IV. ÚS 1781/20

14. 07. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BD OIL COMPANY, s. r. o., sídlem Varšavská 715/36, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou, sídlem Benediktská 690/7, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. dubna 2020 č. j. 1 Nt 5000/2020-42, usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 13. prosince 2019 č. j. 2 ZN 3756/2018-145, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. ledna 2019 č. j. 1 Nt 5002/2019-5 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru výnosů a praní peněz, 2. oddělení, ze dne 16. listopadu 2018 č. j. NCOZ 9914-4/TČ-2018-412400, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru výnosů a praní peněz, 2. oddělení, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí tvrdíc, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, a to zejména právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že policejní orgán Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor výnosů a praní peněz, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán"), rozhodl usnesením ze dne 16. 11. 2018 č. j. NCOZ-9914-4/TČ-2018-412400, po předchozím souhlasu státního zástupce ve věci podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti o zajištění peněžních prostředků na dvou bankovních účtech v celkové výši cca 3,25 mil. EUR a necelých 13 tis. CZK, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že peněžní prostředky byly výnosem z trestné činnosti. Trestná činnost má spočívat - zjednodušeně řečeno - v mezinárodním obchodování s minerálními oleji, při nichž nedošlo ke správnému odvedení daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka podala proti usnesení o zajištění peněžních prostředků stížnost k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), který ji usnesením ze dne 28. 1. 2019 č. j. 1 Nt 5002/2019-5 zamítl.

3. Následnou stěžovatelčinu žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků zamítl státní zástupce usnesením ze dne 13. 12. 2019 č. j. 2 ZN 3756/2018-145. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala stížnost, kterou zamítl obvodní soud usnesením ze dne 28. 4. 2020 č. j. 1 Nt 5000/2020-42.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka po rekapitulaci předcházejícího řízení a citaci vybraných ustanovení trestního řádu popisuje obchodování s bionaftou, jejichž průběh údajně doložila konkrétními dokumenty, z nichž mělo vyplynout, že nedošlo ke spáchání trestné činnosti. Vzhledem k tomu nebyl podle ní dán důvod pro zajištění jejích peněžních prostředků. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka namítá nedostatečné odůvodnění obou usnesení o zajištění peněžních prostředků a obou usnesení o její žádosti, kterou se domáhala zrušení tohoto zajištění. Porušení práva na spravedlivý proces (na soudní ochranu) spatřuje také v tom, že o její žádosti nebylo rozhodnuto v zákonné lhůtě. Ve třetí části ústavní stížnosti se stěžovatelka zaměřila na námitku vycházející z požadavku na přiměřenost a proporcionalitu užití zajišťovacích nástrojů a poté na obsah jejího práva účinně se bránit proti nezákonným či nesprávným rozhodnutím a podkladům k nim (včetně možnosti nahlížet do spisu).

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení státního zástupce ze dne 13. 12. 2019 č. j. 2 ZN 3756/2018-145 a usnesení obvodního soudu ze dne 28. 4. 2020 č. j. 1 Nt 5000/2020-42 byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní stížnost proti usnesení policejního orgánu ze dne 16. 11. 2018 č. j. NCOZ-9914-4/TČ-2018-412400 a proti usnesení obvodního soudu ze dne 28. 1. 2019 č. j. 1 Nt 5002/2019-5 je opožděná, neboť byla podána po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Tato rozhodnutí měla stěžovatelka k dispozici a vymezuje se proti nim v předešlých podáních, která sama k ústavní stížnosti přiložila (žádost o zrušení zajištění ze dne 15. 11. 2019).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.

8. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit [srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v trestním řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)].

9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.

10. Přezkum Ústavním soudu je konečně v dané věci ovlivněn také značnou mírou popisnosti ústavní stížnosti, jež z velké části obsahuje jednotlivé věty (jejich části) z napadených rozhodnutí, což má budit dojem, že jak vlastní odůvodnění podezření z případné trestné činnosti, tak samotné zajištění finančních prostředků je zcela nepodložené. Zde však podle Ústavního soudu postačí odkázat zejména na usnesení státního zástupce ze dne 13. 12. 2019 č. j. 2 ZN 3756/2018-145, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění finančních prostředků a ve kterém je dostatečně podrobně vysvětleno, jak podle orgánů činných v trestním řízení k trestné činnosti docházelo. V tomto usnesení je také objasněno, že zdůvodnění, jež následně orgánům činným v trestním řízení stěžovatelka podala, jsou nelogická a nepravděpodobná (srov. k tomu například odst. 11 odůvodnění tohoto usnesení).

11. Namítá-li stěžovatelka neúměrnou délku zajištění finančních prostředků, pak sama v ústavní stížnosti uvádí - při explicitním odkazu na maximální délku omezení osobní svobody ve smyslu § 72a trestního řádu - že tato by v její věci mohla být až dva roky. Takovou dobu ale zajištění finančních prostředků ve věci stěžovatelky zjevně netrvá (o zajištění bylo rozhodnuto v listopadu roku 2018), natož aby jí orgány činné v trestním řízení výrazně překročily (srov. k tomu výslovně například odst. 12 usnesení ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 1199/20). Nadto judikatura Ústavního soudu (srov. k tomu usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3074/08) uvažuje o posuzování toliko "obdobném" ke lhůtám vztahujícím se k omezení osobní svobody. Ani podle Ústavního soudu pak nelze - vzhledem k možné trestné činnosti, s níž mají souviset i aktivity stěžovatelky (tedy vzhledem k sofistikovanosti trestné činnosti a k jejímu mezinárodnímu rozsahu) - dobu, po níž jsou již v trestní věci stěžovatelky zajištěny finanční prostředky, označit za nepřiměřenou.

12. Ke stěžovatelčině námitce, že jí jako "jiné osobě" podle § 65 odst. 1 trestního řádu nebylo orgány činnými v trestním řízení zatím umožněno nahlížet do spisu, pak i jen ze stěžovatelkou odkazovaného (a zamítavého) nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1956/13 (N 28/72 SbNU 325) - srov. zejména jeho odst. 23 a 24 - vyplývá, že tzv. jiná osoba musí svůj zájem na nahlížení do spisu orgánům činným v trestním řízení ozřejmit, když takovým důvodem není sama o sobě skutečnost, že "jiná osoba" je zároveň v určité trestní věci osobou podezřelou nebo podezřívanou. Stěžovatelka žádné jiné relevantní důvody v tomto ohledu neuvádí ani v ústavní stížnosti.

13. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v její přípustné části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou, ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako opožděnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2020

Jan Filip v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1781/20, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies