IV. ÚS 2328/19

17. 09. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. L. H., zastoupené JUDr. Pavlem Jiřičkou, advokátem, sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019 sp. zn. 8 Tdo 315/2019, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 13 To 273/2018-369 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. srpna 2018 č. j. 6 T 70/2017-333, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto přečinů se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že dne 11. 5. 2017 překonala oplocení a vnikla na pozemek bez svolení majitelů, a dále, že dne 13. 5. 2017 opět překonala oplocení a vnikla na tentýž pozemek bez svolení majitelů a na zahradě domu polila pěstované dřeviny a rostliny chemikálií přesně nezjištěného původu. Za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 7 196 Kč. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud na základě výpovědí členů poškozené rodiny, výpovědi policistů a záznamu z tzv. fotopasti z místa činu.

3. Proti označenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením, když se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu.

4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V hodnocení soudů nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor, neboť dospěl k závěru, že jednání stěžovatelky vykazuje dostatečně závažnou společenskou škodlivost a její obhajoba byla v předchozích řízeních přesvědčivě vyvrácena. Všechny znaky uvedených skutkových podstat byly dle dovolacího soudu jednáním stěžovatelky naplněny a rovněž tak nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy svévolně hodnotily provedené důkazy a obhajobou navržené důkazy neprovedly. Jejich hodnocení obsahuje tzv. extrémní rozpor mezi obsahem důkazů a závěry soudů. Stíhaným jednáním navíc dle stěžovatelky nedošlo k naplnění objektivní a subjektivní stránky vyjmenovaných trestných činů. Klíčová svědecká výpověď dle stěžovatelky potvrzuje její verzi, že na pozemek poškozených vnikla kvůli hračkám, které z jejího pozemku přehodily děti k poškozeným. Dále pak stěžovatelka v souvislosti se svévolným hodnocením důkazů poukazuje na znalecký posudek, jenž byl proveden 13 měsíců poté, co mělo dojít ke spáchání činu, a který hodnotil okresní soud zjevně v neprospěch stěžovatelky, když vzal do úvahy i zničení či poškození rostlin, které nebyly policií evidovány. Další pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že se obecné soudy nevypořádaly s její námitkou, podle níž došlo k poškození rostlin zvýšeným množstvím arsenu a jiných chemických prvků v půdě a ve vodě.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); zde třeba poznamenat, že stěžovatelka výslovně nenavrhla zrušení usnesení Nejvyššího soudu, nicméně její námitky fakticky směřují i proti jeho obsahu. Ústavní soud tedy přistoupil i k přezkumu tohoto napadeného rozhodnutí.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

9. V ústavní stížnosti stěžovatelka pouze opakuje svoji obhajobu, kterou soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

10. Z hlediska poslání Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (viz výše čl. 83 Ústavy) je podstatné, že obecné soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá pouze vlastní hodnocení důkazů a zdůrazňuje jednotlivé rozpory, které však soudy vzaly v potaz a ústavně konformně vyhodnotily. Vzhledem k tomu není úkolem Ústavního soudu provádět jejich nové hodnocení či přehodnocování, neboť není další instancí v posuzované věci. Stěžovatelka byla uznána vinnou na základě souboru nepřímých důkazů, jejichž možným hodnocením se soudy velmi podrobně věnovaly. Na jejich odůvodnění lze tedy u všech námitek zcela odkázat. To platí zejména u námitky tvrzeného rozporu mezi svědeckou výpovědí člena poškozené rodiny a závěrem soudů o přesném pohybu stěžovatelky, námitky posouzení relevance znaleckého posudku i námitky zohlednění vlivu arsenu v půdě. Soudy se tedy se všemi těmito námitkami dostatečně vypořádaly a v jejich postupu neshledal Ústavní soud ani žádné další ústavněprávní pochybení.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2019

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2328/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies