II. ÚS 2958/19

13. 09. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky JMG Global Trade s.r.o., se sídlem Italská 1205/10, Praha 2, zastoupené JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Opletalova 37, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 1 Nt 5054/2019-19 ze dne 2. 7. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a vlastnit majetek podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 7. 2018 bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky, a to prostředků ve výši 104 105,92 USD, 28,41 EUR a 449,72 Kč, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že se jedná o výnosy z trestné činnosti. Stalo se tak v trestní věci podezřelých ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku.

3. Dne 26. 4. 2019 stěžovatelka požádala o zrušení zajištění peněžních prostředků na svých účtech podle § 79f odst. 2 trestního řádu. Dne 3. 6. 2019 policejní orgán po předchozím souhlasu státního zástupce nevyhověl této opakované žádosti stěžovatelky. Proti tomu se stěžovatelka bránila stížností, kterou Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou.

4. Stěžovatelka považuje za neakceptovatelné pokračující zajištění jejích peněžních prostředků, neboť je ústavně nepřípustné, aby omezení jejího vlastnického práva trvalo nelimitovanou dobu a neopíralo se o konkrétní postup v trestním řízení; přitom dotčené trestní řízení dosud nevede k žádným konkrétním výsledkům (zatím ani nebylo zahájeno trestní stíhání žádné osoby), nejsou konány žádné konkrétní úkony, původní podezření není ničím novým potvrzováno a v řízení dochází k průtahům. Dále stěžovatelka namítá, že jí ani přes opakované žádosti nebylo umožněno nahlédnout do trestního spisu, a to ani částečně, tudíž není schopna adresně komentovat stav a vývoj věci, polemizovat s tvrzeními policejního orgánu, poukazovat na jeho chyby, a tedy plně využít svého práva žádat o zrušení zajištění svých peněžních prostředků. Nakonec stěžovatelka považuje napadané usnesení za zcela nepřezkoumatelné; usnesení se totiž omezuje pouze na zcela nekonkrétní a zevšeobecňující tvrzení, nevypořádává se s konkrétními stížnostmi body a vůbec v zásadě ignoruje podstatu stížnosti stěžovatelky.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud připomíná, že přípustnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud má pravomoc napravovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. V rámci zásady subsidiarity uplatňované na jakoukoli realizaci postupu Ústavního soudu při posuzování individuálních ústavních stížností, je nutno uvést, že jsou to především orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost použití zajišťovacích nástrojů, neboť mají znalosti skutkových okolností a jsou schopny lépe posoudit vhodnost a potřebnost konkrétního zajištění (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3028/18 ze dne 10. 7. 2019; všechna rozhodnutí citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud již dříve uvedl, že peněžní prostředky na bankovním účtu zajišťované podle § 79a trestního řádu představují majetek ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol č. 1"), resp. podle čl. 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odstavce 1 čl. 1 Protokolu č. 1, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného článku. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění věcí jako nástrojů trestné činnosti a výnosů z trestné činnosti či náhradní hodnoty (dříve zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a zaknihovaných cenných papírů) je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291); nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)].

9. Takové zajištění majetku je možné, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že tento majetek je nástrojem trestné činnosti (tj. byl určen či užit ke spáchání trestného činu) nebo výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení peněžních prostředků vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že zajištěný majetek má uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen [srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291); nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)].

10. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v jejichž důsledku je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladeny z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv [nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)].

11. Podmínka přiměřenosti se vztahuje také na délku omezení užívání zajištěných peněžních prostředků. Aby nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, musí zajištění peněžních prostředků trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva dotčené osoby garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (srov. § 72a trestního řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální, a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelů a Ústavní soud by byl nucen konstatovat porušení základního práva. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledal porušení základních práv stěžovatelů z důvodu délky zajištění peněžních prostředků v ojedinělých případech, u kterých délka zajištění trvala například šest let v rámci přípravného řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)] či 12 let, přičemž v době podání stížnosti bylo řízení ve fázi druhého odvolacího řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018).

12. V posuzovaném případě Ústavní soud žádný neproporcionální, respektive neústavní zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Zajištění jejích peněžních prostředků má zákonný podklad (§ 79a trestního řádu), bylo vydáno příslušným orgánem (státní zástupkyní) a nebylo projevem svévole, neboť i z napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých důvodů k němu došlo a že je dáno důvodné podezření ze spáchání zločinu konkrétní osobou (disponentem dotčených účtů), která je podezřelá z toho, že vylákala od poškozené americké společnosti určitou finanční částku. Rovněž Ústavní soud neshledal dosavadní délku zajištění jako nepřiměřenou; při vydání napadeného rozhodnutí trvalo toto zajištění zhruba rok, což je zcela nesrovnatelné s excesivními délkami v případech popsaných výše, v nichž Ústavní soud konstatoval porušení základních práv dotčených stěžovatelů (srov. také usnesení sp. zn. II. ÚS 2000/19 ze dne 27. 8. 2019).

13. K dalším námitkám stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí nepovažuje za nepřezkoumatelné, byť je zároveň zřejmé, že mohlo být formulováno s větší pečlivostí. Dostatečně se z něj ale podává, proč bylo pokračující zajištění peněžních prostředků stěžovatelky shledáno důvodným a nezbytným; odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje jen obecné a nekonkrétní fráze, ale reflektuje konkrétní okolnosti dané věci a také námitky stěžovatelky. Ostatně stěžovatelka sama ve své ústavní stížnosti ani neuvádí, která její konkrétní námitka měla být obvodním soudem pominuta či dostatečně nevypořádána. Obvodní soud se vyjádřil rovněž k postupu orgánů činných v trestním řízení v dané trestní věci s tím, že v řízení jsou činěny kroky k objasnění věci a čeká se též na vyřízení žádostí o právní pomoc a jejich výsledky (zejména z USA). Konečně Ústavní soud neshledal, ani že by stěžovatelka byla zkrácena na svém právu domáhat se zrušení či omezení zajištění, tedy že by jí bylo znemožněno proti němu se bránit. Stěžovatelka sama mimoto nijak blíže nekonkretizuje ono namítané neumožňování nahlédnout do trestního spisu a jeho okolnosti, ba ani přímo nenapadá žádný konkrétní postup orgánů veřejné moci v tomto ohledu (ústavní stížnost směřuje jen proti napadenému rozhodnutí obvodního soudu). Lze konstatovat, že podle § 65 odst. 1 in fine trestního řádu jiné osoby než obviněný, poškozený, zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci, případně zákonní zástupci či opatrovníci mohou v přípravném řízení nahlížet do spisů se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv; podle odst. 2 tohoto ustanovení pak může být toto právo odepřeno ze závažných důvodů.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením obvodního soudu nebyla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2958/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies