II. ÚS 4176/19

23. 01. 2020, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. F., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Lenkou Hronovou, advokátkou se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 9. 2019, č. j. 33 Nt 77/2019-8, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2019, č. j. 9 To 418/2019-16, za účasti Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, na základě kterých mu (dle jeho mínění) v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právem na bezplatnou obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny nebyl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu.

2. Stěžovatel svoji žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu opíral o tvrzení, že nemá dostatek finančních prostředků, z nichž by náklady obhajoby mohl hradit, což doložil čestným prohlášením, ze kterého vyplývalo, že není zaměstnaný, není OSVČ a nemá ani jiné příjmy ze závislé činnosti, nevlastní akcie ani cenné papíry, nedisponuje finančními prostředky na bankovních účtech a nevlastní jakoukoliv nemovitou věc ani hotovostní peněžní prostředky. V době podání žádosti byl navíc ve vazbě. Spolu s žádostí odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 10. 2010, č. j. 1 To 207/2010-175, podle kterého se insolventnost obviněného posuzuje v době žádosti a nikoli s budoucími vyhlídkami, neboť stavět rozhodnutí na budoucí nejisté události by bylo krácením práva obviněného na obhajobu.

3. Přes tyto argumenty Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") stěžovatelovu žádost odmítl a nárok na bezplatnou obhajobu mu nepřiznal, a to s odůvodněním, že stěžovatel je v produktivním věku, po propuštění na svobodu má možnost budoucího výdělku a z tohoto důvodu je schopen nést náklady obhajoby. Rozhodnutí vrchního soudu označil okresní soud za ojedinělé, které vybočuje z dlouhodobé konstantní judikatury obecných soudů. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, v níž odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3966/17, v němž se opět konstatuje, že soudy jsou povinny při rozhodování o tom, zda má obviněný dostatek finančních prostředků na hrazení nákladů obhajoby, vycházet ze stavu v době rozhodování, nikoliv z hypotetického vývoje příjmu obviněného v budoucnu. Podanou stížnost však Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl a ztotožnil se se závěry okresního soudu.

4. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel odkázal též na nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2590/19, podle kterého opět platí, že "Stanoví-li obecné soudy po přiznání bezplatné obhajoby podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře, a jejich splnění je založeno pouze na hypotetickém závěru o budoucích příjmech...., poruší tím právě obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod." Uvedená judikatura podle stěžovatele zcela dopadá na jeho případ. Obecné soudy totiž údajně stanovily podmínky, které nemají oporu ani v zákoně ani v judikatuře a opírají se o předpověď budoucnosti, která je ze své povahy nejistá.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků spravedlivého trestního procesu, přičemž je garantováno jak čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak i čl. 40 odst. 3 Listiny. V systému Úmluvy je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny pak zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným zákonným ustanovením je ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), podle nějž musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1900/12, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

7. Ustanovení § 33 odst. 2 tr. ř. je podle ustálené soudní judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů. Pokud soudy spíše než na stav současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejde o exces ani libovůli (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3278/16, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2982/16, ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3453/16 nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3435/16).

8. Ústavní soud dále uvádí, že odkazuje-li stěžovatel na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3966/17, a ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2590/19, naprosto přitom pomíjí specifické okolnosti daných případů. V prvém z nich se jednalo o odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, kterému byla stanovena vyživovací povinnost a který pobíral invalidní důchod, což pro něj současně znamenalo ztížené možnosti při hledání zaměstnání. Ve druhém zmíněném případě se pak jednalo o studenta střední školy. Jak je tedy patrné, oba případy byly výrazně odlišné od situace, v níž se nachází stěžovatel, který - jak plyne i z odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu - je v produktivním věku bez zdravotních omezení a nemá k nikomu vyživovací povinnost. V těchto případech je naopak standardní, že si obviněný náklady obhajoby hradí sám, neboť mu v tom objektivně nebrání žádná překážka. Takový závěr, vyjádřený právě i napadenými rozhodnutími, přitom rozhodně nelze označit za závěr vybočující z judikatury Ústavního soudu.

9. Přesto však Ústavní soud nemůže přehlédnout konstatování krajského soudu, který sice nepominul stěžovatelovy odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, avšak blíže se s odkazy na nálezy nevypořádal, když pouze stroze uzavřel, že pro jeho rozhodování není závazné jakékoliv jiné rozhodnutí, kterým je posuzována jiná specifická věc (viz str. 2 napadeného usnesení krajského soudu). Takový názor ovšem odporuje doktríně obecné (precedenční) závaznosti nálezů Ústavního soudu (srov. též čl. 89 odst. 2 Ústavy). Obecná závaznost nálezů se uplatňuje v jiných, ale z hlediska řešených právních otázek podobných věcech, a značí, že ve výjimečných případech, jsou-li pro to zvlášť významné důvody, může obecný soud předložit své odchylné konkurující úvahy k závěrům Ústavního soudu a své odlišné posouzení náležitě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Přesto však Ústavní soud v nyní pojednávané věci v tomto pochybení ze shora uvedených důvodů nespatřuje důvod, kvůli němuž by musel přistoupit ke kasaci rozhodnutí krajského soudu.

10. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy se nedopustily takových pochybení, pro něž by byl nezbytný zásah do jurisdikce obecných soudů ve shora uvedeném smyslu. Naopak, z odůvodnění napadených rozhodnutí se dostatečně podává, že se soudy obou stupňů nárokem stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby zabývaly a řádně vyložily, proč (na základě jakých skutečností) jej shledaly nedůvodným. V jejich rozhodnutí přitom nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení ani jiný exces dosahující ústavní intenzity.

11. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2020

Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 4176/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies