III. ÚS 332/20

31. 03. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného PhDr. Mgr. Janem Ptáčníkem, advokátem, sídlem Sokolovská 668/136d, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 14 To 690/2019-48 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 29. října 2019 č. j. 6 Nt 551/2019-18, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 téhož zákona, spáchaného formou spolupachatelství, kterých se měl dopustit tím, že společně se dvěma spoluobviněnými měl násilně vnikat do různých objektů, odcizit tam věci a takto způsobit v součtu značnou škodu. Usnesením Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 7. 2019 č. j. 6 Nt 905/2019-8, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Kladně (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 8. 2019 č. j. 14 To 438/2019-25, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").

3. Napadeným usnesením okresního soudu byl podle § 71a tr. řádu zamítnut návrh stěžovatele na propuštění z vazby na svobodu za současného nepřijetí nabízené záruky T. M. a T. B. za jeho další chování a stěžovatel byl podle § 72 odst. 1 tr. řádu ponechán i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) téhož zákona.

4. Stížnost stěžovatele byla dalším napadeným usnesením krajského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že se krajský soud nevypořádal s jeho klíčovým argumentem, že okresní soud nevzal v potaz protokol o výslechu a úřední záznamy o podání vysvětlení spoluobviněného J. F., z nichž má vyplývat, že se reálně nemohl tak rychle přemisťovat mezi různými policejními stanicemi a být současně vyslýchán na dvou místech, a je zjevné, že takové informace nemohou být pravdivé. Z toho vyvozuje důvodné pochybnosti o zákonnosti postupu orgánů činných v přípravném řízení.

6. Námitky stěžovatel vznáší i do odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, které označuje za nepřezkoumatelné. Postrádá úvahy soudu o tom, jakým způsobem soud pracoval s jednotlivými informacemi ze spisu a poukazuje na nevypořádání se s důkazními návrhy (s výslechem T. M. k prokázání obhajoby proti obvinění z krádeže v obci H., listinami, z nichž vyplývá, že policejní orgán nemohl vyslechnout spoluobviněného). Odůvodnění tak obsahuje silné prvky libovůle bez ověření faktů a provedení navržených důkazů. Opřel-li krajský soud podezření o kamerové záznamy z místa činu, není z nich možné osobu stěžovatele identifikovat.

7. Stěžovatel nesouhlasí ani s důvody, o něž soudy opřely svou úvahu o nutnosti ponechat ho ve vazbě a poukazuje též na porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo. Za nedůvodné považuje vyloučení nahrazení vazby, přičemž poukazuje na to, že není případem, kdy by bylo nutné ho držet ve vazbě. Skutečnost, že dosud nebylo provedeno podrobné prošetření jeho bydliště, nemůže být dle jeho přesvědčení důvodem zamítnutí nahrazení vazby navrhovaným způsobem.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

10. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.

11. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod § 67 tr. řádu.

12. Základní podmínkou zbavení osobní svobody vazbou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 nebo ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).

13. Z usnesení okresního soudu se podává, že soud nadále shledal trestní stíhání stěžovatele pro předmětnou trestnou činnost důvodné, což v odůvodnění náležitě vysvětlil i s poukazem na konkrétní důkazy, které důvodnost podezření potvrzují. Nejde přitom jen o výpověď spoluobviněného J. F., jejíž procesní využitelnost jako důkazu stěžovatel zpochybňuje, neboť skutečnosti, které nasvědčují spáchání zločinu krádeže, plynou i z dalších důkazů vyjmenovaných v usnesení okresního soudu. Nelze ani opomenout, že v mezidobí bylo trestní stíhání stěžovatele rozšířeno o dalších patnáct útoků trestného činu krádeže, v důsledku čehož byla právní kvalifikace skutku zpřísněna.

14. Krajský soud se se závěry okresního soudu o důvodnosti podezření, že stěžovatel daný skutek, pro který je stíhán, spáchal, ztotožnil, přičemž poukázal na další důkazy, které podezření potvrzují. Tvrzení spoluobviněného J. F. tak rozhodně není důkazem jediným. Samotné nepřesnosti v datech uvedených v protokolech o jeho výslechu, z nichž stěžovatel vyvozuje nepoužitelnost tohoto důkazu, ještě neznamenají neplatnost uvedených úkonů, neboť jde, jak uvedl krajský soud, zřejmě o chybné stanovení data výslechu. Nadto se obhajobou stěžovatele vztahující se k procesní využitelnosti tohoto důkazu budou jistě zabývat orgány činné v trestním řízení v dalších stádiích řízení a bude otázkou dalšího dokazování, v jakém rozsahu přesně se na spáchání skutku stěžovatel, který svou účast vylučuje, podílel. Jak však poukázal krajský soud v napadeném usnesení, důvodné podezření, že minimálně zajišťoval dopravu odcizených věcí, lze z dosud opatřených podkladů jednoznačně vyvodit.

15. Není porušením zásady presumpce neviny, dovozují-li soudy nebezpečí opakování trestného jednání v této fázi trestního řízení z rozsahu trestné činnosti, z níž je stěžovatel obviněn, neboť existuje podezření, že z krádeží snadno prodejných věcí za situace, kdy nemá trvalý zdroj příjmů, získával zdroj obživy. Nelze ani pominout, že se měl stíhaného skutku dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu, kdy se podroboval dohledu probačního pracovníka, a že pro majetkovou trestnou činnost byl již opakovaně odsouzen, a to i k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

16. Uvedené okolnosti i osoba stěžovatele nemohou vést k jinému závěru, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů, tedy že náhrada vazby jiným zákonem předpokládaným způsobem by nebyla účinná, neboť za situace, kdy je podezřelý, že páchal trestnou činnost i v době probíhajícího dohledu probačního úředníka, by se zřejmě taková opatření minula svým účinkem.

17. Lze uzavřít, že pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů obou stupňů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí žádné protiústavní deficity nevykazuje.

18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 332/20, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies