III. ÚS 3456/19

31. 03. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Wandou Krygielovou, advokátkou, sídlem Wuchterlova 566/7, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2018 sp. zn. 3 To 34/2016, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2018 v téže věci, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2015 sp. zn. 41 T 11/2014, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 téhož zákona, a byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu u dalších šesti obžalovaných.

3. Trestné jednání stěžovatele spočívalo, stručně řečeno, v tom, že spolu s dalšími obžalovanými se účastnil na daňových podvodech páchaných prostřednictvím řetězce více obchodních společností (právnických osob), zapojených do obchodu s pohonnými hmotami dováženými ze zahraničí a ovládaných prostřednictvím tzv. bílých koní. Ovládajícími fyzickými osobami byli především obžalovaní J. K. a T. K., kteří zajišťovali získání obchodních podílů ve společnostech ve prospěch nastrčených osob, které se zároveň staly jednateli v těchto společnostech, ačkoliv nikdy fakticky práva a povinnosti s takovým postavením spojené nevykonávaly a jednaly jen podle požadavků těchto obžalovaných, popř. dalších osob. Jmenovaní obžalovaní pak využívali služeb stěžovatele k vyhledávání těchto tzv. bílých koní a za jeho spolupráce (resp. obž. E. J.) ve vzájemné součinnosti nechali tzv. "napsat" konkrétní společnosti s ručením omezeným na tyto tzv. bílé koně. Tyto osoby měl k tomu mimo další obžalované "lákat" právě stěžovatel. Ten sice spolu s obž. E. J. neřídil obchody s pohonnými hmotami a následné toky finančních prostředků, resp. vykazování fiktivních obchodů a následné daňové úniky, přesto jeho činnost pro úspěšné provedení činu byla též nezbytná; stěžovatel byl podstatným článkem v komunikaci s tzv. bílými koňmi, měl v hierarchii organizované skupiny jednoznačně vymezené postavení sice na nižší úrovni, přesto potřebné pro úspěšné provedení činu, tedy měl jednoznačně přidělenu dílčí úlohu, bez níž by se trestný čin v této podobě nestal. Stěžovatel si přitom byl vědom nekalosti celé činnosti. Věděl, že prostřednictvím tzv. bílých koní, na jejichž řízení se podílel, jsou ovládány k těmto obchodům obchodní společnosti, spolu s obž. E. J. zařizovali zakládání a ovládání prostřednictvím bílých koní bankovních účtů a výběry hotovostí z nich, a zařizovali vyplácení bílých koní za nicnedělání. Museli tak být srozuměni s tím, že tato činnost vede k daňovým podvodům, z nichž se rekrutují tzv. černé peníze pro tzv. bílé koně a odměny pro ně samotné (viz odůvodnění rozsudku městského soudu str. 131-133).

4. O odvolání stěžovatele (jakož i státního zástupce a dalších obviněných) rozhodl vrchní soud dalším napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení ze dne 6. 12. 2018) tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnutí městského soudu zrušil ve výrocích o trestech uložených obžalovaným T. K., J. K. a stěžovateli, a podle § 259 odst. 3 téhož zákona znovu rozhodl ve vztahu ke stěžovateli tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku městského soudu uložil stěžovateli podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 téhož zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou.

5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2019 č. j. 8 Tdo 450/2019-8030 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b téhož zákona.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Je přesvědčen, že v daném případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Uvádí, že sice přiznal, že na žádost tehdejšího zaměstnavatele R. M. vyhledal kandidáty na jednatele předmětných obchodních společností, a neskrýval, že byl jmenovaným také požádán o doprovod ustanovených jednatelů, když vybírali větší částky v hotovosti v bance. Zde však podle jeho názoru nastává základní paradox napadených rozsudků a rozpor se zásadami formální logiky, neboť jestliže byl M. zproštěn obžaloby s použitím zásady in dubio pro reo, přestože se zjevně podílel na organizování struktury společností, jejichž prostřednictvím pak byla krácena daň, a on, který jednal na základě jeho žádostí či pokynů a v podstatě mu byl jen nápomocen, byl odsouzen, měla být tato zásada uplatněna i ve vztahu ke stěžovateli, jako jeho pouhému pomocníkovi.

7. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že v období, kdy mělo dojít ke spáchání daného zločinu, propadl drogám a s R. M. a dalšími obžalovanými žádným způsobem nekomunikoval. Touto otázkou se však soudy nezabývaly. K transakcím, které vedly ke spáchání předmětného zločinu, byly třeba finanční prostředky v řádu stovek milionů korun, ty však stěžovatel nemohl mít. Jde-li o subjektivní stránku trestného činu, stěžovatel poukazuje na to, že byl R. M. uveden v omyl, když byl informován, že má jít o obchody s pohledávkami. Při minimálním vzdělání nelze předpokládat, že by mohl realizovat přeshraniční obchody a vyúčtovávat daň z přidané hodnoty. V rozhodnutích soudů pak stěžovatel postrádá charakteristiku organizované skupiny, které měl být členem. Soudy tak nevytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhané trestné činnosti stěžovatele, včetně objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

9. Jde-li o rozsah ústavněprávního přezkumu návrhu stěžovatele, z jeho obsahu vyplývá, že je navrhována kasace rozsudků městského soudu a vrchního soudu. Zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání, navrhováno není. Protože však toto usnesení ke své ústavní stížnosti stěžovatel přiložil, přičemž se o něm zmiňuje i v odůvodnění ústavní stížnosti, Ústavní soud, aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu, podrobil přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího. V opačném případě by totiž musel ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 333/06 ze dne 12. 9. 2006, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí včetně usnesení Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně souladná; její deficit se pak neprojevuje jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně uznávaného chápání dotčených právních institutů, resp. zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

12. Ústavní soud neshledal v postupu ve věci rozhodujících soudů pochybení, která by odůvodňovala jeho kasační zásah. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, když jen opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně soudy ve svých rozhodnutích dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, která mu však nepřísluší.

13. Z odůvodnění rozhodnutí, jež byla v trestním řízení vydána, vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Co do posouzení stěžovatelem tvrzeného nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a následnými skutkovými závěry je namístě závěr, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především městský soud předestřel detailní popisy a interpretaci jednání stěžovatele, což založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, takže k závěru, že skutková zjištění jsou s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Městský soud se náležitě vypořádal i s posouzením právní kvalifikace jednání stěžovatele. Vrchní soud pak správnost jeho rozhodnutí potvrdil, přičemž jeho hodnotícím úvahám, skutkovým zjištěním i právnímu posouzení v (byť poněkud stručném) odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil. Rozhodl pak znovu toliko o uložených trestech.

14. K povinnosti soudu vypořádat se s námitkami účastníků pak Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s hledáním míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura rovněž připouští [viz např. usnesení ze dne 18. 11. 2011sp. zn. II. ÚS 2774/09 , usnesení ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 609/10]. Není povinností obecných soudů rozsáhle reagovat na všechny (dílčí) námitky účastníků řízení, je-li z podstaty právního názoru rozhodujícího soudu dostatečně patrné, z jakých důvodů považoval ostatní námitky stěžovatele za liché nebo mylné.

15. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla ve vztahu k němu uplatněna zásada in dubio pro reo, je třeba zdůraznit, ta má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Vůči stěžovateli (a dalším obžalovaným) však soudy neměly po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v jeho případě nebyly dány, neboť z hlediska soudů byla skutková zjištění postavena najisto (na rozdíl od obžalovaného R. M.).

16. Jde-li o podané dovolání, není pochyb, že nebylo efektivním opravným prostředkem, neboť dovolacími námitkami se stěžovatel ocitl mimo deklarovaný dovolací důvod. Stěžovatel svojí dovolací argumentací brojil proti skutkovým zjištěním, jež na podkladě provedeného dokazování učinil městský soud a s nimiž se ztotožnil i vrchní soud, přičemž předložil vlastní verzi skutkového děje, která však není podložena výsledky dokazování. Byla-li i námitka absence subjektivní stránky daného trestného činu založena na odmítnutí skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, nelze jeho závěrům z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.

17. Ústavní soud nezjistil ve výsledku řízení žádný kvalifikovaný exces či libovůli ani mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů nebo vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, které by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.

18. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 3456/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies