II. ÚS 2426/19

13. 09. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2016, č. j. 21 C 365/2015-3538, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2017, č. j. 12 Co 365/2016-3778, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 4218/2017-3875, za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jim byly porušeny čl. 4 Ústavy a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatelka se na Ústavní soud obrací poté, co obecné soudy nevyhověly jejímu nároku podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi"), a to konkrétně restituovat jí v minulosti vlastněné nemovitosti tvořící dnešní areál státního hradu Bouzov a movité věci tvořící jeho vnitřní vybavení. Učinily tak s odkazem na zákonnou výjimku z restituce upravenou v ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, u kterých stěžovatelka uplatnila svůj restituční nárok žalobou o nahrazení projevu vůle Národního památkového ústavu (dále jen "NPÚ") uzavřít se stěžovatelkou o vydání uvedených věcí dohodu podle ustanovení § 9 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Obecné soudy však odmítly stěžovatelčině nároku vyhovět.

3. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že majetek, jehož vydání se žalobou na nahrazení projevu vůle stěžovatelka v daném případě domáhá, byl konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., takže nebylo možné předmětné nemovité věci vydat, neboť to vylučuje zákonné ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Současně okresní soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by v rozhodném období stěžovatelka byla vlastníkem předmětných nemovitých věcí a že by jí v rozhodném období bylo odňato vlastnické právo k nim postupem podle § 5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Stěžovatelka v řízení neprokázala, že by došlo ke konfiskaci jejího majetku v roce 1938 pod tlakem okupace nebo národní rasové, politické či jiné perzekuce. Pokud majetek přešel na Německou říši, bylo potřeba k obnovení vlastnického práva rozhodnutí soudu postupem upraveným podle zákona č. 128/1946 Sb. V dané věci se tak ovšem nestalo a nejde ani o výjimku podle ustanovení § 24 dekretu č. 5/1945 Sb. Majetek patřící do roku 1938 Německému řádu (právní předchůdce stěžovatelky) proto po roce 1945 připadl do vlastnictví Československé republiky podle dekretů prezidenta republiky (viz § 4 odst. 1 zákona č. 128/1946), a to nikoliv v důsledku konfiskace majetku Německému řádu (který se v poválečném období o majetek dle tehdy platných předpisů a předepsaným způsobem nepřihlásil a svoje nároky prokazatelně u soudu neuplatnil), ale v důsledku konfiskace německým právnickým osobám. Tato konfiskace bez náhrady proběhla podle dekretu č. 12/1945 Sb. a vlastníkem předmětného majetku ke dni jeho účinnosti i ke dni faktického skončení okupace byly německé právnické subjekty. Dekrety č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. stanovily, že vlastnictví konfiskovaného majetku přecházelo na stát dnem účinnosti dekretů, jednalo se o originální způsob nabytí vlastnického práva a pro nabytí vlastnického práva státu se podle tehdy platných a účinných právních předpisů intabulace nevyžadovala. S těmito závěry se krajský soud a následně i Nejvyšší soud ztotožnily.

4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy těmito závěry porušily její základní práva, když splnění podmínek pro restituci hradu Bouzov a jeho mobiliáře vyložily oproti preambuli zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a oproti výkladovému pravidlu obsaženému v § 18 odst. 4 tohoto zákona, a to aniž by zohlednily, že stěžovatelka byla svého majetku zbavena proti své vůli, bez viny a bez náhrady a v krátké době dvakrát za sebou (poprvé nacistickou okupační mocí, podruhé československým státem). Přitom argumentuje podobným případem opočenského zámku, o němž Ústavní soud rozhodoval a ústavní stížnosti vyhověl (viz nález ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2430/13).

5. Zpochybňuje, že by po kapitulaci Velkoněmecké říše nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva. Převod vlastnického práva provedený na základě rozhodnutí Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti ze dne 11. 12. 1941 na německou společnost "Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdankmäler e.V. Berlin" byl na základě dekretu č. 5/1945 Sb. a na základě Všeobecného občanského zákoníku č. 946/1844 Sb., podle kterého nemohl nevlastník (Velkoněmecká říše) převést na třetí osobu (německou obchodní společnost) vlastnické právo, neplatný. K obnově vlastnického práva stěžovatelky v poválečném období tak došlo ex lege. Rovněž namítá, že ani podle dekretu č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, nemohl být výnos Říšského komisaře platný. Platný nemohl být ani podle vyhlášky č. 19/1947 Ú. l. Dále uvádí, že podle § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. platí, že "jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce".

6. Dekret č. 5/1945 Sb. neupravoval způsob, jakým se stěžovatelka měla domoci obnovení svého vlastnického práva. Tento způsob byl upraven až zákonem č. 128/1946 Sb. K tomu dodává, že restituční judikatura dovodila, že obnovení vlastnického práva se lze domoci dvojím způsobem, a to buď uplatněním nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb., anebo restituční žalobou podle zákona č. 128/1946 Sb. Tato judikatura, jak dříve již dovodil Ústavní soud, je navíc použitelná i pro církevní restituce (viz plenární nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13). Proto nemůže souhlasit se závěry soudů, že stěžovatelka se po skončení druhé světové války nedomáhala obnovení svého vlastnického práva řádnou cestou (tj. podáním správní žaloby), neboť pro obnovení vlastnického práva plně postačovaly doložené žádosti realizované ihned po skončení druhé světové války.

7. Stěžovatelka připomíná závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 367/2004, podle kterého nelze přičítat k tíži restituentů, že po uplynutí velkého časového odstupu (v případě stěžovatelky tvořeného 40 lety nesvobody a následnými 22 roky vyčkávání na přijetí zákona č. 428/2012 Sb.) se některé rozhodné skutečnosti vztahující se k vlastnictví prokazují jen obtížně, a tedy pro naplnění znaku oprávněné osoby podle restitučních předpisů stačí existence nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., pokud je podložena minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že nárok byl uplatněn. I podle názoru Ústavního soudu platí, že nelze přičítat k tíži oprávněné osoby, že neuplatnila nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. (viz nález ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 254/2000). V jiném nálezu pak Ústavní soud přijal stanovisko, že nárok osob podle zákona č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. nemusel být nutně uplatněn přesně stanoveným způsobem, je však nutné, aby vlastník projevil vůli k získání jeho majetku zpět (viz nález ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000).

8. Další argumentační linie se vztahuje k popření platnosti konfiskační vyhlášky. Podle judikatury Ústavního soudu konfiskační vyhláška jako deklaratorní akt měla vymezovat, které nemovitosti jsou dekretem č. 12/1945 Sb. dotčeny a jakého subjektu se týká. Teprve právní mocí konfiskační vyhlášky byla konfiskace majetku dovršena (viz nález ze dne 20. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 1474/09). Právní předchůdce stěžovatelky - Řád německých rytířů, podal stížnost k nejvyššímu správnímu soudu proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství v Praze a proti jeho opatření o převzetí zemědělského majetku. Nálezem č. j. 690/46 tehdejší nejvyšší správní soud zrušil jak rozhodnutí ministerstva, tak i opatření o převzetí zemědělského majetku, když dospěl k závěru, že konfiskační vyhlášky nenabyly právní moci a otázku konfiskace je možné považovat za spornou. Stěžovatelka nyní namítá, že tento nález nejvyššího správního soudu byl pro československý stát závazný podle § 39 odst. 3 zákona č. 164/1937 Sb., o Nejvyšším správním soudu. Naopak obecné soudy dospěly k závěru, že tento nález není závazný, neboť nebyl doručen ani jedné straně a nenabyl právní moci. Naopak stěžovatelka předložila důkaz - knihu protokolů vedenou u nejvyššího správního soudu, která měla prokázat, že nález byl Ministerstvu zemědělství doručen, tím nabyl právní moci a byl pro státní moc závazný. Za konfiskovanou nelze považovat věc, pokud byla konfiskace zrušena odvolacím orgánem nebo Nejvyšším správním soudem či rozhodnutí nenabylo právní moci (viz např. nález nejvyššího správního soudu Boh. A 1689/47). Výše uvedené, tedy to, že tehdejší orgány veřejné moci si byly vědomy spornosti konfiskační vyhlášky, dokládá skutečnost, že hrad Bouzov byl bezprostředně po skončení války pouze převzat do správy a užívání, nikoliv do vlastnictví, a to do doby konečného rozhodnutí o konfiskaci.

9. Závěrem stěžovatelka rozporuje závěry soudů, podle nichž nelze na nyní projednávaný případ aplikovat závěry restituční judikatury Ústavního soudu, zabývající se způsobem, jakým se svého restitučního nároku mohou domoci fyzické osoby coby restituenti. Naopak podle stěžovatelky restituční zákonodárství spojují vzájemně přenositelné nosné ideje a zásady, jakými je například zásada favoris restitutionis, která zde nebyla dodržena a aplikována.

10. Restituční nárok stěžovatelky k mobiliáři hradu Bouzov obecné soudy rovněž zpochybnily, když nejprve stěžovatelku vyzvaly k doložení vlastnického práva k mobiliáři, jakkoliv se jedná o požadavek objektivně nesplnitelný, neboť se jedná o historický majetek, který stěžovatelce (právnímu předchůdci) náleží po staletí. Takovýto formalistický přístup soudů odporuje splnění účelu a cíle restituce a soudy i v tomto případě postupovaly v rozporu se zásadou favoris restitutionis. Stěžovatelka navíc poukazuje i na porušení zásady restitučního řízení, podle níž může být za určitých okolností prolomena zásada koncentrace řízení. Odvolací soud nepřipustil důkaz v podobě trhové smlouvy dokládající vlastnictví části mobiliáře, přestože trhová smlouva vycházela z jiných důkazů, než které byly provedeny soudem nalézacím, a nadto smlouvu stěžovatelka získala až po skončení řízení před soudem prvního stupně. Argument odvolacího soudu, že takto opatřený důkaz může být použit až při uplatnění žaloby na obnovu řízení, neshledává uspokojivým.

11. Poslední okruh námitek pak směřuje do nákladového výroku. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí změnil nákladový výrok soudu prvého stupně v neprospěch stěžovatelky, přestože se nezabýval tím, zda žalovaný NPÚ všechny tyto náklady vynaložil účelně. Obecné soudy bez dalšího přiznaly NPÚ, státní příspěvkové organizaci, náklady řízení pouze s odkazem na zásadu úspěchu ve věci. Tím se však odchýlily od judikatorní praxe. Podle nálezu sp. zn. II. ÚS 3855/14, který se týkal samotného NPÚ, platí, že nepostačuje odůvodnit účelnost vynaložených nákladů tím, že jde o náklady vynaložené v rámci agendy NPÚ, na kterou se personál NPÚ s právním vzděláním nespecializuje. Podle stěžovatelky problematika církevních restitucí určitě s působností NPÚ souvisí a pokud obecné soudy tento názor nesdílely, měly v odůvodnění napadených tyto úvahy rozvést. Pouhé konstatování, že k řešení problematiky církevních restitucí není NPÚ personálně vybaven, je nedostatečné. V rozhodnutích soudů chybí jakákoliv přezkoumatelná úvaha o účelnosti přiznaných nákladů řízení a o účelnosti jednotlivých úkonů právní služby. Za problematické považuje především přiznání nákladů za nahlížení do archivních či soudních spisů, kdy nákladový výrok rozsudku dovolacího soudu představuje v tomto ohledu exces. Zároveň stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 9. 2015, č. j. 12 C 6/2015-1227, kde byl proti NPÚ uplatňován restituční nárok ve věci opočenského zámku. V tomto případě soud prvého stupně v otázce náhrady nákladů řízení aplikoval ustanovení § 150 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud přitom změnil nákladový výrok v neprospěch stěžovatelky a nevytvořil stěžovatelce procesní prostor, aby se mohla k jeho názoru vyjádřit a uplatnit proti němu námitky.

12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek považovat za spravedlivé.

13. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud totiž soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Jakkoliv totiž argumentace stěžovatelky působí na první pohled velmi sofistikovaně, ve skutečnosti není přiléhavá, a to zejména ve vztahu k odkazované judikatuře soudů vyšších stupňů.

14. Úvodem je nutné uvést, že neobstojí námitka stěžovatelky, že obecné soudy ve smyslu judikatury Ústavního soudu vykládaly restituční předpisy v neprospěch stěžovatelky jako oprávněné osoby, a tedy že svým postupem opakovaně porušovaly zásadu in favorem restitutionis, tj. interpretaci restitučních zákonů vůči oprávněným osobám co nejpříznivější. Jde o zásadu zohledňující, že restitučními předpisy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit minulé křivdy [srov. nález ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465, 177/2013 Sb.), bod 94]. Tato zásada představuje projev výkladu teleologického, který zohledňuje smysl a účel právní úpravy. Výklad teleologický (a v jeho rámci i výklad in favorem restitutionis) je jednou z výkladových metod. Není nicméně důvodu zcela odhlížet ani od jiných obecně akceptovaných výkladových metod, jimiž je výklad jazykový, gramatický, logický, systematický, historický apod. Současně nelze pomíjet, že zásada in favorem restitutionis se pohybuje na vysokém stupni obecnosti a vztahuje se k restitučním zákonům jako celku. Vysoký stupeň obecnosti této zásady pak umožňuje, aby byl v rámci teleologického výkladu zkoumán i smysl jednotlivého vykládaného ustanovení a bylo zohledňováno, jakým způsobem se zákonodárce minulé křivdy rozhodl odčinit.

15. Stejně nepřípadnou se jeví stěžovatelčina argumentace stran porušení § 18 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Toto ustanovení představuje interpretační pravidlo a výslovně odkazuje na povinnost orgánů veřejné moci poskytovat oprávněným osobám výpisy z evidence a další podklady, a to bezplatně a bez zbytečného odkladu. Porušení těchto povinností však stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá, když pouze blanketně odkazuje na porušení ustanovení § 18 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi bez dalších konkrétních souvislostí. Stejné lze uvést i k námitce porušení preambule zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi ze strany orgánů veřejné moci, kdy tuto námitku stěžovatelka nijak konkrétně nerozvádí. Především je však nutné uvést, že námitka porušení preambule nebo ustanovení § 18 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi není případná, neboť - jak je patrno ze samotné preambule - restituční zákon cílí k nápravě majetkových a jiných křivd spáchaných komunistickým režimem v období let 1948 - 1989. V nyní projednávaném případě, jak k tomu dospěly obecné soudy, však žádná křivda spáchaná v takto vymezeném rozhodném období na stěžovatelce, resp. na jejím právním předchůdci spáchána nebyla. V tom spočívá podstata dané věci.

16. Pro rekapitulaci a objasnění časové souslednosti je možné (ve stručnosti) uvést alespoň následující relevantní okolnosti.

17. Konečným výnosem říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti byl v roce 1939 Německý řád rytířů rozpuštěn, jeho majetek včetně hradu Bouzov a přilehlých pozemků byl zabaven. Až do dne 27. 9. 1941 byl v pozemkových knihách jako vlastník pozemků zapsán Německý řád rytířů, po tomto datu byla podle zápisu v pozemkových knihách vlastníkem německá právnická osoba "Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdaäkmäler e.V. Berlin". V řízení před obecnými soudy bylo jednoznačně prokázáno, že před konfiskací Velkoněmeckou říší byl předchůdce žalobce, tj. Německý řád rytířů, evidován jako vlastník předmětných nemovitostí. Tuto skutečnost obecné soudy nikdy nezpochybňovaly (viz např. str. 21 napadeného rozsudku okresního soudu). Po roce 1941 byl sporný majetek zapsán na výše označenou německou právnickou osobu a následně byl českým státem na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. konfiskován ex lege ke dni účinnosti tohoto dekretu. Konfiskační vyhlášky zněly právě na německou právnickou osobu Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdaäkmäler e.V. Berlin. Mezi stranami sice byl sporuo to, zda byly této německé společnosti konfiskovány právě nemovité věci v katastrálním území Bouzov, avšak podle judikatury Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 89/94) docházelo k přechodu vlastnictví na stát bez ohledu na intabulační princip. Jestliže tedy k vydání rozhodnutí podle § 3 odst. 2 (příp. podle § 1 odst. 4) dekretu č. 12/1945 Sb. došlo alespoň v některých případech ve vztahu k určité části majetku, byl původní vlastník již těmito rozhodnutím z hlediska citovaných dekretů "kategorizován". I kdyby tedy obecné soudy daly stěžovatelce za pravdu v tom ohledu, že konfiskační vyhlášky se nevztahovaly k nyní spornému majetku, ale k majetku v jiném katastrálním území (jak namítá stěžovatelka), byl i v těchto případech dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku na stát ex lege (viz str. 26 napadeného rozsudku okresního soudu). Československé poválečné zákonodárství následně dávalo stěžovatelce právo domáhat se obnovení vlastnického práva podle zákona č. 128/1946 Sb. Postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. se však stěžovatelka obnovení svého vlastnického práva nedomáhala, byť i toto se snažila v řízení před soudy zpochybnit (viz dále). To ovšem fakticky znamenalo, že se vlastnické právo stěžovatelky ke spornému majetku po konci druhé světové války formálně neobnovilo, byť stěžovatelka jednoznačně prokázala vůli k jeho obnovení, avšak nikoliv stanoveným způsobem a v předepsané formě. Proto byl sporný majetek i nadále v pozemkových knihách evidován na německou obchodní společnost a následně byl na základě prezidentského dekretu převeden na stát.

18. Spornou otázkou tak zůstává, zda na daný případ dopadá výjimka zakotvená v § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., podle kterého platí: "Věci nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy." Obecné soudy k tomu uzavřely, že předmětné nemovité věci nelze vydat právě kvůli této zákonné výluce. Stěžovatelka přitom před obecnými soudy v souladu s § 5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi neprokázala, že v rozhodném období (tj. v období let 1948 až 1989) byla vlastníkem předmětných věcí, případně že nebylo dokončeno řízení, ve kterém se žalobce domáhal vydání předmětných věcí z důvodu nezákonné konfiskace. Nalézací soud uzavřel, že v rozhodném období byla jako vlastník v pozemkových knihách uvedena německá právnická osoba a stěžovatelka neprokázala, že její vlastnické právo jí bylo v rozhodném období odňato některým ze způsobů taxativně vymezených v § 5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.

19. Okolnost, že velmistr právního předchůdce stěžovatelky požadoval navrácení majetku, ale nedomáhal se ho postupem stanoveným zákonem č. 128/1946 Sb., podle kterého se vrácení majetku pozbytého po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce lze domáhat jedině v řízení podle tohoto zákona, není právně relevantní. Majetek, jehož navrácení se stěžovatelka domáhá, totiž není majetkem, na který by dopadal dekret č. 5/1945 Sb. a o jehož navrácení by stačilo pouze požádat (viz § 24 dekretu č. 5/1945 Sb.: "Majetek, daný pod národní správu, který patřil dělníkům, rolníkům, živnostníkům, drobným a středním podnikatelům, úředníkům příslušníkům volných povolání a osobám v podobném sociálním postavení a jehož pozbyly v důsledku národní, politické nebo rasové persekuce, budiž pokud nejde o osoby uvedené v § 4, vyňat z národní správy i ihned vrácen dřívějším majitelům, resp. jejich dědicům."). Z uvedeného je patrné, že právní předchůdce stěžovatelky nebyl v osobní působnosti dekretu č. 5/1945 Sb. a podle § 24 odst. 4 tohoto dekretu měl ostatní majetek zůstat pod národní správou až do přijetí nové zákonodárné úpravy, kterou se následně stal později přijatý zákon č. 128/1946 Sb. Uvedené tedy platí i v případech, kdy (stejně jako tomu bylo u stěžovatelky) byly žádosti o navrácení majetku podávány v mezidobí, kdy byl v platnosti dekret č. 5/1945, ale ještě nebyl platný a účinný zákon č. 128/1946 Sb., který následně v ustanovení § 10 stanovil postup, jak se domáhat navrácení majetku (viz dobová judikatura, na kterou odkazoval nalézací soud).

20. Lze proto uzavřít, že jelikož nebyl právní předchůdce stěžovatelky po skončení války evidován jako vlastník předmětných věcí, zákonným postupem pro vydání těchto věcí bylo podání žaloby podle ustanovení § 10 zákona č. 128/1946 Sb., neboť konfiskovaný majetek německé společnosti byl odňat právnímu předchůdci stěžovatelky v době nacistické okupace z důvodů popsaných v zákoně č. 128/1946 Sb. Ani existence podání takové žaloby však nebyla v řízení prokázána, přičemž by postačovalo pouhé zahájení tohoto řízení, nikoliv jeho pravomocné skončení - s ohledem na další celospolečenský a politický vývoj.

21. Stěžovatelka sice upozorňovala, že žádost o restituci dle zákona č. 128/1946 Sb. v předepsané formě podala a tato byla zaznamenána v pozemkových knihách, avšak s touto námitkou se řádně vypořádal již nalézací soud, který uvedl, že podle dostupných archiválií nebyl žádný návrh na restituci zemědělského majetku Řádem německých rytířů podán (viz str. 24 napadeného rozsudku okresního soudu). V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na zápis v knihovní vložce č. 441 o uplatnění restitučního nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. Obecné soudy však v rámci provedeného dokazování zjistily, že uplatněný restituční návrh v tomto případě podalo lesní družstvo, nikoliv stěžovatelka, resp. její právní předchůdce, a proto výše uvedené závěry obstojí. Stěžovatelka tedy neprokázala, že by se obnovení svého vlastnického práva domáhala podle zákona č. 128/1946 Sb. a na základě toho jí nyní nesvědčí ani restituční nárok podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (viz výše).

22. Stěžovatelka rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 254/2000, jehož závěry aplikuje na svůj případ a interpretuje je tak, že k tíži oprávněné osoby nelze přičítat, že neuplatnila nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. Ústavní soud v tomto nálezu sice skutečně uzavřel, že nelze k tíži oprávněné osoby přičítat skutečnost, že neuplatnila nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., avšak z důvodů, které stěžovatelka ve své argumentaci pomíjí. Těmito důvody byla především okolnost, že stěžovatel v této věci byl vnukem původně oprávněných osob. Podle zákona č. 128/1946 Sb. i podle dekretu č. 5/1945 Sb. však měl nárok na vydání nemovitosti pouze původní vlastník (prarodiče stěžovatele) nebo jeho dědicové (tzn. otec stěžovatele), kteří nárok na vydání podle těchto předpisů řádně uplatnili. Stěžovatel i s ohledem na datum svého narození nárok předepsaným způsobem uplatnit objektivně nemohl. Obecné soudy proto v návaznosti na ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb. interpretovaly ve vztahu ke stěžovateli restriktivně a uzavřely, že stěžovatel (jako vnuk původních vlastníků) nemůže být oprávněnou osobou. Takový výklad hodnotil Ústavní soud ve zmíněném nálezu jako příliš restriktivní a formalistický, a proto rozhodnutí obecných soudů zrušil. Rozhodně však tímto nálezem nebyl aprobován obecný postup, kdy by nebylo nutné dodržet zákonný postup pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti upravený zákonem č. 128/1946 Sb., pokud tomu nebrání nějaké mimořádné skutečnosti. Ve věci pod sp. zn. I. ÚS 254/2000 se tak jednalo o skutkově i právně naprosto odlišný případ, jehož konkluze nelze bez dalšího přenášet na právě projednávanou kauzu.

23. V obdobných souvislostech stěžovatelka odkazuje na usnesení (nikoliv nález, jak nesprávně uvádí) Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000, v němž podle stěžovatelky Ústavní soud přijal stanovisko, že nárok osob podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. nemusel být nutně uplatněn přesně stanoveným způsobem, je však nutné, aby vlastník projevil vůli k získání jeho majetku zpět, což stěžovatelka (resp. právní předchůdce stěžovatelky) v nyní projednávaném případě jednoznačně učinila prostřednictvím žádostí svého velmistra adresovaných správním úřadům a vysoce postaveným osobám. V této věci obecné soudy došly k závěru, že "vlastnické právo postižených subjektů se zásadně neobnovovalo pouhou účinností dekretu č. 5/1945 Sb., ale musel být dodržen postup stanovený tímto dekretem a následně zákonem č. 128/1946 Sb.". S těmito názory se Ústavní soud ztotožnil, a proto napadená rozhodnutí nezrušil. Současně v tomto nálezu uvedl, že "při individuálním posouzení nedostatku uplatnění nároku u soudu před 25. 2. 1948 nutno např. zvažovat, zda nebylo fyzicky znemožněno účastníkům tak učinit... Lze připustit tvrzení stěžovatele, že z ustanovení § 3 odst. 2 zákona nelze dovodit, že by nárok osob podle zákona č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb. musel být nutně uplatněn přesně stanoveným způsobem. Je však nutné, aby byla vůbec projevena vůle vlastníka k získání jeho majetku zpět. Každý takto učiněný akt, byť neměl zákonné náležitosti, možno teprve posuzovat individuálně ve vztahu na stupeň rasistické perzekuce". V nyní posuzovaném případě však stěžovatelka v řízení před soudy žádný takový argument stran rasistické perzekuce, který by částečně ospravedlňoval nedodržení postupu podle zákona č. 128/1946 Sb., nepředkládala (k rasistické perzekuci srov. rovněž nález ze dne 2. 2. 1999, sp. zn. II. ÚS 66/98, nebo nález ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98).

24. Ostatně okresní soud, vědom si dřívější judikatury Ústavního soudu, se v nyní projednávaném případě zabýval i tím, zda se v případě stěžovatelky nevyskytují takové mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly interpretaci restitučního předpisu, tj. zákona č. 128/1946 Sb., vycházející z hodnotových a principiálních hledisek tak, že podání návrhu dle § 10 zákona č. 128/1946 Sb. nebylo nutné. Takové okolnosti však okresní soud v tomto případě nenalezl, a to s odkazem na tvrzení stěžovatelky, která nejprve svoji argumentaci opřela o tvrzení, že podání návrhu podle § 10 zákona č. 128/1946 Sb. považovala za bezpředmětné. Následné tvrzení stěžovatelky stran prokazatelně podaného návrhu podle § 10 zákona č. 128/1946 Sb. podle zápisu v pozemkových knihách vyhodnotil okresní soud pouze jako účelové a tuto argumentaci stěžovatelky navíc vyvrátil (v pozemkových knihách zápis o uplatnění nároku podle § 10 zákona č. 128/1946 Sb. svědčil lesnímu družstvu). Okresní soud tak uzavřel, že v řízení nevyšly najevo žádné specifické okolnosti, ze kterých by v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu bylo možno dovodit existenci objektivní překážky, která by bránila podání návrhu podle § 10 zákona č. 128/1946 Sb. Právní předchůdce stěžovatelky v rozporu s tehdejší judikaturou pouze adresoval správním orgánům a vysokým státním činitelům podání s žádostí o obnovení zápisu vlastnického práva, aniž by však v souladu s přijatou právní úpravou předmětný návrh k příslušnému soudu podal, proto se v tomto případě uplatní zásada vigilantibus iura (viz str. 27 napadeného rozsudku okresního soudu).

25. Za situace, kdy soudy prokazatelně uzavřely, že stěžovatelka se obnovení vlastnického práva v poválečném období nedomáhala zákonem předepsaným způsobem, případně že v jejím případě nelze dovodit mimořádné okolnosti, pro které by bylo nedodržení zákonného postupu ospravedlnitelné, nebylo možné žalobou požadovaný majetek vydat, neboť nebyl zabaven v rozhodném období podle § 5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a současně to vylučuje zákonné ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) citovaného zákona (srov. i další kauzu stěžovatelky projednávanou Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 4163/18, kde byla ústavní stížnost usnesením ze dne 30. 7. 2019 rovněž odmítnuta jako zjevně neopodstatněná).

26. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně poukazuje na (údajně) analogický případ opočenského zámku, kterým se Ústavní soud v minulosti již také zabýval a ústavní stížnosti bylo v tomto případě vyhověno (viz nález ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2430/13). Tuto kauzu je však třeba odlišit od nyní projednávaného případu, a to zejména v tom ohledu, že restituční nárok v tomto případě neuplatňovala církev ani jiná náboženská společnost, přičemž restituční zákonodárství toto výslovně rozlišuje, a proto na obě kauzy byly aplikovány i jiné právní předpisy. Nadto je třeba upozornit, že v případě opočenského zámku se jednalo o povolení obnovy řízení, tedy ve hře byla procesní otázka, nikoliv rozhodování o meritu věci. Argumentace tímto rozhodnutím je tedy nepřípadná a závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2430/13 nelze na nyní projednávaný případ aplikovat.

27. Jde-li o vydání movitých věcí, které měly podle tvrzení stěžovatelky tvořit inventář hradu, nepředložila k tomuto tvrzenému nároku stěžovatelka žádné důkazy způsobilé prokázat její vlastnické právo. Co je však stěžejní, movité věci jakožto inventář nelze stěžovatelce vydat, není-li jí vydána sporná nemovitost. Tzn. i na nárokované movité věci dopadá restituční výjimka podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (viz str. 21 - 22 napadeného rozsudku krajského soudu).

28. K námitce směřující do nákladového výroku je pak možné uvést tolik. Ústavní soud v minulosti ve sporech, kde jedním z účastníků byl NPÚ jakožto státní příspěvková organizace, vyložil, že hrazení nákladů právního zastoupení a úkonů právní služby bude v takovémto případě specifické s ohledem na skutečnost, že NPÚ má vlastní personál s právním vzděláním. Na druhou stranu však Ústavní soud ani v nálezu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 3855/14, nevyslovil, jak chybně dovodila stěžovatelka, že vystupuje-li ve sporech před obecnými soudy NPÚ, nemá zásadně nikdy nárok na náhradu nákladů řízení. Ústavní soud zde totiž pouze uvedl, že obecné soudy v těchto případech musí jednoznačně odlišit, v čem je projednávaný případ specifický a proč okolnosti případu ospravedlňují skutečnost, že náklady řízení nebudou přiznány ve věci úspěšnému účastníku řízení podle ustanovení § 150 o. s. ř.

29. V nyní projednávané věci přitom obecné soudy dospěly k závěru, že tato se vymyká běžné agendě, se kterou se pracovníci NPÚ setkávají. Spor o vydání nemovitostí v rámci uplatnění restitučního nároku (zvláště nemovitosti jakou je hrad Bouzov), je totiž problematikou natolik specifickou, že bylo účelné, nechal-li se vedlejší účastník zastoupit externím advokátem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1460/18 ze dne 29. 5. 2018 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1703/18 ze dne 29. 5. 2018). Tyto své závěry soudy řádně odůvodnily, když zejména krajský soud uvedl, že projednávání restitučního sporu podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi nelze považovat za stěžejní činnost NPÚ; navíc v tomto konkrétním případě jde o složitější právní problematiku (viz str. 22 napadeného rozsudku krajského soudu), na kterou ani není NPÚ personálně vybaven. Proto ani tato námitka stěžovatelky není relevantní.

30. Na základě výše zmíněného lze uzavřít, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

31. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2019

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies