II. ÚS 2946/19

17. 09. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Václavem Hebkým, advokátem, se sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Nd 217/2019-10170 ze dne 7. 8. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu a namítá, že v řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud rozhodl tak, že jmenovaní tři soudci Vrchního soudu v Praze nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp zn. Nco 43/2019. Toto rozhodnutí bylo vydáno v souvislosti s řízením ve věci péče soudu o nezletilé děti stěžovatele vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 8; tři rozhodnutí obvodního soudu z listopadu 2018 a ledna 2019 stěžovatel napadl odvoláními, o nichž rozhoduje Městský soud v Praze. Vůči soudcům předmětného senátu městského soudu stěžovatel vznesl námitku podjatosti, kterou projednává Vrchní soud v Praze pod sp. zn. Nco 43/2019; v průběhu řízení u vrchního soudu pak stěžovatel namítl také podjatost soudců senátu 2 Cmo Vrchního soudu v Praze, o čemž rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím, jak výše uvedeno. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k pochybnostem o nepodjatosti dotčených soudců vrchního soudu, a tedy žádný důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci.

3. Stěžovatel jako zásadní vadu řízení před obecnými soudy namítá přidělení soudce v rozporu se zákonnými předpisy; kritizuje, že věc nebyla přidělena konkrétnímu soudnímu senátu v den nápadu a domnívá se, že na Nejvyšším soudě byla přidělena manuálně mimo rozvrh práce. Vznáší námitky proti senátu č. 29 Nejvyššího soudu a stěžuje si, že nebylo řádně rozhodováno o vyloučení soudců tohoto senátu. Obsáhle cituje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a závěrem upozorňuje na "chronické porušování" práva na soudní ochranu ze strany Městského soudu v Praze spočívající podle stěžovatele v tom, že městský soud bez vyčkání dalších rozhodnutí vyzývá stěžovatele k doplnění žalob a nepoučuje jej o právu na bezplatné právní zastoupení.

4. Dříve, než Ústavní soud mohl přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto zkoumání Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákona jinak.

6. Ústavní soud připomíná, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak oprávněn k přezkumu toliko pravomocných rozhodnutí a zásahů orgánu veřejné moci, a to ve chvíli, kdy ochranu ústavně garantovaných základních práv nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní, byť proti nim není formálně přípustný opravný prostředek; jinak Ústavní soud ústavní stížnost zásadně odmítne jako nepřípustnou.

7. Takto Ústavní soud ve své konstantní judikatuře přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2188/19 ze dne 30. 7. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1613/19 ze dne 28. 6. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 4079/17 ze dne 20. 2. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 3005/17 ze dne 13. 10. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 359/16 ze dne 18. 1. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016 či usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Námitka podjatosti tak může být argumentem stěžovatele i v dalších fázích soudního řízení, respektive v řízeních o opravných prostředcích. Ústavní soud pak může přistoupit k přezkumu ústavnosti postupu obecných soudů až v okamžiku, kdy bude jimi vedené řízení ukončeno. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými lze tvrzené pochybení napravit.

8. Tento závěr se plně uplatní i v nynějším případě, kdy je ústavní stížností napadeno rozhodnutí Nejvyššího soudu o nevyloučení soudců vrchního soudu. Je přitom nerozhodné, že podstata argumentace v ústavní stížnosti spočívá nikoli v polemice s posouzením Nejvyššího soudu v otázce namítané podjatosti soudců vrchního soudu, nýbrž v kritice způsobu přidělení věci u Nejvyššího soudu a vůbec projednání věci senátem č. 29 Nejvyššího soudu. Z pohledu ústavního přezkumu a subsidiarity ústavní stížnosti je podstatné, že stěžovatel namítá určitá pochybení na straně Nejvyššího soudu rozhodujícího k jeho námitce podjatosti; toto rozhodnutí ovšem nelze považovat za konečné, řízení ve věci stále pokračuje a stěžovateli jsou k dispozici další procesní prostředky, kterými je napravitelné případné pochybení v otázce obsazení soudu (a to především odvolacího soudu, u nějž by případné nesprávné obsazení bylo způsobilé zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených práv).

9. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že přestože stěžovatel formálně v ústavní stížnosti navrhl jednak vyslovit porušení svého základního práva postupem Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 v označených řízeních vedených v souvislosti s opatrovnickou věcí stěžovatele, respektive jeho dětí; a jednak zrušit rozhodnutí vydaná Nejvyšším soudem, Vrchním soudem v Praze a Městským soudem v Praze i další na ně navazující rozhodnutí; Ústavní soud podle obsahu ústavní stížnosti shledal, že směřuje toliko proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, které také jako jediné bylo přiloženo k ústavní stížnosti. Nadto pokud by snad stěžovatel mínil ústavní stížností brojit i proti jiným rozhodnutím jiných soudů, Ústavní soud podotýká, že tato rozhodnutí nijak blíže nekonkretizoval, ani údajem o dni jejich vydání či čísle listu, ani popisem jejich podstaty či obsahu; navíc není ani zřejmé, že ve stěžovatelem zmíněných řízeních, vyjma řízení před Nejvyšším soudem, již vůbec došlo k vydání nějakých rozhodnutí způsobilých ústavního přezkumu. Ústavní stížnost rovněž neobsahuje žádnou argumentaci k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v řízení před jiným soudem než Nejvyšším soudem. Naopak pokud stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti rozporuje postup městského soudu, Ústavní soud konstatuje, že ani ze samotné ústavní stížnosti, ani z jiných listin předložených stěžovatelem není zřejmé, že by již městský soud provedl jakýkoli úkon, který by byl s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatele.

10. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána předčasně a je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nebyly splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ostatně ani stěžovatel žádnou takovou konkrétní argumentaci neuváděl. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2019

Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka


Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2946/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies