21 Cdo 382/2020

22. 04. 2020, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243 písm. a)
  • OSŘ - § 243 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu


21 Cdo 382/2020-230

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobců a) H. S., narozené dne XY, bytem XY, b) K. S., narozené dne XY, bytem XY, a c) P. S., narozeného dne XY, zastoupených JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kozí č. 916/5, proti žalovaným 1) T. Š., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 130/10, a 2) 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s. r. o. se sídlem v Brně - Stránicích, Lerchova č. 299/7, IČO 60715553, zastoupenému JUDr. Milošem Jedličkou, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova č. 439/9, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 50/2017, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2019 č. j. 54 Co 193/2019-176, takto:

Návrh žalovaného 1) na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2019 č. j. 54 Co 193/2019-176 v části výroku o věci samé týkající se potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. ledna 2019 č. j. 8 C 50/2017-145 ve výroku o nahrazení souhlasu žalovaného 1) s vydáním předmětu úschovy a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) se zamítá.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 30. 1. 2019 č. j. 8 C 50/2017-145 rozhodl, že žalovaný 1) „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy, a to kompletního díla K. S. s názvem, XYʻ, složené u zdejšího soudu na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, OHK - 1. odd. OŘP Praha I. ze dne 9. 9. 2014 č. j. KRPA-11692-69/TČ-2014-001191-1-AK a vedené zdejším soudem pod sp. zn. 20 Sd 4/2015 žalobcům“, zamítl žalobu „v části týkající se povinnosti žalovaného 2. souhlasit s vydáním předmětu úschovy, a to kompletního díla K. S. s názvem, XYʻ, složené u zdejšího soudu na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, OHK - 1. odd. OŘP Praha I. ze dne 9. 9. 2014 č. j. KRPA-11692
-69/TČ-2014-001191-1-AK a vedené zdejším soudem pod sp. zn. 20 Sd 4/2015 žalobcům“ a zavázal žalobce a žalovaného 1) k náhradě nákladů řízení.K odvolání žalobců a žalovaného 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 8. 2019 č. j. 54 Co 193/2019-176 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé a výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení [žalovaného 1) zavázal k povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení žalobcům a žalobce k povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému 2)]. Odvolací soud shledal správnými závěry soudu prvního stupně, podle kterých žalobcům jako dědicům po K. S., který byl vlastníkem předmětu úschovy ke dni své smrti, náleží hmotněprávní nárok k předmětu úschovy.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovolání, kterým napadl výrok o věci samé v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o nahrazení jeho souhlasu s vydáním předmětu úschovy, a výroky, kterými mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení [výrok, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1), a výrok, jímž byla žalovanému 1) uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení]. Dovolatel současně navrhl odložení „vykonatelnosti a právní moci výroku rozsudku napadeného tímto dovoláním dle § 243 písm. a) a b) o. s. ř.“ Návrh odůvodnil tím, že „již po skončení odvolacího jednání prvá žalobkyně do médií na přímý dotaz uvedla, že nevylučuje okamžitý prodej díla. Tím by byla zcela znemožněna restituce vztahů a zcela by odpadl předmět sporu – prvý žalovaný by byl zkrácen nepřiměřeně na svých vlastnických právech, kdy v dobré víře získal originál díla“. Žalovaný 1) je toho názoru, že je „závažně ohrožen na svých právech“ a že „ostatním osobám nemůže z odkladu vzniknout žádná myslitelná újma“.

Žalobci navrhli zamítnutí návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu s tím, že „možnost prodeje vlastního majetku“ patří do dispozice vlastníka a „nemůže představovat závažnou újmu pro žalovaného 1“. Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.

Podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.

V případě výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nahrazení souhlasu žalovaného 1) s vydáním předmětu úschovy, dovolací soud neshledal naplnění nezbytné podmínky k vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, která spočívá v existenci takového výroku soudního rozhodnutí, podle něhož by bylo možné nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci. Odklad vykonatelnosti nepřipadá v úvahu tam, kde výrok rozhodnutí žádnou vynutitelnou povinnost neukládá, jak je tomu i v případě výroku, jímž se nahrazuje projev vůle žalovaného. Pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle toto prohlášení nahrazují (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Z povahy věci je pak vyloučeno nucené vymožení povinnosti k prohlášení vůle žalovaným, pokud je tato vůle prohlášena přímo soudním rozhodnutím (k nemožnosti nařídit výkon rozhodnutí nebo exekuci rozsudků nahrazujících prohlášení vůle srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005 sp. zn. 20 Cdo 813/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 20 Cdo 541/2005).

Návrh na odklad vykonatelnosti neobsahuje žádné důvody, z nichž by vyplývalo, že by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech v případě neprodleného výkonu rozhodnutí nebo exekuce výroků rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) [žalovaný 1) návrh odůvodnil jen obavami z prodeje předmětu úschovy, k němuž by žalobci po jeho vydání mohli přistoupit]. Vzhledem k tomu, že takové důvody se nepodávají ani z dalšího obsahu spisu, nelze návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu rovněž v této části shledat důvodným.

Podle ustanovení § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

Podle ustálené judikatury soudů žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 299 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů) představuje procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud předmět úschovy vydá. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (ve vztahu k předchozí obdobné právní úpravě obsažené v § 185e občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 srov. též právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, uveřejněném pod č. 66 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, uveřejněném pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012). Následným vydáním předmětu úschovy příjemci, učiněným na základě usnesení o jejím vydání, soluční úschova jako dočasné opatření skončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3410/2018).

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 10. 2019 č. j. 20 Sd 4/2015-80 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020 č. j. 29 Co 535/2019-100 bylo rozhodnuto o vydání předmětu úschovy žalobcům. Usnesení nabyla právní moci dne 23. 1. 2020 a následně dne 3. 3. 2020 došlo též k vydání předmětu úschovy („souboru kreseb s názvem, XYʻ, kompletní dílo K. S.“) přihlašovatelce H. S. [žalobkyni a)]. Za této situace ale navrhovaný odklad právní moci výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nahrazení souhlasu žalovaného 1) s vydáním předmětu úschovy, již nemůže žalovaného 1) před tvrzeným zásahem do jeho práv ochránit.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud návrh žalovaného 1) na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019 č. j. 54 Co 193/2019-176 zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 4. 2020



JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu


Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 382/2020, ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.382.2020.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies