II. ÚS 1731/20

16. 07. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 292, Litvínov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2020 č. j. 101 Co 7/2020-293, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1) A. K. a 2) nezletilé A. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 6. 2020, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadeného rozsudku do skončení řízení o ústavní stížnosti.

II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 10. 2019 č. j. 33 Nc 2633/2019-124 bylo rozhodnuto o tom, že se nezletilá dcera stěžovatele a vedlejší účastnice 1) (dále též "matka nezletilé") svěřuje do střídavé výchovy obou rodičů (výrok I) a že se rodičům nestanoví výživné (výrok II). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

3. Proti výroku II uvedeného rozsudku podala vedlejší účastnice 1) odvolání, na jehož základě jej Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 6. 2020 č. j. 101 Co 7/2020-293 změnil tak, že za doby trvání manželství od 1. 7. 2019 a dále s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství je stěžovatel povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 12 000 Kč měsíčně k rukám matky nezletilé (výrok I) a ta zase částkou 3 000 Kč měsíčně k rukám stěžovatele (výrok II). Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit do 30. 9. 2020 nedoplatek na výživném za dobu od 1. 7. 2019 do 31. 5. 2020 ve výši 132 000 Kč k rukám matky nezletilé a té zase nedoplatek za stejné období ve výši 33 000 Kč k rukám stěžovatele (výrok III). Žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).

4. Zatímco okresní soud učinil zjištění, že požadavek stanovení výživného není k prospěchu nezletilé, protože mezi rodiči existoval 8 let fungující model péče o ni a uspokojování jejích odůvodněných potřeb, krajský soud dospěl k odlišnému závěru. Za účelem stanovení výživného zhodnotil tvrzení stěžovatele a vedlejší účastnice 1) ohledně jejich majetkových poměrů učiněná v průběhu řízení před soudy obou stupňů. Vzal přitom v úvahu vyživovací povinnost rodičů ke druhé zletilé dceři, která studuje, i finanční nákladnost středoškolského studia nezletilé dcery.

III.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že se při stanovení výživného nezabýval žádným ze tří zákonných hledisek, jimiž jsou odůvodněné potřeby oprávněného, jeho majetkové poměry, schopnosti a možnosti a majetkové poměry povinného. Není zřejmé, z jakého důvodu je k řádnému uspokojení potřeb nezletilé zapotřebí částka 12 000 Kč, respektive 15 000 Kč, měsíčně. Jde o nestandardně vysoké výživné, jehož výše patrně vychází ze závěru o majetkových poměrech stěžovatele, které jsou v hrubém rozporu s provedenými důkazy. Není totiž v jeho silách hradit výživné ve výši 12 000 Kč měsíčně, jež tvoří 70 % příjmu otce, a dále dlužné výživné ve výši 132 200 Kč, které má uhradit během 4 měsíců. Úhrady výživného v takto stanovené výši jsou pro něj likvidační a reálně mu hrozí stav platební neschopnosti. Krajský soud tím vytvořil situaci, na jejímž základě se životní úroveň nezletilé stává vyšší, než má její otec. Je navíc otázkou, zda výživné bude sloužit k uspokojování potřeb nezletilé. Již okresní soud připustil, že snahou matky nezletilé bylo sanovat z výživného svůj závazek a řešit tak vlastně vypořádání společného jmění manželů (což je také důvod, pro který žádné výživné nepřiznal).

6. Napadený rozsudek je podle stěžovatele překvapivý a nereflektující důkazními prostředky osvědčený skutkový stav. Rovněž je nedostatečně a v některých částech i chybně odůvodněný. Namísto řádného odůvodnění všech zjištěných skutečností a hodnocení všech důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech se krajský soud zabýval spíše subjektivním hodnocením morálnosti postojů stěžovatele a matky nezletilé. Nijak nereflektoval výtky okresního soudu, že v rámci řízení o výživném jsou řešeny majetkové spory rodičů, ani se nijak nezabýval odůvodněnými potřebami nezletilé. Své rozhodnutí založil na zkresleném pohledu na majetkovou situaci stěžovatele, doplněném o nepodložené nelibé poznámky týkající se věrohodnosti jeho tvrzení. Stěžovateli byla stanovena povinnost hradit výživné bez seriozního závěru o jeho výdělkových a majetkových možnostech a schopnostech a bez zdůvodnění diferenciace výše výživného stanovené matce, ačkoli tato disponuje mnohonásobně vyšším majetkem.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

V.
Vlastní posouzení

8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozsudkem a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 33 Nc 2633/2019, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

10. Ústavní stížností je napadeno rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost hradit výživné pro nezletilou dceru k rukám její matky. Z hlediska ústavně zaručených základních práv stěžovatele se Ústavní soud zabýval zejména otázkou, zda obecné soudy při výkladu a použití relevantních zákonných ustanovení, zde zejména § 913, 914 a 915 občanského zákoníku, nevybočily z ústavních zásad spravedlivého procesu, mezi něž patří i zákaz libovůle spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně, který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Takovéto pochybení však Ústavní soud neshledal, a to navzdory tomu, že napadený rozsudek mohl být ze strany krajského soudu v některých směrech odůvodněn důkladněji či přesvědčivěji, což se týká především vypořádání se s důvody, pro které se okresní soud původně rozhodl výživné nestanovit. S přihlédnutím k obsahu spisu nelze dospět k závěru, že by stanovení výživného v předmětné výši bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo že by nereflektovalo požadavky plynoucí z výše uvedených zákonných ustanovení. Úlohou Ústavního soudu pak již není korigovat dílčí nedostatky napadeného rozsudku, jestliže tyto - jak je tomu i v daném případě - neopodstatňují závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, případně jiného jeho ústavně zaručeného základního práva.

11. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele. Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, protože rozhodnutím o ústavní stížnosti se stal tento návrh bezpředmětným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2020

Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. II. ÚS 1731/20, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies