IV. ÚS 2466/19

17. 09. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. června 2019 č. j. 0 Nt 703/2019-27, za účasti Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Domažlicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud"), jehož vydáním došlo dle jeho tvrzení k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Domažlice, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 31. 5. 2019 č. j. KRPP-59637-41/TČ-2019-030181 došlo k zajištění v rozhodnutí konkretizovaných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele (dále jen "nemovitosti") podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Podle policejního orgánu měl stěžovatel získat nemovitosti podvodným jednáním.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou okresní soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil s názorem policejního orgánu. Nepřisvědčil přitom stěžovateli, že by usnesení policejního orgánu bylo nepřezkoumatelné. Jeho tzv. skutková věta je dle okresního soudu zcela určitá. Vyplývá z ní i důvodné podezření o nabytí uvedených nemovitostí podvodným způsobem. Z výpovědí poškozené (pobývající v nemovitostech na základě nájemní smlouvy) pak navíc vyplynulo, že jí již kontaktovala pracovnice realitní kanceláře. Existuje tedy důvodná obava, že stěžovatel bude s nemovitostmi dále nakládat.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že nedostal možnost doplnit podanou blanketní stížnost proti usnesení policejního orgánu. K doplnění této stížnosti byla stěžovateli dána lhůta deseti dnů, avšak okresní soud věc rozhodl již po obdržení vyjádření stěžovatelova právního zástupce před uplynutím uvedené lhůty. Stěžovateli tedy tato lhůta zachována nebyla a nedostal tak možnost předložit vlastní námitky a argumenty proti usnesení policejního orgánu. Tento zásah je prohlouben tím, že proti usnesení okresního orgánu není přípustný žádný opravný prostředek. Dále stěžovatel poukázal na to, že policejní orgán mu neumožnil nahlédnout do spisu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo takto dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladeny z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 369/03, ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 či ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19).

8. Z právě uvedeného vyplývá, že dočasnost tohoto institutu klade v judikatuře Ústavního soudu menší nároky na procesní vedení řízení s tímto předmětem. Jednak jsou zajišťovací instituty dočasné povahy a navíc k přezkumu jejich zákonnosti dochází opakovaně, po celou dobu trestního řízení. To je podle Ústavního soudu relevantní i pro daný případ.

9. Jádrem stěžovatelovy argumentace je porušení jeho práv v důsledku zkrácení možnosti podat doplnění jeho stížnosti ve stanovené lhůtě. V první řadě platí dle Ústavního soudu princip, že dotčené osoby komunikují s orgány činnými v trestním řízení zásadně prostřednictvím svých právních zástupců, mají-li je. Nedal-li tedy stěžovatel výslovně najevo, že bude s těmito orgány komunikovat rovněž sám, což dle ústavní stížnosti neučinil, nepochybil dle Ústavního soudu okresní soud, když řízení v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti ukončil poté, co obdržel argumentačně bohaté doplnění stížnosti od stěžovatelova právního zástupce. K tomu je pak třeba navíc dodat, že dopady tohoto postupu do stěžovatelových práv nejsou nikterak zásadní, neboť jakožto dotčená osoba může v průběhu trestního řízení podat návrh na zrušení zajištění nemovitosti a svou argumentaci případně doplnit. K reálnému zásahu do stěžovatelových práv tedy dle Ústavního soudu nedošlo a vyhovět podané ústavní stížnosti by představovalo prosazování přepjatě formalistických postupů bez reálného zvýšení ochrany práv jednotlivců.

10. Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce stran upření možnosti nahlédnout do spisu. Tento postup policie nebyl předmětem napadeného rozhodnutí a Ústavní soud se jím tedy v tomto řízení nemůže zabývat. Jde o samostatný postup orgánu veřejné moci, proti kterému je možné brojit až po vyčerpání opravných prostředků [srov. např. nález ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1956/13 (N 28/72 SbNU 325)]. Ani tato námitka tedy nezakládá protiústavnost napadeného rozhodnutí.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2019

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2466/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies