I. ÚS 2815/19

05. 11. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Skalického, právně nezastoupeného, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2019 č. j. KSOS 37 INS 3875/2014 - B107, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a JUDr. Kateřiny Danielové, insolvenční správkyně stěžovatele, se sídlem Na Hradbách 1440/16, Ostrava, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Elektronickým podáním bez připojeného uznávaného elektronického podpisu ze dne 26. srpna 2019, doplněným dne 28. srpna 2019, originálem listiny napadá stěžovatel výše vedené usnesení Krajského soudu v Ostravě a brojí proti postupu tohoto soudu v jeho insolvenční věci s tvrzením, že daný soud " [...] nechce uznat, že je možné znovu přezkoumat pohledávku zajištěného věřitele [...]". Ve stručném návrhu stěžovatel dále napadá blíže neurčený postup vedlejší účastnice.

2. Ústavní soud se návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje zákonným požadavkům pro ústavní stížnosti stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že uvedený návrh je nepřípustnou ústavní stížností. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Citovaná zákonná úprava vyjadřuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je až krajním prostředkem ochrany základních práv a svobod, který přichází do úvahy poté, když náprava před ostatními orgány veřejné moci (zejm. obecnými soudy) již není v rámci předchozích řízení možná. Stěžovatel svým návrhem napadá usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byl insolvenční správkyni udělen souhlas s vydáním výtěžku z prodeje předmětu zajištění zajištěnému věřiteli postupem dle § 298 odst. 2 insolvenčního zákona. Proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě bylo ex lege možno podat odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci ve lhůtě patnácti dní od jeho doručení a i samotné napadené usnesení obsahuje řádné poučení o možnosti podání odvolání. Nicméně rozhodnutí o takovém případném odvolání stěžovatel svým návrhem nenapadá (nezmiňuje jej a ani jej k ústavní stížnosti nepřipojil; srov. § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto nahlédl do veřejně přístupného insolvenčního rejstříku a zjistil, že stěžovatel, ačkoli byl v postavení dlužníka oprávněn k podání odvolání proti stížností napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, dané odvolání nepodal a nevyčerpal tak účinně procesní prostředky poskytnuté mu zákonem na ochranu jeho práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

3. Ústavní soud konstatuje, že i když se stěžovatel ve svém návrhu ohrazuje také proti "postupu soudu" a "postupu insolvenční správkyně", shledal Ústavní soud podle obsahu podání, že v rovině stížnosti směřuje toliko proti výše označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, které bylo také jako jediné rozhodnutí přiloženo k návrhu. Pokud by snad stěžovatel zamýšlel konkrétně brojit i proti jiným pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahům určitého orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených práv, pak tyto zásahy nijak blíže neupřesnil (např. označením orgánu veřejné moci, údajem o dni vydání či provedení, nebo popisem jejich podstaty či obsahu). Pro úplnost a vyloučení pochybností Ústavní soud dodává, že informativní sdělení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2019 nelze učinit předmětem ústavního přezkumu, když toto vůbec není rozhodnutím, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, natož rozhodnutím, opatřením nebo zásahem, které by byly vůbec s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatele.

4. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. Ústavní soud přitom také nepřehlédl, že ústavní stížnost stěžovatele nesplňovala některé obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu pro návrhy na zahájení řízení (§ 34 zákona o Ústavním soudu) a vykazovala i vadu spočívající v absenci povinného právního zastoupení advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nicméně Ústavní soud zbytečně nevyzýval stěžovatele k odstranění vad postupem § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť ani to by konečné rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit. Z téhož důvodu se Ústavní soud ani blíže nezaobíral skutečností, kdy přesně bylo ústavní stížností napadené usnesení stěžovateli Krajským soudem v Ostravě doručeno za účelem posouzení otázky, zdali byla stížnost podána v zákonem stanovené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2019

David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 2815/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies