), neboť je přesvědčen, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl jedním ze dvou obžalovaných a později odsouzených osob, a to v souvislosti s jedním incidentem, k němuž došlo v, resp. před tam specifikovanou restaurací. V důsledku neshod stran výběru reprodukované hudby v restauraci došlo mezi stěžovatelem, druhým obžalovaným (resp. již odsouzeným) a dalšími osobami k hádce, jež vyústila až ve rvačku. V průběhu tohoto incidentu stěžovatel sebral z hromady dřeva dřevěné poleno a úmyslně jej hodil směrem zvenčí do restaurace tak, že zasáhl jednu z přihlížejících žen do levého boku (dále jen "první poškozená"). Dalším dřevěným polenem, které hodil, pak zasáhl poškozenou B. B. (dále jen "druhá poškozená") do hlavy, čímž jí způsobil otevřenou vpáčenou zlomeninu přední stěny čelní dutiny a vnitřního okraje očnice s tržní ranou v délce cca 8 až 10 cm, přičemž popsané zranění ji podstatně a citelně omezilo v běžném způsobu života po dobu cca pěti týdnů a soudní znalkyně nevyloučila, že by mohlo mít i trvalé následky. Za to byl stěžovatel ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu shledán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, pročež byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání dvou let; kromě toho mu byla uložena povinnost nahradit druhé poškozené újmu ve výši 350 000 Kč a příslušné zdravotní pojišťovně majetkovou újmu ve výši 36 930 Kč. Druhou poškozenou ve zbytku jejího nároku odkázal na občanskoprávní řízení; další poškozené rovněž odkázal na občanskoprávní řízení.

3. Krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem mj. tak, že odvolání stěžovatele zamítl a uložil mu povinnost nahradit druhé poškozené újmu ve výši 846 157 Kč; ve zbytku ji odkázal na občanskoprávní řízení. Ačkoli odvolací soud uznal, že mezi výpověďmi rozličných svědků existovaly jisté rozpory (např. stran toho, kde přesně v jednotlivých momentech stáli nebo leželi účastníci rvačky, poškození a přihlížející), konstatoval, že tyto odchylky ve výpovědích jsou spíše drobnějšího charakteru a nejsou podstatné pro výrok o vině stěžovatele a druhého obžalovaného. Naopak to, že stěžovatel napadl druhou poškozenou shora popsaným způsobem, dosvědčují dle krajského soudu jak svědecké výpovědi, tak i další nepřímé důkazy (např. nález zakrvaveného polena na místě činu, vytažení kusu dřeva z rány druhé poškozené apod.). Rovněž nevznikly pochybnosti o tom, že prvostupňový soud kvalifikoval jednání stěžovatele a druhého obžalovaného správně. Ve vztahu k stěžovateli navíc zdůraznil, že s ohledem na charakter útoku na druhou poškozenou a závažnost následků, které tímto útokem způsobil, lze považovat uložený trest za nepřiměřeně mírný, což však kvůli zákazu reformationis in peius (§ 259 odst. 4 trestního řádu) již nelze napravit.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění podrobně shrnul skutkové závěry, k nimž dospěly nižší soudy, a konstatoval, že je považuje za dostatečné a korektní. V této souvislosti rovněž vyslovil souhlas s názorem nižších soudů, že drobné rozpory ve svědeckých výpovědích lze vysvětlit mj. tím, že incident se z velké části odehrál v malém uzavřeném prostoru restaurace a situace byla pro dotčené osoby poněkud nepřehledná. Důležité však je, že v podstatných bodech (kdo a jakým způsobem dřevěné poleno hodil, kdo jím byl zasažen a jaká zranění byla této osobě způsobena) jsou svědecké výpovědi jednotné a bezrozporné. Z toho důvodu se neztotožnil se stěžovatelovými námitkami stran porušení principu in dubio pro reo ani stran extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nižších soudů. Dále Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele stran nedostatečného odůvodnění rozsudku krajského soudu.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že shora citovanými rozhodnutími trestních soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada in dubio pro reo. Porušení svých práv spatřuje především v tom, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a svá rozhodnutí založily na nekonzistentních a rozporných svědeckých výpovědích. Svědci dle stěžovatele nedokázali přesně a jednotně popsat, kde se v jednotlivých časových úsecích incidentu nacházely jednotlivé osoby, zda viděli, jak stěžovatel vyšel ven dveřmi, vzal z hromady dřeva poleno a hodil jej směrem do restaurace apod. Stěžovatel je proto přesvědčen, že ani u jednoho z trestných činů, za které byl odsouzen, nebylo spolehlivě prokázáno naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty. Stěžovatel rovněž namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho zásadními námitkami a svá rozhodnutí neodůvodnily ústavně konformním způsobem. Tím měly porušit stěžovatelova práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v trestním řízení, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v trestním řízení nebyla dotčena ústavně chráněna základní práva nebo svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1633/18 ze dne 18. 9. 2018].

9. Úvodem Ústavní soud předesílá, že stížnostní námitky stěžovatele jsou obsahově téměř shodné s námitkami uplatněnými již v průběhu řízení před trestními soudy. Není tudíž nutné ani účelné, aby se k nim Ústavní soud znovu detailně vyjadřoval a opakoval to, co již bylo několikrát řečeno. V podrobnostech proto lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

10. K námitkám stěžovatele, které směrují do skutkové roviny věci, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, § 23]. Výjimku z pravidla "nepřehodnocování důkazů" učiní Ústavní soud až v situaci, kdy hodnocení důkazů a z nich dovozené skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny naopak odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně), srozumitelně a logicky odůvodněny. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a § 125 trestního řádu a řádně, srozumitelně a logicky vyloží, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - a takové hodnocení znovu přehodnocovat.

11. Ústavní soud konstatuje, že po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že příslušné soudy se celou věcí řádně zabývaly, objasnily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily, proč některé z nich považovaly za věrohodné (např. výpovědi poškozených) a některé ne (např. výpovědi stěžovatele, druhého odsouzeného a jeho manželky), jakož i to, které skutečnosti měly na základě provedeného dokazování za prokázané (např. to, že to byl právě stěžovatel, kdo hozeným dřevěným polenem způsobil druhé poškozené zranění hlavy). Obecné soudy tyto důkazy hodnotily v jejich vzájemné souvislosti a své úvahy vyložily řádným, dostatečně podrobným, srozumitelným, logickým a vnitřně konzistentním způsobem. Ústavní soud rovněž neshledal důvod ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů v stěžovatelem tvrzeném extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, které byly na jejich základě učiněny. Stěžovatel totiž klade nepřiměřený důkaz na nepatrné rozdíly ve svědeckých výpovědích (např. to, zda jeden z poškozených ležel ve vzdálenosti 0,5 nebo 1 m ode dveří restaurace; kdo měl bundu jaké barvy; kdo a v jakém okamžiku viděl nebo neviděl vycházet stěžovatele z dveří restaurace směrem k hromadě polen apod.), aniž by jakkoli reflektoval skutečnost, že tito svědci - jejichž výpovědi korespondují i s dalšími provedenými důkazy - se zcela shodují v tom, že to byl právě stěžovatel, kdo hodil po první a druhé poškozené dřevěné poleno, čímž jim způsobil shora popsaná zranění. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy neporušily principy spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny.

12. Stěžovatel dále namítá, že v řízení byl porušen princip in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného). Obsahem uvedeného principu je, že přetrvávají-li důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, např. o skutku nebo zavinění pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Stěžovatel se nicméně mýlí, předpokládá-li, že účelem tohoto principu je zabezpečit mu výsledek řízení dle jeho přání. Naopak uplatnění tohoto principu je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Dospěje-li soud po vyhodnocení důkazů k přesvědčení, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, a své úvahy řádné odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného," neboť soud tyto pochybnosti nemá. K této situaci došlo i v nyní posuzované věci. Jak již bylo shora uvedeno, obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k jednoznačnému závěru, že stěžovatelovo jednání naplnilo všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví, a své úvahy náležitě odůvodnily. Jelikož nebyly splněny podmínky pro aplikaci zásady in dubio pro reo, Ústavní soud musí v i tomto případě konstatovat, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

13. Jelikož stěžovatel svou ústavní stížností formálně napadá také výrok obecných soudů o trestu (byť v této oblasti neuplatňuje žádné námitky), Ústavní soud posuzovat také soulad uloženého trestu s čl. 39 Listiny. Dospěl k závěru, že stěžovateli byl za spáchané trestné činy uložen zákonem předpokládaný druh trestu v zákonem stanovené výměře. Úhrnný trest odnětí svobody na jeden rok s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dvou let, jenž byl stěžovateli uložen, navíc nelze s ohledem na skutkové okolnosti případu považovat za nepřiměřeně přísný. Porušení základních práv stěžovatele proto nebylo shledáno ani v tomto rozsahu.

14. Nakonec Ústavní soud podotýká, že stěžovatel svou ústavní stížností formálně napadá i výroky trestních soudů o povinnosti nahradit druhé poškozené a příslušné pojišťovně způsobenou majetkovou a nemajetkovou újmu. V ústavní stížnosti však neuplatňuje žádné argumenty, jež by mohly svědčit o jejich protiústavnosti. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti konstatuje, že trestní soudy byly oprávněny rozhodnout v adhezním řízení o otázce náhrady způsobené újmy a jejich rozhodnutí nenesou známky svévole.

15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. II. ÚS 1672/20, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies