I. ÚS 867/19

19. 09. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Zuzany Vacovské, zastoupené Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem se sídlem Bykoš 41, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2018 č. j. 4 VSOL 91/2018-A-41 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2017 č. j. KSOS 31 INS 15201/2017-A-22, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a odst. 3 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením v řízení o insolvenčním návrhu vedlejší účastnice Sberbank CZ, a. s. (insolvenční navrhovatelka; dále jen "vedlejší účastnice") mimo jiné zjistil úpadek dlužnice Zuzany Vacovské (dále jen "stěžovatelka"; výrok I.), prohlásil na její majetek konkurs (výrok II.) a ustanovil insolvenční správkyni Mgr. Ing Pavlu Buxbaumovou (výrok III.). Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu v napadených výrocích I. až III. potvrdil. Odvolací soud s odkazem na § 3 odst. 1 a odst. 2, § 105 větu před středníkem, § 136 odst. 1 a § 141 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), na základě skutkových zjištění insolvenčního soudu a shodně s ním uzavřel, že za stěžovatelkou mají pohledávky více jak tři měsíce po lhůtě splatnosti vedlejší účastnice (nevykonatelnou pohledávku ve výši 1 515 218,36 Kč s příslušenstvím) a věřitel Československá obchodní banka, a. s., (vykonatelnou pohledávku ve výši 2 517 618,66 Kč), které stěžovatelka není schopna plnit. Současně doplnil, že v případě stěžovatelky není možný jiný způsob řešení úpadku a stěžovatelka v odvolání neuplatnila relevantní námitky proti osobě insolvenční správkyně.

Stěžovatelka proti uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci brojila dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2018 č. j. 29 NSČR 99/2018-A-48 podle § 243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Poukázal na to, že stěžovatelčiny námitky založené na argumentech, podle nichž "je sporná samotná okolnost jejího občanství České republiky a vázanosti jejím právním řádem" a že "mezi ní a Krajským soudem v Ostravě či Vrchním soudem v Olomouci neexistuje žádná smlouva, ze které by plynulo oprávnění těchto soudů řešit případné spory, které s někým má", nejsou způsobilé zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak právně nevýznamnými jsou výhrady stěžovatelky ohledně (ne)existence pohledávky vedlejší účastnice založené na tvrzení o "podvodném jednání banky", včetně toho, že "peníze banka v okamžiku podpisu smlouvy neměla". Dovolací soud v tomto směru za podstatnou považuje skutečnost, že podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů vedlejší účastnice poskytla stěžovatelce finanční prostředky, a to bezhotovostním převodem na účet jejího manžela jako spoludlužníka.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnula dosavadní procesní vývoj a namítla, že se krajský soud a vrchní soud nevypořádaly s její procesní obranou proti návrhu vedlejší účastnice obsaženou zejména v jejím vyjádření ze dne 26. 9. 2017. V ústavní stížnosti opětovně připomněla tvrzení, že její občanství České republiky je sporné, z čehož vyplývá také problematičnost její vázanosti právním řádem České republiky. Dále také uvedla, že neexistuje žádná smlouva uzavřená mezi ní a krajským soudem či vrchním soudem, z níž by plynulo jejich oprávnění řešit daný spor. Stěžovatelka zdůraznila, že nikdy nesložila slib věrnosti České republice a aplikované právní normy obsažené v občanském soudním řádu, insolvenčním zákoně a dalších navazujících předpisech jsou v rozporu s jejími přirozenými právy. Vedlejší účastnice se přitom podle stěžovatelky dopustila podvodného jednání, když předstírala, že má peníze, které nebyly kryté; podvodný má být i celý systém částečných bankovních rezerv, který umožňuje bankám vytvářet neustále nové peníze na základě úvěrových smluv. Vedlejší účastnice nemůže prokázat, že peníze ve skutečnosti měla a převedla na její účet, když bezhotovostní peněžité prostředky nepředstavují reálnou hodnotu per se. Oproti tomu v insolvenčním řízení má stěžovatelka pozbýt hodnoty velmi reálné - obydlí reprezentované domem a přilehlými pozemky, aniž by jí byla nabízena alternativa v podobě obydlí jiného. Poukázala na to, že její osobní údaje jsou společně se (zkreslenými) informacemi o jejích majetkových poměrech dostupné na internetu, což narušuje její lidskou důstojnost. Stěžovatelka konečně položila otázku, zda bezhotovostní prostředky představují takovou majetkovou hodnotu, aby právo banky na jejich vrácení legitimizovalo rozhodnutí orgánů veřejné moci, kterým bude připravena o obydlí, a zda se případný kladný závěr vztahuje i na úroky. Pohledávky vedlejší účastnice nepovažuje za existující, resp. za peněžitý závazek podle § 3 odst. 1 písm. b) a písm. c) insolvenčního zákona, a tudíž není splněna podmínka pro prohlášení úpadku.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Oba insolvenční soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo, věci věnovaly náležitou pozornost, aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily. Přiléhavě uvedly důvody pro přijetí napadených rozhodnutí, tj. proč konkrétně považují podmínky pro rozhodnutí o úpadku za splněné, přičemž ústavní stížnost ve vztahu k jejich právním závěrům žádnou relevantní argumentaci neobsahuje. Ústavní soud nemá, co by uvedeným soudům mohl z hlediska ústavnosti vytknout.

Vyvozuje-li stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod z toho, že nepodléhá právnímu řádu České republiky a jurisdikci tuzemských soudů (protože se necítí občankou České republiky), Ústavní soud tento její názor nesdílí. Totéž platí rovněž o její úvaze, že jsou-li peněžní prostředky poskytnuty bankou prostřednictvím bezhotovostní platby, nejde o reálné hodnoty (takže nemusí plnit svůj závazek vůči vedlejší účastnici ze smlouvy o úvěru). Namítá-li stěžovatelka zveřejnění svých údajů na internetu, je zjevné, že nejde o vadu, jež by mohla založit protiústavnost samotných soudních rozhodnutí, jejichž zrušení se stěžovatelka domáhá.

Ústavní soud se domnívá, že stěžovatelka spíše licituje s rozhodnutími obou soudů, vůči nimž uplatňuje vlastní specifickou argumentaci, která postrádá ratio, o ústavním přesahu ani nemluvě.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Ústavní soud konečně uvádí, že obdobně rozhodl v prakticky stejné věci stěžovatele Jana Vacovského (sp. zn. IV. ÚS 530/19).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 867/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies