IV. ÚS 2524/19

17. 09. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného JUDr. Michalem Steckerem, advokátem, sídlem U Kněžské louky 2622/1, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2019 sp. zn. 8 To 201/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Návrhem podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že městský soud tímto usnesením zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 4. 2019 č. j. 1 T 24/2018-402. Uvedeným usnesením obvodní soud postoupil trestní věc stěžovatele Živnostenskému odboru Úřadu městské části Praha 2, neboť skutek mohl být posouzen jako přestupek. Městský soud se s tímto hodnocením věci neztotožnil, dané usnesení zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání.

3. Proti tomuto usnesení městského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Městský soud porušil dle stěžovatele jeho ústavní práva tím, že skutkovou podstatu rozšířil o kritéria, která nejsou v zákoně obsažena. Dále pak tím, že požadoval po nalézacím soudu odůvodnění, na které nemá právo.
4. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu posouzení stěžovatelovy argumentace, posoudil, zda jsou splněny procesní podmínky pro řízení. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.

5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.

6. Ze shora vylíčené procesní situace je zřejmé, že dané řízení bude nadále pokračovat, a je tedy stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy). V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je obvodní soud ve svém dalším postupu vázán právními názory městského soudu, není jimi "svázán" tam, kde má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatele. To platí zvláště pro námitky, s nimiž se městský soud dle stěžovatele dostatečně nevypořádal. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy trestní řízení nadále pokračuje, bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 nebo ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16). Stěžovateli tak nic nebrání v případném řízení před soudem uplatnit totožnou argumentaci, jakou uvedl v ústavní stížnosti, a teprve po jejím vypořádání bude moci Ústavní soud posoudit, zda došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv.

7. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2019

Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2524/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies