7 A 123/2002 - Správní řízení: závaznost podkladového stanoviska
04. 09. 2003, Nejvyšší správní soud
Citované předpisy:
Vztahy k předpisům:
Prejudikatura:
Text judikátu
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
R. s. R., s. r. o., zastoupeného JUDr. Františkem Antlem, advokátem v Pardubicích,
Varšavská 216, proti žalovanému Ministerstvu dopravy a spojů, se sídlem v Praze 1,
nábřeží Ludvíka Svobody 12, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ve věci prodloužení
povolení provozovat reklamní zařízení v ochranném pásmu silnice,
takto :
I.
Žaloba se zamítá.
II.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění :
Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2002, č. j. 191/02-120-STSP/2, kterým bylo
zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne
11. 6. 2002, č. j. ODSH-2184/2002-Sa, jímž nebylo žalobci povoleno prodloužení
provozování reklamního zařízení v ochranném pásmu silnice I/37 na pozemku p.č. 287/1,
k.ú. S. podle ustanovení § 31 zákona č. 13/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále
jen silniční zákon). V odůvodnění žalovaný poukázal na znění citovaného ustanovení
a stanovisko Policie ČR, kterým je podmíněno vydání povolení a které je pro správní orgán
závazné. Bez souhlasu Policie ČR nelze vydat povolení ke zřízení a provozování reklamního
zařízení v ochranném pásmu silnice. Silničnímu správnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat
toto stanovisko. Policie ČR nadále zůstává dotčeným orgánem státní správy ve věcech
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a jak vyplývá ze stanoviska
Ministerstva pro místní rozvoj k § 126 zákona č. 50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „stavební zákon“) v konkrétních podmínkách jednotlivých správních řízeních mohou
být dotčeny (samostatně) též zájmy chráněné zákonem č. 12/1997 Sb., které podle § 1 odst. 1
citovaného zákona hájí příslušný orgán vykonávající na tomto úseku státní správu. Taková
situace bude běžně nastávat, pokud by stavba nebo zařízení mohly ohrozit bezpečnost a
plynulost silničního provozu nebo by mohly být zdrojem jeho rušení, např. velkoplošná
zařízení, stavby a zařízení v blízkosti komunikací. Z uvedeného podle žalovaného vyplývá,
že pro silniční správní úřad, který postupuje podle § 31 silničního zákona, je stanovisko
okresního dopravního inspektorátu jako dotčeného orgánu státní správy ve smyslu § 1 zákona
č. 12/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů závazné. Vzhledem k negativnímu stanovisku
Policie ČR postupoval silniční správní úřad v souladu s právními předpisy.
V žalobě žalobce především poukázal na to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí
žalovaný mj. uvádí, že dospěl k závěru, že postup správního orgánu I. stupně je v souladu
s § 31 odst. 1 silničního zákona, ačkoliv žalobce v odvolání doložil, že všechny
zákonodárcem stanovené podmínky této právní normy splnil. Dále žalobce namítal,
že žalovaný odkazuje na blíže nespecifikované stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj
k § 126 stavebního zákona, ačkoliv mu musí být známo, že závazný výklad právních norem
přísluší pouze tomu orgánu, kterému tuto pravomoc zákonodárce v daném zákoně výslovně
svěří, v ostatních případech tak může činit pouze nezávislý soud. Odkaz žalovaného
na § 1 odst. 1 zákona č. 12/1997 Sb. pokládá žalobce za zavádějící. Žalovaný také musel
z odvolání žalobce vědět, že doplněné vyjádření dopravního inspektorátu ze dne 7. 5. 2002
není v souladu s oficiálními údaji Ředitelství silnic a dálnic ČR v Brně a ze serveru Policie
ČR veřejně přístupném na internetu, že tudíž obě vyjádření dopravního inspektorátu nebyla
vydána v souladu s § 3 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“). Podle přesvědčení žalobce nic nebránilo žalovanému v tom, aby přinutil
dopravní inspektorát k respektování uvedené právní normy. S odvoláním na výše uvedené
je žalobce přesvědčen, že žalovaný, a také správní orgán I. stupně, porušil přinejmenším
kogentní ustanovení § 3, § 32 odst. 1 a § 47 správního řádu a § 5 a § 6 zákona č. 12/1997 Sb.
Žalovaný ve svém vyjádření v podstatě zopakoval argumentaci obsaženou
v odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.
V souladu s ust. § 132 zák.č. 150/2002 Sb. (dále jen s. ř. s.), který nabyl účinnosti
dnem 1. 1. 2003, převzal neskončenou věc, v níž byla dána věcná příslušnost Vrchního soudu
v Praze, a řízení v ní dokončí Nejvyšší správní soud.
Podle ust. § 130 odst. 1 s. ř. s. se řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř. účinného
před 1. 1. 2003, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona. Účinky procesních úkonů
v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení
tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v souladu
s § 75 odst. 2 s. ř. s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Pokud žalobce poukazuje na to, že splnil všechny zákonodárcem stanovené podmínky
silničního zákona, považuje Nejvyšší správní soud za postačující v této souvislosti uvést,
že citovaný zákon stanoví pro povolení zřizování a provozování reklamních zařízení podle
§ 31 silničního zákona v odst. 1 také podmínky, jejichž splnění nemůže žalobce nijak ovlivnit,
mimo jiné předchozí souhlas příslušného orgánu Policie ČR.
V prvním žalobním bodě žalobce namítal porušení § 3, § 32 odst. 1 a § 47 správního
řádu, které podle jeho názoru spočívá v tom, že žalovaný odkazuje na blíže nespecifikované
stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k § 126 stavebního zákona, ačkoliv závazný výklad
právních norem přísluší pouze tomu orgánu, kterému tuto pravomoc zákonodárce v daném
zákoně výslovně svěří, v ostatních případech pouze soud a že stanovisko Policie ČR
není v souladu s oficielními údaji, a žalovaný proto měl dopravní inspektorát přinutit
k respektování § 3 odst. 5 správního řádu. I když Nejvyšší správní soud považuje, v podstatě
shodně se žalobcem, odkaz na stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k § 126 stavebního
zákona v daném případě za zcela nepřípadný, když Krajský úřad Pardubického kraje
a žalovaný nerozhodovali jako stavební úřady ve věci podle stavebního zákona,
což je požadavek citovaného ustanovení, ale jako silniční správní úřady podle § 31 odst. 2
silničního zákona, nebyla tímto způsobem porušena ustanovení § 3, 32 odst. 1 a § 47
správního řádu. Porušení těchto ustanovení nelze spatřovat ani v tom, že silniční správní úřad
I. stupně nepřinutil dopravní inspektorát k respektování § 3 odst. 5 správního řádu,
protože takové oprávnění pro silniční správní úřad ze žádného právního předpisu nevyplývá.
Za nedůvodný považuje Nejvyšší správní soud také žalobní bod obsahující tvrzené
porušení § 5 a § 6 zákona č. 12/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů. K porušení citovaných
ustanovení nemohlo dojít, protože § 5 citovaného zákona ve znění platném v roce 2002
vymezoval působnost Okresního dopravního inspektorátu jako orgánu vykonávajícího státní
správu ve věcech bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a to
rozhodování ve věcech technické způsobilosti silničních vozidel k silničnímu provozu,
provádění zápisů do technického průkazu motorového nebo přípojného vozidla, popř.
vydávání technického průkazu a osvědčení o technickém průkazu, vydávání státních
poznávacích značek k silničním vozidlům a vedení evidence řidičů silničních vozidel, a tuto
působnost tento orgán v daném případě nevykonával a § 6 citovaného zákona byl v té době již
s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 361/2000 Sb. zrušen.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu
jako nedůvodnou zamítl. V souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud
ve věci bez nařízení jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce neměl ve věci
úspěch a žalovanému s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. září 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu
Chcete pokračovat ve čtení?
vytvořit účet zdarmaZdroj: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 7 A 123/2002, dostupné na www.nssoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.