III. ÚS 805/18

05. 11. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Cisterciáckého opatství Porta Coeli, sídlem Porta Coeli 1001, Předklášteří, zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem, sídlem Elišky Machové 1247/41, Brno, proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2017 č. j. 13 Co 166/2017-240 a III., IV. a V. výroku rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. dubna 2017 č. j. 5 C 275/2015-221, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, 2) obchodní společnosti ČSAD Tišnov, spol. s r. o., sídlem Červený mlýn 1538, Tišnov, a 3) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že uložením povinnosti "nahradit státu náklady řízení, které bylo frapantním pochybením státu a jeho protiprávním jednáním vyvoláno, byla porušena jeho základní práva".

2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") I. a II. výrokem shora uvedeného rozsudku zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků v katastrálních územích Předklášteří a Tišnov je Česká republika; stěžovatel se totiž považuje za historického vlastníka předmětných pozemků, jež mu stát odňal bez náhrady v 50. letech 20. století, pročež mělo jít o majetkovou křivdu podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Ústavní stížností napadenými výroky rozsudku okresní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení první vedlejší účastnici částku 1 378 Kč, druhé vedlejší účastnici částku 14 580,50 Kč a třetí vedlejší účastnici částku 1 285 Kč.

3. K odvolání stěžovatelky pouze proti nákladovým výrokům Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným výrokem v záhlaví identifikovaného usnesení nákladové výroky rozsudku okresního soudu potvrdil, a II. výrokem rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud své rozhodnutí, v němž mimo jiné citoval z nálezů Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307) a ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1840/10 (N 202/58 SbNU 795), zdůraznil, že použití § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") na náklady řízení vynaložené druhou vedlejší účastnicí je vyloučeno, neboť ta - dle závěru okresního soudu ve věci samé - nabyla předmětné pozemky vydržením, tedy jejich oprávněnou držbou v dobré víře po dobu více než deseti let, tj. aniž by věděla o porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), k němuž došlo v souvislosti s převodem předmětných pozemků. O nákladech řízení první a třetí vedlejší účastnice pak krajský soud uzavřel, že by bylo nespravedlivé, aby je nesly ze svého, když rozhodnutí stěžovatele podat proti nim žalobu nemohli nijak ovlivnit; nenastaly přitom "žádné pádné okolnosti případu, jež by odůvodňovaly odklon od zásady, že právo na náhradu nákladů řízení náleží úspěšnému účastníku".

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve zdůrazňuje, že se sice s prvními dvěma výroky rozsudku okresního soudu neztotožňuje (když podle jeho názoru v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu porušují zásadu ex favore restitutionis), "avšak jsa unaven a vyčerpán mnoha prohranými soudními řízeními a ustálenou premisou Okresního soudu Brno-venkov, popírající zásadu ´Ex iniuria ius non oritur´", nechal rozsudek okresního soudu v I. a II. výroku nabýt právní moci. Současně stěžovatel zdůrazňuje, že předmětných patnáct pozemků (a tisíce hektarů dalších pozemků) mu stát odňal po roce 1948 bez náhrady, jejich navrácení oddaloval ještě 24 let po roce 1989, a poté "vědomě a úmyslně" stěžovateli znemožnil ucházet se o ně v řádném restitučním procesu, čímž jej podruhé a definitivně připravil o jeho historický majetek a o zdroj financování jedné z nejcennějších památek evropského dědictví - 800 let starého cisterciáckého kláštera Porta Coeli, kterou nadto předtím "totálně zdevastoval".

5. Podle názoru stěžovatele přitom shora rekapitulované skutečnosti jsou důvodem pro použití § 150 o. s. ř., neboť stěžovatel vyvolání předmětného soudního řízení nezavinil, když k podání žaloby musel přistoupit výlučně z důvodů ležících na straně České republiky. Právní argumentaci, na jejímž základě obecné soudy nákladové výroky odůvodnily, považuje stěžovatel za nepřiléhavou, navíc za argumentaci založenou na závěrech, jež nemají (nemohou mít) oporu v provedeném dokazování. Obstát přitom nemůže podle stěžovatele ani výtka soudů, že byl od roku 1994 nečinným a neupozornil druhou vedlejší účastnici na svůj nesouhlas s převodem předmětných pozemků, když stěžovatel - mimo jiné s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1866/2000 - připomíná, že do 1. 1. 2013 nebyl aktivně legitimován k podání příslušné žaloby, a přijmout nelze podle stěžovatele ani právní názor krajského soudu, že měl sledovat zápisy v katastru nemovitostí, neboť několik řádových sester v klauzuře v uplynulých dvaceti letech stěží mohlo reálně sledovat majetkové pohyby stovek parcel.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.

8. Ústavní soud se k náhradě nákladů řízení v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje značně rezervovaně v tom smyslu, že takový spor o ni, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zjištění, že došlo k porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty "spravedlivého procesu"), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Ještě větší zdrženlivost pak vyjadřuje judikatura Ústavního soudu v případech, kdy je účastníky řízení namítáno nesprávné (ne)použití ustanovení § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 87/14).

10. U nákladových výroků týkajících se náhrady nákladů řízení mezi stěžovatelem a první a třetí vedlejší účastnicí je předmětem těchto výroků natolik bagatelní částka (jak nepřímo přiznává i stěžovatel v ústavní stížnosti), že prizmatem maximy de minimis non curat praetor je v podstatě vyloučeno, že by těmito výroky mohlo být efektivně zasaženo některé stěžovatelovo základní právo, respektive že by byl Ústavní soud ústavodárcem povolán ke korekci v nich obsažených potenciálních nesprávností.

11. Předmětem IV. výroku rozsudku okresního soudu je pak částka, kterou samu o sobě za bagatelní označit nelze, podle názoru Ústavního soudu je však z napadených rozsudků zřejmé, že tento nákladový výrok byl řádně odůvodněn; v této souvislosti je třeba zvláště odkázat na třetí odstavec na str. 12 rozsudku okresního soudu, ve kterém jsou uvedeny skutečnosti (související s tím, že v daném případě sice byl prokazatelně porušen § 29 zákona o půdě, nicméně tento fakt nelze přičítat druhé vedlejší účastnici), jimž stěžovatel v ústavní stížnosti relevantně neoponuje. Ústavní soud se proto omezí na konstatování, že právní závěr obecných soudů, podle kterého nebylo možno ve vztahu mezi stěžovatelem a druhou vedlejší účastnicí použít - v neprospěch subjektu odlišného od státu - § 150 o. s. ř., nepovažuje za ústavně nesouladný.

12. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že - jakkoli to není procesní povinnost stěžovatele - stěžovatel příznačně v ústavní stížnosti nekonkretizuje žádné základní právo (či svobodu), jež by mělo být napadenými soudními rozhodnutími porušeno. Současně je vhodné uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě uvádí pouze důvody, pro které považuje meritorní rozhodnutí za nesprávné (v tomto rozsahu ovšem rozhodnutí obecných soudů petitem ústavní stížnosti nenapadá), nepředkládá však žádné ústavněprávní argumenty, pro které by mohl být namístě úsudek, že právě napadenými nákladovými výroky bylo porušeno některé jeho ústavně zaručené základní právo.

13. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2019

Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 805/18, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies