I. ÚS 1575/19

14. 07. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Kunky, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2019, č.j. 62 Co 18/2019-235, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a I-XON a.s., sídlem Husitská 344/63, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 11. 2018, č.j. 36 EXE 1364/2016-209, bylo rozhodnuto, že exekuce evidovaná u obvodního soudu pod sp. zn. 36 EXE 1365/2016 se zastavuje (výrok I.). Vedlejší účastnici (coby oprávněné) byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení v částce 17 895,90 Kč (výrok II.) a byla jí uložena také povinnost zaplatit na náhradě nákladů exekuce částku 7 865 Kč (výrok III.).

2. K zastavení exekuce obvodní soud přistoupil s odkazem na § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat) vzhledem k návrhu stěžovatele, který se zastavení exekuce domáhal proto, neboť se na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 13 D 796/2016, stal dědicem původního povinného jen do výše ceny nabytého dědictví, tedy do výše 3 498 Kč a jelikož vypořádal náklady na pohřeb původního povinného převyšující tuto částku, vyčerpal zákonnou povinnost dědice k úhradě zůstavitelových pohledávek. O náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl s přihlédnutím k tomu, že zavinění na zastavení exekuce spatřoval na straně oprávněné, jejíž nesouhlasné stanovisko s návrhem stěžovatele na zastavení exekuce zůstalo neměnné, třebaže jí bylo známo, že stěžovatel uplatnil výhradu soupisu v rámci dědického řízení.

3. Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 2. 2019, č.j. 62 Co 18/2019-235, bylo usnesení obvodního soudu ve výroku II. změněno tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku III. bylo usnesení obvodního soudu změněno tak, že povinnost zaplatit na náhradě nákladů exekuce částku 7 865 Kč byla uložena stěžovateli. Dále městský soud rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení v částce 1 464,10 Kč a že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu dovodil, že procesní zavinění na straně vedlejší účastnice za zastavení exekuce vůči stěžovateli shledat nelze. Upozornil, že exekuční návrh byl podán prokazatelně důvodně, exekuce byla vedena právem, přičemž soud je povinen mít vždy na zřeteli z hlediska principu zavinění na zastavení exekuce důvod, pro který byla zastavena. Městský soud naopak shledal příčinu zavinění na zastavení exekuce na straně stěžovatele, který se rozhodl jako zákonný dědic neodmítnout dědictví po původním povinném a na základě vlastní volby se stal dědicem po zemřelém, byť uplatnil výhradu soupisu, kdy je jeho odpovědnost sice limitována cenou nabytého dědictví, nicméně přináší v pozici procesního nástupce též procesní následky s účastenstvím spojené, včetně možnosti neúspěchu ve věci či odpovědnosti za zavinění na zastavení řízení. Úvahy stěžovatele o tom, že vedlejší účastnice mohla sama podat návrh na zastavení exekuce nebo alespoň se zastavením exekuce vyslovit souhlas, považoval městský soud z hlediska procesního zavinění za nerozhodné a uzavřel, že to byl stěžovatel, který z procesního hlediska dle § 89 exekučního řádu zastavení exekuce zavinil, z čehož dovodil, že právo na náhradu nákladů exekučního řízení naopak náleží vedlejší účastnici (ta je nicméně po stěžovateli nepožadovala).

II.

5. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že postupem městského soudu mu nebyla poskytnuta ochrana, na kterou má právo dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Nadto podle něj bylo zasaženo také do jeho vlastnického práva a záruky práva dědit podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

6. Za stěžejní považuje městským soudem nastolenou disproporci mezi procesním zaviněním stěžovatele a vedlejší účastnice (zejména s ohledem na míru toho, co mohl který z nich aktivně ovlivnit) a mírou finančního dopadu do jejich majetkové sféry. Stěžovatel připomíná, že na základě výsledků dědického řízení vedlejší účastnice věděla o uplatněné výhradě soupisu a tedy i o tom, do jaké míry bude stěžovatel odpovídat za dluhy původního povinného, rovněž věděla, jaká byla výše majetku nabytého z dědictví po původním povinném, souhlas se zastavením exekuce však nedala a zavdala tak pokračování bezvýsledné exekuce, ač si musela být vědoma, že v takovém případě bude o věci rozhodovat soud a vzniknou všem stranám dodatečné náklady, které by svým vstřícnějším postupem mohla minimalizovat. Dle stěžovatele mu městský soud také odepřel zákonem přiznanou ochranu před věřiteli, která spočívá v zásadě, že dědic uplatnivší výhradu soupisu hradí dluhy zůstavitele jen do míry omezené tím, co sám z dědictví nabyl, jelikož fakticky byl finanční dopad přenesen na něj a byl postižen jeho vlastní majetek. Podle názoru stěžovatele je postup městského soudu také v rozporu se zásadou rovnosti účastníků.

III.

7. Ve své judikatuře Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

9. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

IV.

10. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s tím, jakým způsobem městský soud posoudil otázku zavinění za zastavení exekuce a jak rozhodl o náhradě nákladů exekuce a nákladů účastníků řízení.

11. Dle § 89 exekučního řádu, dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.

12. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud zabýval opakovaně. Zdůraznil přitom, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě zcela neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné, když s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3436/18 ze dne 19. 2. 2019).

13. Při posuzování tvrzených pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní, když tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou způsobilé představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2424/15 ze dne 22. 3. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2690/18 ze dne 18. 9. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 200/18 ze dne 17. 4. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1744/18 ze dne 2. 10. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 4065/17 ze dne 9. 10. 2018 a mnohá další).

14. Městský soud v napadeném rozhodnutí vyložil, že vedlejší účastnici nemůže jít k tíži, že sama neiniciovala návrh na zastavení řízení, jelikož z procesního hlediska oprávněný vždy zaviní zastavení výkonu rozhodnutí, jestliže k zastavení dojde z důvodu podle § 268 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. na návrh oprávněného. Pakliže zároveň konstatoval, že procesní zavinění na straně vedlejší účastnice za zastavení exekuce shledat nelze (exekuční návrh byl podán prokazatelně důvodně, exekuce byla vedena právem) a naopak shledal příčinu zavinění na zastavení exekuce na straně stěžovatele, který se rozhodl jako zákonný dědic neodmítnout dědictví po původním povinném, dle Ústavního soudu za dané situace nelze takovou úvahu městského soudu považovat za ústavně nekonformní.

15. Přestože stěžovatel s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, je zřejmé, že městský soud se otázkou náhrady nákladů řádně zabýval a přezkoumatelným způsobem vyložil, co jej s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu vedlo k učiněným závěrům. Adekvátně zdůvodněné rozhodnutí městského soudu nelze z pohledu ústavněprávního přezkumu označit za rozhodnutí svévolné či jinak vybočující z ústavněprávních limitů, ale je třeba je vnímat jako výraz nezávislého soudního rozhodování, přičemž z výše naznačených důvodů Ústavnímu soudu nepřísluší je na základě polemiky vedené stěžovatelem opětovně přehodnocovat.

16. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2020

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 1575/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies