II. ÚS 2909/19

13. 09. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Janem Károu, advokátem se sídlem Dlouhá 154, Kaplice, směřující proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 6. 2019, č. j. 3 PP 119/2019-66, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 2019, č. j. 7 To 306/2019-96, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl - dle svého mínění v rozporu s čl. 36. odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zkrácen na svém právu na spravedlivý proces a došlo rovněž k porušení zásady zákazu dvojího přičítání téhož.

2. Podstata projednávané věci spočívá v tom, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v celkové délce pěti let. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS") po vykonání poloviny trestu odnětí svobody. Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud") pak byla stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu zamítnuta.

3. Stěžovatel namítá, že okresní soud při zkoumání podmínek pro možné podmíněné propuštění z VTOS rezignoval na možnost nápravy odsouzeného a na výchovnou stránku trestu. Podle okresního soudu se lidé chovají podle zažitých vzorců chování a ty zpravidla v běžném životě opakují. Okresní soud při hodnocení naplnění zákonných podmínek umožňující na žádost odsouzeného podmínečné propuštění z VTOS u stěžovatele neshledal, že by bylo možné od něj do budoucna očekávat vedení řádného života. K tomu přitom stěžovatel doložil jednak pracovní nabídku a jednak příslib bydlení u svých rodičů. Okresní soud však navzdory tomu nadále reálně pochybuje o skutečné nápravě stěžovatele, a to i s ohledem na okolnost, že stěžovatel má několik záznamů v rejstříku trestů a přestože v minulosti se již ve výkonu trestu nacházel, nevedlo to k jeho nápravě a po propuštění se nadále dopouštěl majetkové trestné činnosti. Krajský soud dal okresnímu soudu v těchto úvahách za pravdu.

4. K takovému odůvodnění napadených rozhodnutí však stěžovatel namítá, že tímto postupem se obecné soudy odchýlily od názoru, ke kterému dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18. Ústavní soud zde totiž konstatoval, že trestní minulosti stěžovatele nelze při rozhodování o podmíněném propuštění z VTOS přikládat rozhodující význam a předchozí spáchaná trestná činnost nemůže automaticky vést k nejisté prognóze vedení řádného života.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodování obecných soudů a je povolán zasáhnout pouze tehdy, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589), nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323), nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017].

7. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, kupř. pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37)].

8. Ústavní soud v minulosti též opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení sp. zn. I. ÚS 2018/18 ze dne 7. 8. 2018; nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost - a nikoliv povinnost - odsouzeného podmíněně propustit (tamtéž). To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.

9. Podmíněné propuštění upravené v ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 trestního zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.

10. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že stěžovatel si v daném případě nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS. Obecné soudy při posuzování žádosti shledaly, že stěžovatel jako předpoklad vyhovění žádosti naplnil formální podmínku stran výkonu alespoň poloviny uloženého trestu a také podmínku prokázání polepšení v důsledku výkonu trestu (viz odst. 7 - 8 napadené usnesení okresního soudu). Stran naplnění třetí podmínky však okresní soud neučinil závěr, že stěžovatel po podmíněném propuštění povede řádný život, a to navzdory tomu, že stěžovatel předložil potvrzení o zaměstnání v případě propuštění a příslib rodičů stěžovatele, že po propuštění bude bydlet s nimi. Své zamítavé rozhodnutí okresní soud odůvodnil jednak tím, že místo zaměstnání a místo pobytu po propuštění jsou od sebe nezvykle daleko, pročež stěžovatel sice uvedl, že tři týdny v měsíci se bude zdržovat v místě zaměstnání, avšak pro toto již nedoložil žádný jiný příslib bydlení. Předně však okresní soud odmítl stěžovatele podmíněně propustit, neboť bez předjímání výsledku soudního rozhodování lze očekávat, že stěžovateli bude nařízen i výkon zbytku nepodmíněného trestu odnětí svobody ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 T 8/2009.

11. Jestliže stěžovatel odkazuje na analogický případ projednávaný Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 482/18, kde Ústavní soud za obdobné situace stěžovateli vyhověl, je k tomu možné uvést následující. V prvé řadě je nutné zdůraznit, že ve výše citované kauze stěžovateli již nehrozilo další nařízení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, a tedy nehrozilo, že by krátce po podmíněném propuštění musel být stěžovatel do VTOS vzat znovu. Současně však byl kasační nález Ústavního soudu opřen především o skutečnost, že v této kauze obecné soudy dostatečně nezdůvodnily svůj zamítavý postoj, resp. stěžovateli nebylo jasně a srozumitelně vysvětleno, jakým konkrétním způsobem má pro příště jednat, aby prokázal, že je od něj možno očekávat, že povede řádný život (viz bod 58 nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18). V nyní posuzovaném případě naopak okresní soud zřetelně artikuloval, že žádost stěžovatele byla jednak zamítnuta s ohledem na možné nařízení výkonu zbytku nepodmíněného trestu odnětí svobody a stěžovatel rovněž nedoložil, na jaké adrese se bude zdržovat v místě výkonu práce, kde měl dle svého tvrzení setrvávat tři týdny v měsíci a po zbývající týden se měl zdržovat právě na adrese svých rodičů. Situace řešená v právě citovaném nálezu je tak zjevně odlišná než nyní rozhodovaný případ.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2019

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2909/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies