III. ÚS 3170/19

05. 11. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Imex Group, s. r. o., sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2019 č. j. 1 As 60/2019-50, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2019 č. j. 11 A 98/2015-93, rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 10. dubna 2015 č. j. 51878/08/07400/0100, rozhodnutí Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 7. listopadu 2008 č. j. 14965/08/07430/07400, stanovisku Ministerstva zahraničních věcí ze dne 2. května 2014 (bez uvedení č. j.), stanovisku ministra zahraničních věcí ze dne 5. listopadu 2008 č. j. 134953/2008-SZBP a závaznému stanovisku Ministerstva zahraničních věcí ze dne 6. října 2008 č. j. 132575/2008-SZBP, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, ministra průmyslu a obchodu, Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu, ministra zahraničních věcí a Ministerstva zahraničních věcí, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala vyslovení porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na soudní ochranu základních práv podle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v záhlaví uvedenými rozhodnutími. Současně navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozsudků soudů, a dále aby Ústavní soud zakázal ministru průmyslu a obchodu, Ministerstvu průmyslu a obchodu a Ministerstvu zahraničních věcí pokračovat v porušování jejích práv.

2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 7. 11. 2008 č. j. 14965/08/07430/07400, byla stěžovatelce zamítnuta žádost o vydání licence na vývoz vojenského materiálu do Gruzie. Proti tomuto rozhodnutí brojila podáním rozkladu, který byl rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ze dne 29. 4. 2009 zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno. Následně se stěžovatelka domáhala soudního přezkumu rozhodnutí u městského soudu, který rozsudkem ze dne 17. 10. 2013 č. j. 6 Ca 182/2009-61 rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Po vrácení věci ministr průmyslu a obchodu opětovně rozhodnutím ze dne 10. 4. 2015 č. j. 51878/08/07400 rozklad zamítl a rozhodnutí Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu potvrdil. Stěžovatelka i proti druhému rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu brojila správní žalobou, kterou městský soud posoudil jako částečně důvodnou a rozsudkem ze dne 10. 4. 2018 č. j. 11 A 98/2015-57 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, proti čemuž se kasační stížností úspěšně bránil ministr průmyslu a obchodu. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 8. 2018 č. j. 1As 165/2018-40 totiž kasační stížností napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu ze dne 15. 1. 2019 č. j. 11 A 98/2015-93 byla žaloba proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 10. 4. 2015 č. j. 51878/08/07400 zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila podáním kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu, která byla jeho rozsudkem ze dne 26. 7. 2019 č. j. 1 As 60/2019-50 rovněž zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatelky

4. K porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu mělo podle jejích tvrzení dojít rozhodnutím o neudělení vývozní licence, přičemž toto mělo být podle stěžovatelky "postaveno pouze a jen na závazném stanovisku Ministerstva zahraničních věcí, ve kterém jsou údaje formulovány naprosto obecně a nejsou opřeny o žádné zdroje, z kterých čerpalo". Svou argumentaci v ústavní stížnosti směřuje ke zpochybnění důvodů, pro které jí vývozní licence nebyla vydána a absenci podkladů, které by rizika spojené s udělením licence přesněji specifikovaly.

5. V ústavní stížnosti dále brojí proti postupu soudů v řízení o přezkumu rozhodnutí správního orgánu, ve kterém spatřuje rezignaci na výkon soudní moci z důvodu, že se jim nepodařilo získat od Ministerstva zahraničních věcí podklady, na základě kterých formulovalo své negativní stanovisko k udělení vývozní licence, a nevykonaly další dokazování v tomto směru. Poukazuje též na judikaturu Ústavního soudu netolerující přepjatý formalismus a požadavek nejen respektu k právu, ale též jeho výkladu a použití směřujících k spravedlivému výsledku, přičemž dovozuje, že v její věci nebyly tyto požadavky naplněny a soudy "přepjatě formalistickým přístupem jen sofistikovaně odůvodnily zjevnou nespravedlnost".

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností orgánů veřejné správy, potažmo soudů. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti, a není primárně povolán k přezkumu výkladu a použití právních norem orgány veřejné správy. Postup a rozhodování příslušných správních orgánů rozhodujících o vydání licence jsou přezkoumatelné správními soudy, přičemž stěžovatelka tuto možnost využila. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, byly-li naplněny zákonné předpoklady pro vydání konkrétního rozhodnutí, zákonnost jeho obsahu a postup správních orgánů v řízení. Samotná skutečnost, že s výsledkem tohoto přezkumu stěžovatelka není spokojena, není důvodem pro zrušení rozhodnutí správních soudů Ústavním soudem. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry správních soudů v napadených rozhodnutích byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v posuzované věci zjištěno nebylo.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud totiž neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutími správních soudů nastala v právní sféře stěžovatelky. Ta navrhuje zrušit v záhlaví uvedené rozsudky soudů, kterými bylo na základě její žaloby přezkoumáváno zamítavé rozhodnutí správního orgánu o žádosti o vydání licence k vývozu vojenského materiálu (20 000 kusů granátů 40 mm OG-7V) do Gruzie. Účelem řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánu veřejné správy je prozkoumání správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, příp. procesního postupu správních orgánů. Městský soud i Nejvyšší správní soud se věcí stěžovatelky důsledně (opakovaně) zabývaly, svá rozhodnutí náležitě a přesvědčivě zdůvodnily a Ústavní soud neshledal opodstatněným tvrzené porušení ústavních práv, jež by si vyžadovalo jeho zásah.

10. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18). Ústavní soud neshledal v rozhodování správních soudů stěžovatelkou tvrzený formalismus, naopak tyto se věcí podrobně zabývaly a z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že postup správních orgánů při rozhodování o vydání licence důsledně přezkoumaly. Stěžovatelka ve správním řízení měla možnost se seznámit s listinami obsaženými ve spisu a vyjádřit se k jejich obsahu, přičemž právě tyto byly podkladem pro rozhodnutí. Namítaná absence podkladů, na základě kterých bylo vydáno závazné stanovisko ministra zahraničních věcí, byla správními soudy přezkoumána a jejich závěry jsou přesvědčivé a ústavně souladné. Podkladem pro zjištění skutkového stavu a rozhodnutí o (ne)udělení licence je právě závazné stanovisko a nikoli dílčí informace, které k jeho vydání vedly. Jak uvádí v napadeném rozhodnutí městský soud, stěžovatelka měla možnost se seznámit s obsahem stanovisek, která byla součástí správního spisu a podkladem pro rozhodnutí ve věci (bod 39), a případně brojit proti nim ve správním řízení, přičemž stanoviska při přezkumu obstála i po obsahové stránce, když z nich jasně vyplývaly důvody, pro které se nedoporučilo vydání vývozní licence na prodej vojenského materiálu. Jak dovodil i Nejvyšší správní soud, již samotná existence vnitřního ozbrojeného konfliktu v zemi, do níž by měl být vojenský materiál vyvezen, je dostatečným důvodem pro negativní postoj k vydání vývozní licence (viz body 31 - 34 jeho napadeného rozsudku). Z absence přístupu k listinám a informacím (ve věci stěžovatelky pravděpodobně i zpravodajského charakteru, resp. vedených v utajovaném režimu), které nejsou přímým podkladem pro rozhodování správního orgánu [viz § 16 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a contrario] nelze dovozovat vliv na výsledek rozhodovacího procesu a porušení práva na soudní ochranu za situace, kdy omezení přístupu k těmto informacím je v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých a v souladu s převažujícími bezpečnostními zájmy státu.

11. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že bylo porušeno její "právo na soudní ochranu základních práv ve smyslu čl. 4 Ústavy". Toto ustanovení ovšem nezakotvuje subjektivní právo, ale stanovuje základní atribut České republiky, jako demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), zabezpečit ochranu (respektování) základních práv a svobod soudním přezkumem rozhodnutí, resp. činnosti orgánů veřejné moci. Z čl. 4 Ústavy plyne povinnost státu zabezpečit soudní přezkum každého rozhodnutí nebo postupu orgánu veřejné moci, kterým je zasahováno do základních práv a svobod, čímž stát zajišťuje úctu k těmto právům. Konkrétní způsob soudní ochrany a procesní postup při jejím uplatňování plyne ze zákonů (viz čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 4 Listiny), přičemž ve věci stěžovatelky je to právě možnost přezkumu rozhodnutí správního orgánu správním soudem na základě žaloby proti rozhodnutí orgánu veřejné moci. Stěžovatelka tak měla možnost přezkumu správního rozhodnutí soudem, a tuto i využila, čímž realizovala své subjektivní základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny.

12. Ústavní soud opět připomíná, že není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, které při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Právě Nejvyššímu správnímu soudu, na který se stěžovatelka obrátila se svou kasační stížností, přísluší výklad zákonů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 soudního řádu správního. V posuzované věci Ústavní soud považuje argumentaci soudů k otázce zjišťování skutkového stavu a důvodů, na kterých jsou závazná stanoviska rozhodná pro vydání licence založena, za ústavně konformní a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval zásah Ústavního soudu.

13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2019

Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 3170/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies