III. ÚS 2741/19

15. 10. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem, sídlem Matušova 982/9, Rumburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019 č. j. 4 Tdo 388/2019-735, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 9 To 33/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 1 T 45/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 8. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem obvodního soudu shledán vinným ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit - stručně řečeno - tím, že jako statutární orgán obchodní společnosti A (dnes společnost B; dále jen "společnost B.") vědomě a úmyslně nesplnil svou zákonnou povinnost a Pražské správě sociálního zabezpečení neodvedl za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení ve výši 36 050 Kč sražené z mezd zaměstnanců a tyto prostředky použil na jiné účely. Dále neodvedl Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a Zaměstnanecké pojišťovně Škoda za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění ve výši 30 399,97 Kč a 19 689 Kč sražené z mezd zaměstnanců a tyto prostředky použil na jiné podnikatelské účely. Za tento trestný čin mu byl uložen trest ve výši 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

3. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o trestu a nově uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Městský soud připomněl, že v této věci rozhoduje již podruhé, když poprvé zprošťující rozsudek obvodního soudu zrušil a jemu vrátil k dalšímu řízení, neboť obvodní soud nedostál své povinnosti zjistit správně skutkový stav. Tentokrát při provádění a hodnocení důkazů obvodní soud postupoval v souladu s trestním řádem a provedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí v této věci. Trest byl snížen, neboť trest uložený obvodním soudem byl nepřiměřeně přísný s ohledem na nízké částky neodvedených plateb a také s ohledem na to, že trestní stíhání pro trestnou činnost, která se stala v roce 2010, bylo zahájeno v roce 2014 a pravomocně rozhodnuto bylo až v roce 2018, přičemž nepřiměřenou délku trestního řízení stěžovatel sám v podstatné míře nezavinil.

4. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť bylo podáno opožděně.

II.
Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že jej obecné soudy odsoudily pro trestný čin, kterého se nedopustil. Obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a vadně (logicky nesmyslně) hodnotily provedené důkazy.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Před samotným věcným posouzením ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky posouzení ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

7. Jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Tato ustanovení jsou pak zákonným promítnutím principu subsidiarity ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud má vystupovat jako poslední garant základních práv a svobod, který zásadně nevstupuje do řízení v době, kdy se lze efektivní ochrany domoci před obecnými soudy [srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (394/2016 Sb.); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Ústavní stížnost tak je přípustná pouze, byly-li před jejím podáním marně vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Je přitom zřejmé, že vyčerpáním všech procesních prostředků, jimiž stěžovatel disponuje, se nerozumí jejich prosté podání (formální aspekt), nýbrž uplatnění v takové podobě, aby se jimi příslušný soud mohl věcně zabývat (materiální aspekt). Podmínky pro věcnou projednatelnost ústavní stížnosti nelze vytvořit podáním blanketního či opožděného dovolání či dovolání nesplňujícího další podmínky řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2290/19).

9. Z usnesení Nejvyššího soudu, které představuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako opožděné podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu [byť správně mělo být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) trestního řádu, jak je vysvětleno níže, avšak tato formální chyba nemá vliv na posouzení přípustnosti ústavní stížnosti]. Ve věci tudíž nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém brojí proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu, nepřípustná.

10. Oproti tomu ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu splňuje zákonem stanovené náležitosti. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Vlastní posouzení

11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

13. Napadené usnesení Nejvyššího soudu nadto může Ústavní soud přezkoumat toliko z hlediska odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3951/14). Nebylo možné seznat, že by se při rozhodování o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud dopustil takových pochybení. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení podrobně zabýval tím, zda stěžovatel odstranil vady dovolání v určené lhůtě, dospěl k závěru, že nikoli a dovolání odmítl jako opožděné podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu. Správně mělo být sice dovolání odmítnuto pro neodstranění vad ve lhůtě určené podle § 265h odst. 1 trestního řádu jako nesplňující náležitosti obsahu dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) trestního řádu, když právě na tento důsledek včasného neodstranění vad je stěžovatel upozorňován ve výzvě k odstranění, avšak tato formální chyba nemá vliv na posouzení ústavní stížnosti. I v případě, že by ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno správné ustanovení trestního řádu, podle kterého mělo být dovolání odmítnuto, nic by to nezměnilo na výsledku řízení před Nejvyšším soudem, kterým je odmítnutí dovolání z formálních důvodů (včasnost, neodstranění vad), ani na výsledku řízení před soudem Ústavním, který v důsledku procesního pochybení stěžovatele není oprávněn k meritornímu posouzení stěžovatelova trestního řízení.

14. Podstatné tedy je, že ze strany Nejvyššího soudu nedošlo ke svévolnému vyloučení věcného přezkumu dovolání a v tomto rozsahu je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2019

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 2741/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies