II. ÚS 2276/19

15. 10. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky UBK KB, spol. s r. o., se sídlem Tisová 21, Březová, zastoupené Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou se sídlem Závodní 391/96, Karlovy Vary, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 12/2019-759 ze dne 3. 4. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "MPOPP").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že se před obecnými soudy město Aš (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) domáhal proti stěžovatelce vydání rozhodnutí, jímž by stěžovatelce byla uložena řada povinností vyplývajících z příslušných ustanovení smlouvy o spolupráci ze dne 23. 5. 2007, jež byla uzavřena mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, přičemž tyto povinnosti se týkaly rekultivace skládky a skládkování.

3. Okresní soud v Sokolově rozsudkem č. j. 16 C 45/2013-719 ze dne 5. 9. 2018 výrokem I rozhodl o neúčinnosti částečného zpětvzetí žaloby, výrokem II žalobu zamítl a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že vedlejší účastník je povinen stěžovatelce zaplatit částku 73 939,34 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že smlouva o spolupráci není dostatečně určitá a že tuto neurčitost nelze odstranit ani výkladem. Neurčité pojmy obsažené v této smlouvě podle okresního soudu od počátku každá ze stran vykládala odlišně. Okresní soud se zabýval procesem kontraktace, a to i na základě výpovědí svědků, přičemž jeden z nich například vypověděl, že stěžovatelka upravila znění smlouvy v průběhu března 2006 (s. 12 rozsudku). Okresnímu soudu se však nepodařilo zjistit, jak se která ze stran podílela na znění jednotlivých ustanovení smlouvy o spolupráci. Okresní soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatná pro neurčitost, a stěžovatelce vzhledem k úspěchu ve věci přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

4. Krajský soud v Plzni k odvolání vedlejšího účastníka rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že výrokem I potvrdil rozsudek okresního soudu co do výroků I a II o neúčinnosti zpětvzetí a zamítnutí žaloby. Napadeným výrokem II změnil rozsudek okresního soudu ve výroku III tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Výrokem III stěžovatelce přiznal náklady odvolacího řízení ve výši 11 957 Kč. K nepřiznání náhrady nákladů řízení krajský soud přistoupil, neboť dospěl k závěru, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele dle § 150 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů za řízení v prvním stupni procesně úspěšné stěžovatelce je podle krajského soudu to, že obě strany - stěžovatelka i vedlejší účastník - se nepochybně podílely na přípravě smlouvy, i když již nelze zjistit v jaké míře. Obě strany tedy mají podíl na nejasnosti a neurčitosti smlouvy, a tím pádem také na sporu.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Dle stěžovatelky krajský soud v projednávané věci nesprávně aplikoval § 150 o. s. ř., neboť krajský soud neposoudil ani nezjistil relevantní důvody pro takový postup, ani ve svém rozhodnutí přesvědčivě a řádně neodůvodnil, proč využil tohoto výjimečného institutu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že "vedlejší účastník se sice dovolával dobrodiní ust. § 150 o. s. ř., avšak neuvedl žádné relevantní důvody" k použití tohoto institutu a krajský soud účastníky řízení neupozornil, že hodlá zmíněné ustanovení aplikovat, tudíž se k tomu podle názoru stěžovatelky nemohli vyjádřit. Stěžovatelka krajskému soudu vytýká použití § 150 o. s. ř., neboť využití tohoto institutu je namístě jen ve výjimečných případech, pokud by se jiné řešení jevilo jako příliš tvrdé. Uvádí s odkazy na judikaturu Ústavního soudu, že aplikace tohoto ustanovení vyžaduje, aby byly řádně zjišťovány a posuzovány veškeré relevantní okolnosti případu a aby soud odůvodnil, v čem spatřuje okolnosti hodné zvláštního zřetele, kvůli nimž je třeba užít § 150 o. s. ř. Podle stěžovatelky je však tato část rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelná a závěry krajského soudu ohledně okolností uzavření předmětné smlouvy "neodpovídají obsahu spisu". Konečně stěžovatelka namítá, že se proti změně výroku o náhradě nákladů řízení nemohla bránit žádným řádným opravným prostředkem, v čemž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, jehož součást podle ní tvoří i "právo na přezkum". Krajský soud přitom mohl věc v předmětné části vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

III. Hodnocení Ústavního soudu

6. Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud se k přezkumu rozhodnutí týkajících se náhrady nákladů řízení staví zdrženlivě. Při zkoumání, jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele, které odůvodňují využití moderačního práva dle § 150 o. s. ř., "je třeba přihlížet ke všem okolnostem konkrétní věci, přičemž je dána relativně široká míra uvážení soudu, ne však možnost libovůle" [nález sp. zn. I. ÚS 2933/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 31/80 SbNU 401), bod 21, všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Úvaha soudu tak "musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci" a musí být "řádně a přesvědčivě" odůvodněna [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2014/12 ze dne 6. 8. 2012 (N 134/66 SbNU 89), bod 12]. Nic to však nemění na tom, že rozhodnutí, zda je namístě využít moderační právo ve smyslu § 150 o. s. ř., nebo nikoli, je do značné míry závislé na konkrétních skutkových okolnostech případu a průběhu řízení. Z toho důvodu jsou k posouzení vhodnosti takového postupu nejlépe vybaveny právě obecné soudy rozhodující ve věci. Naopak přezkumná pravomoc Ústavního soudu je v této oblasti omezená a zasáhnout lze pouze v případech extrémního vykročení z ústavních limitů (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1149/19 ze dne 21. 5. 2019, bod 9; srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 2376/19 ze dne 3. 9. 2019 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 4289/18 ze dne 21. 5. 2019, bod 9). V projednávané věci k takovému excesu při aplikaci § 150 o. s. ř. nedošlo.

8. Krajský soud náležitě odůvodnil své rozhodnutí aplikovat § 150 o. s. ř., přičemž důvody hodné zvláštního zřetele shledal v již zmiňovaných okolnostech uzavření smlouvy, tedy že stěžovatelka i vedlejší účastník se podíleli na tvorbě smlouvy, jejíž neurčitost byla důvodem soudního sporu. Je tedy zřejmé, proč krajský soud přistoupil k aplikaci tohoto ustanovení. Jde-li o námitku stěžovatelky, že skutečnosti, z nichž krajský soud vycházel, neodpovídají obsahu spisu, již okresní soud se zabýval otázkou, jak byla smlouva sjednávána. Tato námitka tak představuje pouze polemiku s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů. Ústavní soud do hodnocení důkazů ze strany obecných soudů zasahuje pouze v případě, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)], o takový případ však v projednávané věci nejde.

9. Námitka stěžovatelky, že krajský soud neinformoval účastníky o své úvaze, že hodlá aplikovat § 150 o. s. ř., a stěžovatelka se tak nemohla k této otázce vyjádřit, je lichá. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se vedlejší účastník dovolával dobrodiní tohoto ustanovení, z čehož vyplývá, že stěžovatelka o možné aplikaci tohoto institutu věděla. V kontextu projednávané věci nepovažuje Ústavní soud za relevantní, zda vedlejší účastník uvedl relevantní důvody pro využití tohoto institutu. Jeho použití totiž krajský soud opírá o zjištění, že obě strany sporu se podílely na znění smlouvy, přičemž tato otázka byla řešena již v prvním stupni a obě strany měly dostatečnou možnost se k ní vyjádřit.

10. Konečně ani námitka stěžovatelky o porušení zásady dvojinstančnosti neobstojí, neboť z ústavního pořádku nelze nárok na dvojinstančnost civilního řízení dovodit [nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), zejména body 44 a 56; z poslední doby viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1391/19 ze dne 21. 5. 2019, bod 12].

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2276/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies