IV. ÚS 2272/19

17. 09. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky D. M., zastoupené JUDr. Petrem Grobelným, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2019 č. j. 5 To 35/2019-2751 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2019 č. j. 32 T 7/2009-2738, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") žádost stěžovatelky o zrušení zajištění pěti uvedených nemovitostí, které jsou majetkem stěžovatelky. V dané trestní věci byla podána na několik obviněných, mezi nimiž je i stěžovatelčin otec, obžaloba pro zvlášť závažný zločin zpronevěry. V rámci přípravného řízení došlo k zajištění předmětných nemovitostí. Dle soudu existuje důvodné podezření, že předmětné nemovitosti byly pořízeny za věci získané z trestné činnosti a jde tedy o kvalitativně odlišnou situaci oproti ustálené judikatuře Ústavního soudu, která se věnuje tzv. zajištění náhradní hodnoty. Podle obžaloby použil stěžovatelčin otec protiprávně získané prostředky k masivnímu nákupu nemovitostí, které následně převedl na stěžovatelku. Trestnou činností měla být způsobena škoda ve výši 170 milionů korun. Celková devítiletá doba zajištění je dle soudu způsobena složitostí dané trestní věci, v mezidobí spojené s jinou složitou trestní věcí. Dále soud zdůraznil, že řízení před krajským soudem se blíží ke svému vyústění. Proto je dle soudu vhodné zajištění zachovat.

3. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil s argumentací krajského soudu. Hodnota nemovitostí je dle vrchního soudu zcela minimální ve vztahu ke způsobené škodě. Stěžovatelka přitom nijak nedoložila, že by nemovitosti byly pořízeny z úspor jejích rodičů. V trestním řízení nevznikají dle vrchního soudu průtahy zaviněním orgánů činných v trestním řízení. V tomto směru soud poukázal jednak na připojování dalších trestních věcí a dále na postup obhajoby, požadující nové provedení všech důkazů v případě změny senátu. Důvodem délky řízení je tedy složitost věci, uplatňování práv obhajoby a úmrtí a nemoci předsedů senátů.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že zajištění nemovitostí trvá více než 9 let. Mezitím ukončila studium, založila rodinu, a nemovitosti, které chtěla užít k podnikání (a o které se musí na své náklady starat), jsou stále zajištěné. Taková doba je dle stěžovatelky nepřiměřeně dlouhá. To dle stěžovatelky vyplývá i z judikatury Ústavního soudu. Navíc jde o zajištění nemovitostí patřící neobviněné osobě. Z uvedených důvodů považuje stěžovatelka postup orgánů činných v trestním řízení za odporující principu proporcionality. Soudy nepřihlédly k tomu, že stěžovatelka vyvrátila, že dané nemovitosti jsou výnosem z trestné činnosti, jak bez důkazů tvrdil státní zástupce. Dané nemovitosti nemají s trestnou činností nic společného. V dané věci je hlavní líčení nařízeno na září 2019 a dle stěžovatelky nebude dokazování ukončeno. Tento postup se snaží soudy alibisticky obhajovat. Dle stěžovatelky je nerozhodné, že soudy mají problémy v obsazení senátu a že věc je složitá a protahována procesní aktivitou obviněných. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. Zároveň navrhla, aby Ústavní soud vyřídil její ústavní stížnost přednostně.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

8. Při přezkumu rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole či libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 369/03, ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03, nebo ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19).

9. Z právě uvedeného je tedy zřejmé, že legitimita uplatnění každého konkrétního zajištění majetkových hodnot bude vyplývat z jeho přiměřenosti ve vztahu ke konkrétním okolnostem každého konkrétního případu. Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že oba soudy se přiměřeností zajištění explicitně zabývaly. Poměrně podrobně přitom vyjevily své úvahy stran vyvážení subjektivních práv stěžovatelky na straně jedné a rozličných legitimních právních zájmů na straně druhé. Ústavní soud v tomto směru respektuje nezávislé postavení obecných soudů, které jsou nejlépe uzpůsobeny hodnotit jednotlivé skutečnosti, které v daném řízení vyjdou najevo. Úvahám soudů v napadených rozhodnutích přitom nelze vytknout jakoukoliv svévoli při nerespektování práv stěžovatelky. Jejich závěr o přiměřenosti trvání zajištění nemovitostí nepovažuje Ústavní soud za zjevně nesprávný. Přitom, tak jako soudy v napadených rozhodnutích, považuje za relevantní především aktuální fázi trestního řízení a postupný vývoj v této trestní věci, jehož prodlužování je způsobeno legitimními důvody. Okolnosti daného případu lze tedy dle Ústavního soudu považovat za výjimečné. Stěžovatelčiny námitky, či vyslovený "nezájem" o tyto důvody, jsou v tomto případě irelevantní. Soudy postupují jak v souladu se zákonem, tak ústavními principy, chránící nejen stěžovatelčiny ale i jiné oprávněné zájmy (např. poškozených). Je tedy její povinností se postupu soudů podřídit. Jde-li o obtíže, které stěžovatelka se zajištěním má (např. údržba nemovitostí), bude namístě s finálním soudem o odpovědnosti za jejich způsobení vyčkat do konce trestního řízení. Teprve podle jeho výsledku bude možné určit, zda se do nepříznivé situace stěžovatelka dostala pochybením některého z orgánů veřejné moci, anebo trestnou činností některého z pachatelů.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost byla projednána v co nejkratší možné době, takže již nebylo třeba zabývat se návrhem stěžovatele na její přednostní projednání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2019

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2272/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies