III. ÚS 3070/19

05. 11. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ESCAPE CONSULT, spol. s r.o., sídlem Vídeňská 267/56a, Brno, zastoupené Mgr. Martinem Bayerem, advokátem, sídlem Vachova 43/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019 č. j. 21 Cdo 1641/2019-350, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Mgr. Lucie Horákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, k ní přiloženého napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 6. 2018 č. j. 62 Co 126/2018-282, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (v původním řízení žalobkyně) v civilním řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") uplatnila vůči vedlejší účastnici (v původním řízení žalované) své nároky plynoucí z dohody o zvyšování kvalifikace, na což byl vedlejší účastnicí v tomtéž řízení uplatněn vzájemný nárok plynoucí z uzavřené konkurenční doložky. Obvodní soud rozhodl I. výrokem rozsudku ze dne 17. 1. 2018 č. j. 10 C 28/2016-224 o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce částku 47 586,12 Kč s příslušenstvím a zároveň výrokem II. zavázal stěžovatelku zaplatit vedlejší účastnici částku 209 112 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích III. až VI. rozhodl o nákladech řízení a rozsahu jejich náhrady účastníky původního řízení.

3. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2018 č. j. 62 Co 126/2018-282 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích II., IV. a VI., a ve výroku III., kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 48 206,40 Kč, rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

4. Dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu výroku rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu napadeným touto ústavní stížností odmítnuto pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř. a stěžovatel byl zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí městského soudu ve věci samé je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. K porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu mělo podle jejích tvrzení dojít rozhodnutím Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, ke kterému dle jejího názoru nebyly splněny předpoklady dle § 237 o. s. ř., když v praxi prozatím dle stěžovatelky nebyla řešena rozhodná otázka pro posouzení věci. Touto rozhodnou otázkou podle stěžovatelky je, zda ujednání o výpovědi dohody takového typu, jako byla dohoda o zákazu konkurence podle § 310 zákoníku práce je, anebo není, oddělitelné od jejího zbývajícího obsahu.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti posouzení platnosti Dohody o zákazu konkurence ze dne 27. 11. 2013 obecnými soudy. Dohoda byla uzavřena mezi stěžovatelkou, jako zaměstnavatelem, a vedlejší účastnicí, jako zaměstnankyní, spolu s dohodou o zvyšování kvalifikace, na základě které se zaměstnavatel zavázal vedlejší účastnici hradit náklady na získání statutu daňové poradkyně v ujednaném rozsahu a vedlejší účastnice se zavázala setrvat po stanovenou dobu u stěžovatele v pracovněprávním vztahu. Jako součást dohody byla sjednána konkurenční doložka, kterou se vedlejší účastnice zavázala po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru u stěžovatelky zdržet se konkurenční činnosti, za což bylo dojednáno peněžité vyrovnání ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku. Soudy byla posuzována platnost výpovědi konkurenční doložky a otázka s ní souvisejícího nároku vedlejší účastnice na plnění z ní. Stěžovatelka však zpochybňuje způsob, jakým se s touto otázkou soudy vypořádaly, neboť se domnívá, že z věcného hlediska jde o otázku, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena, a proto se jí měl dovolací soud zabývat.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila své přesvědčení, že usnesení dovolacího soudu "odporuje základnímu právu na spravedlivý proces zaručenému čl. 36 odst. 1 Listiny", a proto navrhuje po vyslovení porušení práva napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušit.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud totiž neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutím Nejvyššího soudu nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, když podle jejího názoru nebyly naplněny zákonné předpoklady pro takové rozhodnutí plynoucí z § 237 o. s. ř. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu ovšem takovéto procesní rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09, ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 a ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2454/18, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledá-li, že by tento postup představoval zjevnou nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů soudního rozhodování, což ve věci stěžovatelky nenastalo. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu a v rozhodnutí o odmítnutí dovolání neshledal vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné.

12. V obecné rovině Ústavní soud předesílá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jeho přípustnost je zákonem omezena a přísně definována i s poukazem na druh rozhodnutí odvolacího soudu nebo povahu řízení. Důvody přípustnosti dovolání taxativně vymezené v § 237 o. s. ř. umožňují zohlednit konkrétní okolnosti případu a přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v situacích, kdy individuální zájmem jednotlivce na řešení sporné otázky se potkává se širším zájmem společnosti na ustálení rozhodovací činnosti soudů. V nálezu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (č. 147/2012 Sb.) Ústavní soud mimo jiné uvedl, že "důvod, pro který je v širokém smyslu zřizován systém opravných prostředků, z jedné strany souvisí se snahou zlepšovat poskytování individuální spravedlnosti v podobě nalézání co nejpřiléhavějších soudních rozhodnutí a ze strany druhé jde o institucionální zajištění jednoty právního řádu skrze sjednocování judikatury (...). Jednota právního řádu je totiž ohrožována v samém jádru, je-li o analogickém subjektivním nároku (právu) nestejně judikováno." Ustanovení § 237 o. s. ř. tak objektivizuje kritéria při rozhodování o přípustnosti dovolání a umožňuje v situacích, kdy je nezbytné řešit významnou právní otázku, která není judikaturně vyřešena, resp. není řešena uspokojivým způsobem a neposkytuje tak dostatečnou právní jistotu budoucího posuzování obdobných právních vztahů, připustit přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto mimořádným opravným prostředkem. Neznamená to však, že každá dílčí právní otázka, která nebyla předmětem rozhodování Nejvyššího soudu v minulosti, naplňuje předpoklad přípustnosti dovolání. Ve věci stěžovatele tak není možno očekávat, že by muselo být dovolání věcně přípustné toliko z důvodu, že soudy dosud neposuzovaly oddělitelnost konkurenční doložky od zbytku uzavřené dohody za stejných skutkových okolností, jaké nastaly ve věci stěžovatele. Postačuje, že byla řešena otázka oddělitelnosti ujednání v jiných závazkových vztazích a tyto závěry mohou být přiměřeně použity i na řešení věci stěžovatele.

13. Pracovněprávní vztah je jedním z typů závazkového vztahu v soukromém právu a i když má své zvláštnosti, obecná úprava závazkových vztahů je použitelná i na něj. Soudy tak nepochybily, když v odůvodnění svých rozhodnutí poukazovaly na řešení sporné otázky v jiných soukromoprávních závazkových vztazích, i když nikoli pracovněprávních, ve své rozhodovací praxi, podle níž je otázku možné částečné neplatnosti právního úkonu, resp. oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu, potřeba řešit vždy s ohledem na konkrétní povahu právního úkonu, jeho obsah a okolnosti, za nichž k němu došlo, a oddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové (ne)oddělitelnosti.

14. Stěžovatelka namítá porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Okolnost, že stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18). Přesvědčení stěžovatelky o porušení jejího práva na soudní ochranu je odůvodněno pouze polemikou o tom, jestli rozhodná otázka pro řešení její věci v praxi byla nebo nebyla řešena, tj. zda se soud jejím dovoláním měl zabývat s ohledem na znění § 237 o. s. ř. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud není povolán k přezkumu vlastního obsahu procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a není ani povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. V posuzovaném případě Ústavní soud považuje argumentaci Nejvyššího soudu za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem vyžadujícím si zásah Ústavního soudu.

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2019

Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 3070/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies