II. ÚS 3480/19

07. 04. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SILMET Plus, s. r. o., se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019 č. j. 7 Afs 376/2018-30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Celní úřad pro Ústecký kraj (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 15. 4. 2015 č. j. 29591/201-620000-32.1 na základě § 42d odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o spotřebních daních") uložil propadnutí 14 038 litrů směsné motorové nafty stěžovatelky, neboť u nich nebylo prokázáno, že se jedná o výrobky zdaněné, ani nebyl prokázán způsob jejich oprávněného nabytí za ceny bez daně. Generální ředitelství cel rozhodnutí správce daně rozhodnutím ze dne 11. 11. 2015 č. j. 29330/2015-900000-304.8 potvrdilo. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 9. 2018 č. j. 15 Af 4/2016-53 stěžovatelčinu žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl.

3. V záhlaví uvedeným rozsudkem pak Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost. K neprovedení navržených důkazů konstatoval, že krajský soud řádně odůvodnil, proč nepřistoupil k provedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů. Daňový subjekt nemůže rozhodnutí vydané v daňovém řízení zpochybňovat v řízení před soudem předkládáním důkazů, které mohl předložit již v daňovém řízení. Navrhované důkazy nadto krajský soud považoval za nadbytečné.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti neprovedení navržených důkazů v řízení před správními soudy, konkrétně výslechem řidiče, který v předmětný den obsluhoval výdejní lávku, vedoucího provozu výdejního místa společnosti TERMINAL OIL, a. s., a jednatele společnosti PSMONT PLUS, s. r. o. Předmětné důkazy mohly dle stěžovatelky prokázat, že motorová nafta byla řádně zdaněna. Neprovedením důkazů rovněž došlo k porušení zásady materiální pravdy.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. Ústavní soud hodnotí ústavní konformitu důkazního řízení [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]; zkoumá, zda nedošlo k tzv. opomenutí důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]; a posuzuje, zda učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

9. Stěžovatelčina argumentace směřuje proti druhé skupině z uvedených pochybení soudů v oblasti dokazování, namítá tzv. opomenutí důkazů. Ze zásad spravedlivého procesu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá, že účastníkovi řízení musí být mimo jiné dána možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzované věci jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud řádně odůvodnily, proč navržené důkazy již nebylo možné, a potažmo ani účelné provádět v řízení před správními soudy. Uvedeným požadavkům vyplývajícím ze zásad spravedlivého procesu tak obecné soudy dostály; zásah do práv stěžovatelky na ústavní rovině proto Ústavní soud neshledal.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 3480/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies