8 Tdo 314/2019

05. 06. 2019, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 403 odst. 1, 2 písm. a)
  • TrZ - § 404
  • TrZ - § 15
  • TrŘ - § 2 odst. 5, 6

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu


8 Tdo 314/2019-43


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných P. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, L. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, S. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a společnosti g. e., se sídlem XY, IČ: XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 8 To 489/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 21/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů


1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 T 21/2014, byli obvinění P. K., L. N., S. B. a společnost g. e. se sídlem XY, IČ: XY (dále „obviněná společnost“ či „společnost g.“) podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 2 ZT 104/2013, protože nebylo prokázáno, že v obžalobě uvedený skutek zakládá trestné činy, jež v něm obžaloba spatřovala, a to u obviněných P. K., L. N. a S. B. zločin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, u obviněné společnosti přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku a přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku.

2. Uvedený skutek spočíval v tom, že obviněný P. K. jako jednatel společnosti g., redaktor a překladatel, obviněný L. N. jako spolupracující redaktor a grafik, obviněný S. B. jako autor komentářů v rámci nakladatelství g., a obviněná společnost g. v rámci svého podnikání jednáním, spočívajícím zejména v činnosti nakladatelství a internetovém prodeji jí vydaných knih,
společně vytvořili, v nákladu 10.000 kusů vydali a od 6. 12. 2012 na knižním trhu prodávali knihu „Adolf Hitler Projevy“, ISBN 978-80-905310-1-7, obsahující zejména osmnáct projevů Adolfa Hitlera z let 1939 až 1942, vyjadřující myšlenky a principy nacionálního socialismu, konkrétně pak mimo jiné jeho úvahy a názory ohledně údajného utlačování či masakrování německého obyvatelstva v Československu a Polsku, vyjádření sympatií k fašistickému režimu ve Španělsku a Itálii, kritiku tzv. mezinárodního židovstva a demokratických režimů v zemích tzv. Západu, a vyzdvihování úspěchů při budování nacionálního socializmu v Německu,
přičemž tyto projevy byly doprovázeny titulky a komentáři jednoznačně vyznívajícími jako souhlas s obsahem těchto projevů, mající formu jakéhosi vysvětlení správnosti tehdejších názorů Adolfa Hitlera či prokázání pravdivosti jeho tehdejších tvrzení, kdy je v rámci zmíněných komentářů například tvrzeno:
- že Adolf Hitler vystupoval jako muž, který má český národ v úctě, a Německu nemůže být vytýkáno, pokud se rozpadl státní útvar Československo (viz Odpověď Rooseveltovi, stránka 28 a násl.) kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Návrat Rakouska“, „Návrat Čech a Moravy“ a „Vztah k českému národu“,
- že v září roku 1939 začala německá branná moc odstraňovat nesnesitelné poměry na východních hranicích Říše a ve vzduchu ležel pocit hrdosti a zadostiučinění nad tím, čeho bylo za tak krátkou dobu dosaženo na vojenském a politickém poli, že uplatnění rasových principů uzákoněných v Říši a uváděných v účinnosti taktéž na území Protektorátu Čechy a Morava přijde konec konců k dobru i českému národu, že Německo ve svém Protektorátu Čechy a Morava nezabezpečilo pouze klid a pořádek, nýbrž především také položilo základ k novému hospodářskému rozkvětu a k dorozumění mezi oběma národy, a že Vůdcovým cílem byl i pokus o vyřešení židovské otázky na území bývalého Polska, nicméně jeho stěžejním cílem však bylo vytvoření pocitu bezpečnosti na celém kontinentě (viz Mírová výzva Anglii, stránka 142 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Jen žádné civilní oběti“, „Příčiny polské tragédie“, „Proč chtějí demokracie válčit“ či „Válka je nesmyslná“,
- že osmý listopad 1932 (pozn.: tzv. „Pivní puč“) byl stabilně prezentován jako významný mezník v historii nacionálněsocialistického hnutí jako obraz k lepšímu, ačkoliv v následujících letech se hnutí muselo vypořádat s mnohými překážkami a dočasnými porážkami (viz Proč Anglie chce válčit a Německo budovat – stránka 188 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „O spravedlivém rozdělení světa“ a „Německý sociální stát je nebezpečný vzor“,
- že Vůdce vysvětluje, že jeho cílem nebylo pouze vítězství nacionálně socialistického hnutí, ale toto bylo pouze prostředkem k tomu, aby mohlo být zahájeno osvobození národa, že koncentrační tábor je anglickým vynálezem, který „jsme si jen přečetli v lexikonu a později okopírovali“, ovšem s tím rozdílem, že Anglie poslala do těchto táborů ženy a děti (viz Odpověď na Chamberlainovy plány – stránka 214 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Cílem bylo osvobodit německý národ“ a „Koncentrační tábor je anglický vynález“,
- že nacionální socialismus přinesl odpověď na ideologický rozpor mezi měšťáckým třídním státem a státem proletářským, třídním, a poskytl zároveň geniální řešení, které bylo s to tento pro národ škodlivý stav odstranit (viz K 20. výročí založení NSDAP – stránka 238 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Nacionalismus a socialismus se podařilo sjednotit“, „Zajištění životního prostoru ve střední Evropě“ a „Plutokratický teror“,
- že Vůdce v roce 1940 optimisticky hleděl do budoucnosti, kdy bude možné budovat úspěšně zemi míru, práce, blahobytu a kultury (viz K dělníkům zbrojovky Borsigwerke – stránka 316 a násl.),
- že Německo bylo na počátku roku 1941 příkladným sociálním státem, zatímco v západních demokraciích vládnou plutokracie skládající se z několika finančních dynastií (viz Novoroční projev – stránka 354 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Německé mírové nabídky“ a „Nacionálně socialistické organizace se osvědčily“,
- že na ukončení války v roce 1939 neměli zájem „židovsko-demokratičtí váleční interesenti“, a že Vůdce hledí roku 1941 do budoucnosti s vírou ve vítězství, neboť především mravně má Německá říše a její spojenci převahu nad kteroukoliv myslitelnou koalicí světa (viz Kdo chtěl válku na Balkáně – stránka 406 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Odmítnutí německých mírových apelů“, „Židovsko-demokratický kapitál potřebuje válku“ a „Nastolení řádu bez sobectví a egoismu“,
- že Vůdce boj na východní frontě nechtěl, že jeho program byl ve znamení mírumilovné výstavby a tvůrčí práce, přičemž nacionálně socialistická výstavba země byla teprve na počátku, ale přesto dosáhla úspěchů právě v oblastech, kde demokratický svět při řešení problémů ztroskotal (viz Důvod války s Ruskem – stránka 456 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Mírumilovná výstavba vlasti má prioritu“ a „Nacionálně socialistický stát se otevírá lidem“,
- že Adolf Hitler označil za inspirátory nepřátelství vůči Německu konec konců především Židy, a mezi nimi a příslušníky národů, kteří stojí na druhé straně fronty jako nepřátelé Německa, činí zásadní rozdíl (viz Boj evropských národů proti bolševismu – stránka 480 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Rasová otázka je klíčem světových dějin“ a „Židé v evropských národech“,
- že zatímco Roosevelt se dostal na scénu jako „protekční politik“ a odborník na finanční spekulace, Adolf Hitler vzešel jako jednoduchý člověk z národa a síly, které Roosevelta podporovaly, a z nichž se skládal jako „poradenský sbor“, sestávaly z příslušníků určitého národa, proti kterým v Německu bojovali jako proti „parazitním zjevům lidstva“, a že Roosevelt povolal ke své podpoře elementy, které mají zájem na rozkladu a nikoli pořádku, čímž Adolf Hitler mínil americké Židy (viz Zúčtování s Rooseveltem – stránka 506 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky, že „Německo brání evropské kulturní dědictví“, „Roosevelt a jeho Židé“ a „Boj proti židovsko-kapitalisticko-bolševické koalici“,
- že za hybnou silou v mezinárodních vztazích viděl Adolf Hitler mezinárodní Židovstvo a ve své řeči z 30. 1. 1942 formuluje Vůdce svůj poměr k Židům nekompromisně: „Válka může skončit jenom tím, že buď budou vyhubeny árijské národy, nebo Židovstvo zmizí z Evropy.“ (viz K 9. výročí převzetí moci – stránka 552 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Ctíme přírodní zákony“, „Myšlenka hnutí se osvědčila“ a „Mé velké mírové dílo“,
- že Hitler spatřuje hnací sílu protivníků v mezinárodním Židovsku a slibuje, že nacionální socialisté se postarají o to, aby tato démonická síla byla odhalena v celé své nebezpečnosti, a že Německo je podle Vůdce skutečně jedinou zemí na světě, kde se uskutečňuje sociální stát (viz Osudný boj dvou světů – stránka 596 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Mezinárodní Žid je hnací silou protivníků“ a „Jen v Německu je sociální stát“.

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 8 To 489/2014, odvolání, podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně v neprospěch všech obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání nejvyššího státního zástupce


4. Proti citovanému usnesení podal nejvyšší státní zástupce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. v neprospěch všech obviněných dovolání proto, že odvolací soud nesprávně zamítl odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně, jenž obviněné zprostil obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem, což považoval za nesprávné právní posouzení.

5. Dovolatel poté, co rozvedl důvody, pro které soud prvního stupně obviněné zprostil obžaloby, a skutečnosti, jež vedly odvolací soud k tomu, že se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnil, vysvětlil, proč považuje názory soudů obou stupňů odůvodňující zprošťující výrok za nesprávné. Poukázal na extrémní nesoulad, jejž spatřoval v tom, že soudy nevyvodily z pořízených důkazů závěry, které by těmto důkazům odpovídaly, a v důsledku toho nesprávně právně posoudily jednání obviněných jako trestně nepostižitelné. Odpovídajícím způsobem se nevyrovnaly se závěry odborného vyjádření PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., historika z Vojenského ústavu Praha a znalce z oboru sociální vědy, odvětví politologie, specializace nacismus, fašismus, neonacismus, neofašismus, který dospěl k „jednoznačnému“ závěru, že kniha „Adolf Hitler Projevy“ úmyslně manipulativním způsobem, a „téměř na každé straně“ propaguje nacistickou ideologii, a to způsobem, který přesně zapadá do stylu, jakým soudobá neonacistická scéna tuto ideologii podsouvá širším vrstvám obyvatelstva.

6. Podle dovolatele soudy nevysvětlily, proč nevyšly z uvedeného odborného vyjádření, ale nahradily ho vlastním názorem, že jde pouze o prezentaci autentického historického textu, čímž popřely současnou společenskou realitu, pokud zkonstatovaly, že neexistuje v podmínkách dnešní doby žádné „živé“ hnutí, které by bylo založeno na klasickém německém nacismu. S odkazem na odbornou literaturu a její výklad poukázal na to, že za existující hnutí v uvedeném smyslu je možné označit hnutí, které v modifikované podobě navazuje na již neexistující hnutí, pokud využívá ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů již zaniklého hnutí, a proto je třeba odlišit existující neonacistické hnutí od konkrétního nacistického hnutí v jeho historické, dnes již neexistující podobě s tím, že existenci neonacistického hnutí připouští i judikatura.

7. Za nedůvodné nejvyšší státní zástupce označil odmítnutí jeho požadavku na provedení důkazu zprávou Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 3. 11. 2014, č. j. UOOZ-126-72/ČJ-2014-290050, v čemž spatřoval existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť podle něj jde o důkaz ke zjištění poměrů obviněných a jejich vztahu k pravicovým myšlenkám a hnutím. Poukázal na to, že se soudy v potřebné míře nezabývaly osobami obviněných, jejich trestní minulostí a jejich vztahy k pravicové scéně, neboť všechny obviněné lze charakterizovat jako zástupce nepříliš početné tuzemské scény tzv. alternativních vykladačů historie, zaměřených však výhradně na téma soužití německého a českého etnika jen v období první poloviny dvacátého století a druhé světové války. Tato scéna mnohdy osciluje od otevřené adorace či obhajoby nacistického Německa přes kritiku Československa až po popírání či zpochybňování genocidia. Tito ideově blízcí autoři jsou sdružování okolo internetového blogu Náš směr, jehož správcem je obviněný S. B., užívající pseudonym L. B. Z této ideologické pozice se rovněž jmenovaní vymezují vůči historikům, ač sami formální vzdělání v oblasti historie nemají. Uvedené okolnosti mohla předmětná zpráva podle názoru dovolatele objasnit, neboť svědčí o údajích týkajících se obviněných, které by bylo možné zahrnout do úvah o subjektivní stránce, včetně zhodnocení motivu jejich jednání. Bylo proto nutné, aby odvolací soud důkaz touto podrobnou zprávou v odvolacím řízení provedl.

8. Nejvyšší státní zástupce se vymezil zejména proti názoru soudů obou stupňů, že vydání knihy s projevy Adolfa Hitlera nepropaguje žádné existující hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, neboť tímto tvrzením soudy obou stupňů popřely existenci neonacismu v České republice, který navazuje na ideje a reálnou politiku historického nacismu, tedy na politiku nacistického hnutí od konce první světové války a nacistického režimu v Německu a s ním kolaborujících subjektů, a poukázal na to, že v Česku jsou asi 4.000 militantních neonacistů. Z rozvedených důvodů shledal, že neonacistické hnutí je v současné době hnutím jednoznačně existujícím, a to jak v tuzemsku, tak i v zahraničí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1122/2011).

9. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku považoval dovolatel za prokázané odborným vyjádřením PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., který dospěl k „jednoznačnému“ závěru, že kniha „Adolf Hitler Projevy“ úmyslně manipulativním způsobem, a téměř na každé straně, propaguje nacistickou ideologii způsobem, který zapadá do stylu, jakým soudobá neonacistická scéna tuto ideologii podsouvá širším vrstvám obyvatelstva. Poukázal na závěry tohoto znalce, zejména pokud jde o povahu komentářů a mezititulků obsažených v knize, kdy u komentářů šlo o převzetí rozsáhlejších částí samotných projevů Adolfa Hitlera, aniž by bylo zřejmé, zda jde o citaci či vyjádření názorů komentátora, a poukázal konkrétně na výroky obsahující vedle vlastních úryvků z knihy i úvahy a domněnky samotného znalce, „čímž má autor komentáře patrně na mysli útok nacistického Německa na Polsko a průběh tzv. „blitzkrigu“ v Polsku, nebo … čímž má autor komentáře pro změnu zřejmě na mysli uplatnění tzv. norimberských zákonů v protektorátu Čechy a Morava, které vedlo k perzekuci českých Židů a dalších skupin obyvatelstva …“, aj.

10. Nejvyšší státní zástupce považoval za nutné z obsahu mezititulků užitých v textu vlastních projevů (např. „Koncentrační tábor je anglický vynález“, „Židovsko-demokratický kapitál potřebuje válku“, „Rasová otázka je klíčem světových dějin“, „Židé v evropských národech“) a v doprovodných komentářích nalézt výroky o příslušnících určitého národa, proti kterým v Německu bojovali jako proti „parazitním zjevům lidstva“, dovodit, že jde o výroky zjevně antisemitského zaměření, které je nutno s ohledem na historická fakta týkající se holocaustu jednoznačně interpretovat jako ospravedlňování nacistického genocidia a jiných nacistických zločinů proti lidskosti. Dovolatel považoval za důkaz o vině obviněných i barevné a grafické zpracování knihy, protože červeno – černo – bílé vyobrazení „jednoznačně“ vychází z barev vlajky NSDAP, která se následně stala oficiální vlajkou nacistického Německa, přičemž výhradně kombinace zmíněných barev je užita i na webových stránkách obviněné společnosti (viz http:/XY).

11. K subjektivní stránce zločinu podle § 403 tr. zákoníku a přečinu podle § 404 tr. zákoníku nejvyšší státní zástupce uvedl, že obvinění zcela vědomě vydáním knihy propagovali neonacistické hnutí, jakožto jednu z forem politického extremismu, který působí proti demokratickému ústavnímu zřízení v České republice. Výběr projevů Adolfa Hitlera co do obsahu ve spojení s grafikou „jednoznačně“ směřuje k relativizaci vybraných problémů moderních dějin, kdy cílem vydání této knihy bylo vyvolat ve čtenáři pochopení pro činy Adolfa Hitlera. Dovozoval znak subjektivní stránky i z vyjádření zástupce právnické osoby u hlavního líčení, že vydavatelství se zabývá mimo jiné otázkami „historických lží, které jsou prezentovány společností“, což podle dovolatele svědčí o vztahu obviněných k neonacismu, který vychází z popření ověřených historických interpretací. Jde tudíž o nespornou propagaci neonacismu a projev sympatií k tomuto hnutí. Za nepřípadné označil srovnání s vydáním knihy Mein Kampf, o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002, ve kterém se řešila jiná problematika než ve věci přezkoumávané, v níž převážná část vydávaných publikací je zaměřena na nacistickou problematiku. Poukázal na to, že obviněná společnost, nakladatelství g., která vznikla v roce 2012, vydala celkem 7 publikací, i na text knihy „Pranýř“ německého autora Michaela Winklera doprovázený na webových stránkách komentářem, jejž citoval. Nejvyšší státní zástupce dovodil, že v projednávané věci nelze mít žádné pochybnosti o tom, že obvinění si byli vědomi možného naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinů podle § 404 tr. zákoníku a § 405 tr. zákoníku, ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to zejména proto, že všechny lze charakterizovat jako zástupce scény tzv. alternativních vykladačů historie zaměřených výhradně na téma soužití německého a českého etnika jen v období první poloviny dvacátého století a druhé světové války. Tito ideově blízcí autoři jsou sdružováni okolo internetového blogu Náš směr, jehož správcem je obviněný S. B. Soudy se však v potřebné míře těmito skutečnostmi nezabývaly a nedovodily, že deformovaný vztah obviněných k historii plně odpovídá interpretaci obsažené v komentářích předmětné publikace.

12. Vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce považoval za dostatečně doložené, že obvinění v obžalobě uvedené trestné činy naplnili, v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 8 To 489/2014, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 T 21/2014, a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Z vyjádření obviněných


13. Obvinění, jimž byl opis dovolání nejvyššího státního zástupce zaslán podle § 265h odst. 2 tr. ř., k němu ve vyjádření zpracovaném společným obhájcem odkázali na správnost závěrů soudů obou stupňů s tím, že soud prvního stupně po velmi podrobném studiu publikace přečetl všechny texty, jež měly představovat prezentaci názorů autora, a nikoli jen stručné shrnutí obsahu názorů samotného řečníka Adolfa Hitlera. Pokud oba soudy nižšího stupně dospěly ke shodnému závěru, že žalovaný skutek není trestnými činy, které hledávala obžaloba, je podle obviněných nadbytečné zabývat se subjektivní stránkou a pohnutkou, jakou byli při svém jednání vedeni. Pokud dovolatel namítal nedostatečné zohlednění, resp. neprovedení dalšího důkazu, obvinění připomenuli, že taková námitka nemůže být legitimním obsahem dovolání. Soudy podle jejich názoru nepochybily jak v hodnocení a přístupu ke znaleckému posudku PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., tak ani tehdy, pokud neakceptovaly nově předložený důkaz policejní zprávou, jež má charakter pouhých tvrzení získaných vesměs z neveřejných částí facebookových profilů obviněných, tzn. způsobem, který v době mezi podáním a projednáním odvolání v posuzované věci reproboval v jiné věci Ústavní soud. Z uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné odmítl.

IV. Přípustnost dovolání


14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání je možné o přít jen o důvody, které jsou v dovolání konkrétně vymezeny, Nejvyšší soud posuzoval podle obsahu podaného dovolání, zda bylo podáno v souladu s důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.


V. Z nálezu Ústavního soudu v této trestní věci


15. Je třeba předeslat, že Nejvyšší soud nyní rozhoduje za situace, kdy již v této trestní věci o shora uvedeném dovolání dříve rozhodl usnesením ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 819/2015-I. tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř.zrušilusnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 8 To 489/2014, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 T 21/2014, jakož i navazující rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. a § 260 tr. ř. per analogiam věcvrátilstátnímu zástupciMěstského státního zastupitelství v Brně k došetření. Toto usnesení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, zrušeno, a proto Nejvyšší soud rozhoduje nyní znovu ve smyslu § 314h odst. 1 tr. ř., tzn., pokračuje v řízení o podaném dovolání při vázanosti právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, jenž nenařídil provedení dalších úkonů ani doplnění dokazování.



16. Ústavní soud v uvedeném nálezu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, vyslovil v bodě 41. názor, že „námitky dovolatele proti hodnocení důkazů soudu prvého stupně a z něj vycházejících skutkových zjištění nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Námitka extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními je námitkou, která se dotýká porušení základních práv obviněného ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. V takovém případě má zásah dovolacího soudu podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Tato práva však chrání obviněného, jakožto slabší procesní stranu a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor slabší strany úspěšně dovolat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněných na obhajobu byla stanovena na jejich ochranu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017). Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvého a druhého stupně, ani k přezkoumávaní jimi provedeného dokazování. Výjimečně sice může Nejvyšší soud přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného. Na základě uvedeného by tedy Nejvyšší soud ani nemohl z podnětu námitky extrémního nesouladu státním zástupcem v projednávaném případě zasáhnout do skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 425/2018)“.

17. Ústavní soud dále v bodě 42. předmětného nálezu uvedl, že „V posuzované věci však dovolání nejvyššího státního zástupce obsahovalo i celou řadu námitek, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nerozšířeném smyslu. Nejvyšší soud se však v odůvodnění kasačního rozhodnutí s dovolatelem uplatněnými námitkami dokládajícími nesprávné právní posouzení skutku opomněl vypořádat. V klíčových pasážích odůvodnění nazvaných "Odborné vyjádření a znalecký posudek" a "Závěry Nejvyššího soudu" se překvapivě zaměřil na posouzení procesních vad, které na svou obhajobu v předchozích stádiích trestního stíhání uplatňovali obvinění, konkrétně se jedná o námitky proti osobě znalce PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D. Námitky podporující obhajobu by v dovolání podávaném v neprospěch stěžovatelů nejvyšším státním zástupcem, které dovolací přezkum otevřelo, zřejmě ani nemohly být a nebyly z podstaty věci vznášeny. Zohlednění takových námitek mimo vymezené dovolání navíc v konečném důsledku na úkor obviněných stěžovatelů, ochranou jejichž práva na spravedlivý proces se dovolací soud zaštiťuje, je postup, který zcela vybočil z limitů, které čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy pro dovolací soud vymezuje“.

18. Tím Ústavní soud vyslovil názor, že „dovolací soud může přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v případě zjištění, že nesprávné provedení důkazního řízení bylo v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného“ (viz právní věta nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18).

VI. Z usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, sp. zn. 15 Tdo 1474/2018



19. Z uvedeného je tedy zřejmé, že Ústavní soud vyslovil názor, jímž přisvědčil při řešení sporné otázky o tom, zda s odkazem na zásady spravedlivého procesu může dovolání na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat v neprospěch obviněného i nejvyšší státní zástupce, názorům části trestního kolegia Nejvyššího soudu. Velký senát usneseními ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018 a sp. zn. 15 Tdo 1474/2018, obdobně vyslovil s ohledem na rozdílnou rozhodovací praxi, v níž senáty č. 4 Tdo, 8 Tdo a 11 Tdo zastávaly názor, že lze přiznat právo podat dovolání založené na výhradě extrémního nesouladu též nejvyššímu státnímu zástupci, a to i v neprospěch obviněného (srov. v usnesení ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 58/2018, senát č. 8 tak rozhodl v usnesení ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 109/2014, či ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 811/2016, senát č. 11 v usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1131/2016), zatímco senáty 5 Tdo, 6 Tdo a 7 Tdo (srov. usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 46/2017, ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017, usnesení ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, a usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 35/2018, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 425/2018, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 604/2018), tvrdily, že právo na spravedlivé trestní řízení nesvědčí státnímu zástupci, ale pouze obviněnému, a tudíž na podkladě námitky extrémního nesouladu uplatněné v dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud nemůže zasáhnout do skutkového stavu zjištěného soudem prvního či druhého stupně.

20. Velký senát při této výkladové nejednotnosti řešil spornou otázku, zda právo namítat v dovolání tzv. extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními svědčí toliko obviněnému nebo také nejvyššímu státnímu zástupci, a přiklonil se k názoru senátů č. 5, 6 a 7 a vyslovil, že „nejvyšší státní zástupce může námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného, a nikoli v jeho neprospěch. Pokud nejvyšší státní zástupce tuto námitku uplatní v neprospěch obviněného, a nebude-li uplatněna jiná relevantní námitka, Nejvyšší soud bez věcného přezkumu dovolání nejvyššího státního zástupce odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.“ (viz bod 31. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1474/2018, a bod 32. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018).

21. Vzhledem k tomu, že senát 8 Tdo, který tuto trestní věc přezkoumává, patřil do skupiny senátů, které zastávaly opačný názor, než který převážil, původní (Ústavním soudem zrušené) rozhodnutí vydal v souladu s tímto (nejen) svým tehdejším postojem. Nyní je vázán názorem vysloveným Ústavním soudem i uvedenými rozhodnutími velkého senátu Nejvyššího soudu, v souladu s nimiž napadená rozhodnutí z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce nyní přezkoumal při respektu k pokynu Ústavního soudu, jenž mu uložil „jasně vymezit jaké námitky a kterých účastníků přijal za relevantní, respektive které a proč za takové přijmout nemohl“ (viz bod 45. nálezu).

22. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že dovolatelem v tomto trestním řízení je nejvyšší státní zástupce a dalšími účastníky dovolacího řízení jsou shora jmenovaní obvinění. Jak obsah podaného dovolání (viz bod II.), tak i vyjádření obviněných (viz bod III.) k němu jsou shora rozvedené.

VII. K dovolání nejvyššího státního zástupce


23. S ohledem na názory výše vymezené Ústavním soudem i velkým senátem Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud jako dovolací soud znovu posuzoval obsah nejvyšším státním zástupcem podaného dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž poukázal „na extrémní nesoulad, jejž spatřoval v tom, že soudy nevyvodily z pořízených důkazů závěry, které by těmto důkazům odpovídaly, a v důsledku toho nesprávně právně posoudily jednání obviněných jako trestně nepostižitelné“, rovněž vytýkal, že odpovídajícím způsobem se nevyrovnaly se závěry odborného vyjádření PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., a že nevysvětlily, proč nevyšly z uvedeného odborného vyjádření, ale nahradily ho vlastním názorem. Rovněž v něm za nedůvodné označil odmítnutí jeho požadavku na provedení důkazu zprávou Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 3. 11. 2014, č. j. UOOZ-126-72/ČJ-2014-290050, v čemž spatřoval existenci tzv. opomenutých důkazů, nebo tvrdil, že se soudy v potřebné míře nezabývaly osobami obviněných, jejich trestní minulostí a jejich vztahy k pravicové scéně, což mohla předmětná zpráva podle názoru dovolatele objasnit, a bylo proto nutné, aby odvolací soud důkaz touto podrobnou zprávou v odvolacím řízení provedl. Dovolatel považoval za důkaz o vině obviněných i barevné a grafické zpracování knihy, protože červeno – černo – bílé vyobrazení „jednoznačně“ vychází z barev vlajky NSDAP. K takto vyjádřeným námitkám je třeba s poukazem na výše citovaná rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a Nejvyšší soud není v dovolacím řízení ve vztahu k tomuto tvrzenému dovolacímu důvodu na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného z důvodu extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy oprávněn přezkoumávat a prověřovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotněprávní posouzení skutku. Tento dovolací důvod tak není obsahově naplněn ani námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Průlom do skutkových zjištění soudů nižších stupňů může Nejvyšší soud učinit pouze v případech, kdy to odůvodňuje existence v dovolání podaném ve prospěch obviněného výslovně namítnutého a odůvodněného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006). Jak velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svých již shora citovaných rozhodnutích uzavřel, námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve svém dovolání v neprospěch obviněného nemůže nejvyšší státní zástupce úspěšně uplatnit; mohl by tak učinit jedině, pokud by tato námitka svědčila ve prospěch obviněného. V posuzované věci tudíž nelze z podnětu výše uvedeného dovolání nejvyššího státního zástupce, resp. té jeho části, která směřuje výlučně proti způsobu hodnocení důkazů a skutkovým závěrům učiněným soudy, podaného v neprospěch obviněného zasahovat do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud proto vycházel výhradně ze skutkových zjištění tak, jak byla uvedena ve zprošťujícím výroku soudu prvního stupně a na jejich základě přezkoumával námitky hmotněprávní povahy v dovolání rovněž uvedené.

24. Za námitky, které mohl nejvyšší státní zástupce na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v neprospěch obviněných uplatnit, byly ty, které se týkaly výhradně právního posouzení činu, jimiž považoval za naplněné skutkové podstaty trestného činu podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku, což bylo podle něj prokázané odborným vyjádřením PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., a vymezil se zejména proti názoru soudů obou stupňů, že vydání knihy s projevy Adolfa Hitlera nepropaguje žádné existující hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1122/2011), a že s ohledem na obsah titulků bylo možné dovodit, že jde o výroky zjevně antisemitského zaměření. Jde též o výhrady k subjektivní stránce zločinu podle § 403 tr. zákoníku a přečinu podle § 404 tr. zákoníku, podle nichž obvinění zcela vědomě vydáním knihy propagovali neonacistické hnutí, jakožto jednu z forem politického extremismu, který působí proti demokratickému ústavnímu zřízení v České republice. Výběr projevů Adolfa Hitlera co do obsahu ve spojení s grafikou „jednoznačně“ směřuje k relativizaci vybraných problémů moderních dějin, kdy cílem vydání této knihy bylo vyvolat ve čtenáři pochopení pro činy Adolfa Hitlera. Dovozoval znak subjektivní stránky i z vyjádření zástupce právnické osoby u hlavního líčení a za nepřípadné označil srovnání s vydáním knihy Mein Kampf, o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002, ve kterém se řešila jiná problematika než ve věci přezkoumávané, a pokud nejvyšší státní zástupce tvrdil, že v projednávané věci nelze mít žádné pochybnosti o tom, že obvinění si byli vědomi možného naplnění skutkové podstaty zločinů podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle § 404 tr. zákoníku a přečinu podle § 405 tr. zákoníku, ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když vytýkal, že soudy se však v potřebné míře těmito skutečnostmi nezabývaly a nedovodily, že deformovaný vztah obviněných k historii plně odpovídá interpretaci obsažené v komentářích předmětné publikace.

25. K těmto výhradám, které korespondují s označeným dovolacím důvodem a jež může nejvyšší státní zástupce v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v neprospěch obviněných namítat, Nejvyšší soud, protože jde o výhrady týkající se hmotněprávních otázek, zkoumal, zda jsou důvodné.

VIII. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí


26. Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně po provedeném dokazování, které představovaly výslechy zástupce obviněné společnosti Tomáše Peciny a znalce z oboru sociální vědy, odvětví politologie PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., a přečtení podstatných pasáží z knihy Adolf Hitler Projevy (č. l. 93 až 97, 99 až 101, 313 až 378, 515 až 534, 542 až 558), posuzoval a hodnotil obsah zkoumané knihy, její rozsah, grafické zpracování, předmluvu, jakož i osmnáct projevů Adolfa Hitlera v ní uvedených včetně komentářů před každým z těchto projevů (srov. strany 5 až 7 rozsudku). Na základě takto provedeného dokazování vzal za prokázané vydání předmětné knihy v místě a čase již zmíněném, stejně i konkrétní podíl a rozdělení rolí každého z obviněných při vydání knihy samotné. K jednotlivým projevům Adolfa Hitlera soud konstatoval, že obsahují myšlenky a principy nacionálního socialismu tak, jak vznikly v konkrétní době, většinou ke konkrétní příležitosti. Pokud trestní odpovědnost obviněných měl podle obžaloby zakládat překlad do českého jazyka a zejména obsah jednotlivých komentářů ke každému z projevů s mezititulky, nepodařilo se prokázat, že by především z komentářů k projevům a mezititulků bylo možné na podkladě provedeného dokazování dospět k jednoznačnému závěru, že jde o autorské dílo obviněného S. B., v němž prezentuje vlastní myšlenky a názory, a nikoliv jen citace z projevů Adolfa Hitlera. Pro tento závěr soud prvního stupně vyšel z obsahu úvodní předmluvy ke knize, která (kromě jiného) vyjadřuje, jakým způsobem a z jakých důvodů jsou jednotlivé úvodní pasáže ke každému z konkrétních projevů sepsány, a výslovně zmiňuje, že není úkolem knihy analyzovat či přezkoumávat Hitlerovy projevy, anebo s nimi jakkoli polemizovat, a že každý čtenář na základě dostupných informací může konfrontovat obsah těchto projevů a tvrzení Adolfa Hitlera s neoddiskutovatelnými historickými fakty a reáliemi. Předmluva vysvětluje i heslovitý přehled před každým z projevů a mezititulků. Soud v této souvislosti k předmluvě zdůraznil, že ani sám PhDr. Jan B. Uhlíř, Ph.D., který byl při hlavním líčení přibrán jako znalec z oboru sociální vědy, odvětví politologie, nespatřoval v obsahu předmluvy nic, co by propagovalo nacismus či neonacismus. Vzhledem k tomu, že soud shledal, že autor zaujímá neutrální stanovisko do jisté míry spoléhající na rozum čtenáře, nebylo možné po provedeném dokazování rozlišit, co je jen pouhou citací myšlenek Adolfa Hitlera a co snahou o vlastní vyjádření autora těchto částí obviněného S. B., neboť editor nepoužil konkrétní citace. Právě proto, že tato odlišitelnost je z obsahu knihy poměrně nesnadná, a to nejen z hlediska vlastního úsudku soudu, ale i podle již zmíněného znalce, nebylo možné učinit spolehlivý závěr ve smyslu naplnění skutkových podstat trestných činů, jež jsou v tomto směru obžalobou spatřovány.

27. Soud k samotnému obsahu projevů konstatoval, že je logické, pokud odrážejí myšlenky nacionálního socialismu, ovšem v jeho historické a dnes již zaniklé podobě, a proto neshledal naplněným znak „hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka“, a to i vzhledem k vymezení tohoto pojmu ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005 (uveřejněném pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně v nyní projednávané věci učinil závěr, že se jedná o originální historický text, přičemž nemá smysl polemizovat o případné kvalitě překladu, který z logiky věci s sebou nese všechny atributy příznačné pro německý fašismus té doby, ovšem právě v jeho historické podobě, to znamená v podobě, která v současné době již aktuální není, a lze jej proto označit za hnutí již zaniklé. Nejde rovněž o případ nějakého přímého pozitivního hodnocení různých aspektů německého fašismu, které se v současnosti objevují vytržené z kontextu dějinných událostí. Podle tohoto soudu nebylo provedeným dokazováním zjištěno a prokázáno žádné konkrétní hnutí, které by takovým způsobem navazovalo na již zaniklý hitlerovský nacismus, když je evidentní, že pro celou neonacistickou scénu je hitlerovský fašismus v jeho historické podobě živnou půdou a výchozím bodem, přičemž nelze paušálně označit všechna neonacistická hnutí za přímé pokračovatele hitlerovského nacismu, která na něj navazují, i když některé projevy s ním budou vždy neodmyslitelně spojovány. V případě této knihy soud shledal, že nejde o programové vymezení, ze kterého by pro budoucnost mohly čerpat další generace neonacistů. Pokud jsou případně zmiňovány úspěchy německých vojsk, vysvětlování, že Hitler válku nechtěl, srovnávání německého sociálního státu s tehdejšími demokraciemi a všechny podobné skutečnosti, vyplývající z obsahu jednotlivých projevů, jde o skutečnosti z dějin obecně známé, a nemůže jít o stav, kdy jakákoli pozitivní zmínka o hitlerovském Německu by bez dalšího mohla být vnímána a chápana jako propagace tohoto období a tohoto hnutí. Právě s odkazem na historický přístup k samotným projevům se soud domnívá, že nejen, že nejde o hnutí, které v současné době existuje, ale nebylo zjištěno ani hnutí, které by překlenovalo čas ve smyslu návaznosti na hitlerovský nacismus, dnes již zaniklý. Nedostatky přitom shledal i ve vztahu k subjektivní stránce, protože úmysl v tomto případě musí směřovat k tomu, aby takovým jednáním byly ovlivněny další osoby. Vzhledem k tomu soud dospěl k závěru, že obvinění nenaplnili skutkovou podstatu zločinu založení podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

28. Ze stejných důvodů se pak obviněná společnost g. podle názoru soudu nemohla dopustit ani přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku, neboť v době, kdy pachatelé měli trestnou činnost páchat, takové hnutí neexistovalo. Obdobný závěr soud učinil ve vztahu k přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, jejž jednáním popsaným ve výroku o vině spáchat nemohli, neboť pachatelem by mohl být toliko autor sám, tj. Adolf Hitler. Snahy o ospravedlnění nacistického genocidia či jiných nacistických zločinů, tj. poukazování na určitou historickou situaci, nejasnosti, případně omlouvání původních okolností jinými, pro německý nacismus či fašismus příznivějšími, soud nezjistil ani v samotných předmluvách. Z těchto důvodů soud prvního stupně, který neshledal v činu, jenž byl obžalobou zjištěn, naplnění znaků uvedených trestných činů, všechny obviněné obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil (viz strany 7 až 11 rozsudku soudu prvního stupně).29. Odvolací soud se v přezkoumávaném usnesení ztotožnil se soudem prvního stupně zejména v závěru, že jednání popsané v obžalobě není dostatečné pro závěr o tom, že obvinění propagovali hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, hlásá rasovou zášť, a to především vzhledem k samotnému obsahu projevů, neboť jde zcela zjevně o texty historického charakteru, zasazené do pevných historických reálií, na něž je obsahově reagováno samotnými projevy Adolfa Hitlera. Ačkoli si soud prvního stupně byl vědom toho, že tyto projevy obsahují Hitlerovy myšlenky a že jde o myšlenky nacionálního socialismu, které jsou vysloveny v jeho historické, dnes již zaniklé podobě, a uvědomoval si i to, že hitlerovský nacismus je oporou pro řadu dalších fašistických představitelů z období druhé světové války, v průběhu dokazování nebylo zjištěno žádné konkrétní hnutí, které by takovým způsobem navazovalo na již zaniklý hitlerovský nacismus, když je evidentní, že pro celou neonacistickou scénu je hitlerovský fašismus v jeho historické podobě živnou půdou a výchozím bodem. Odvolací soud se tak shoduje se soudem prvního stupně, že v dané knize nejde o nějaké programové vymezení, ze kterého by pro budoucnost mohly čerpat další generace neonacistů. Jestliže soud prvního stupně shledal, že obvinění nenaplnili znaky přečinu podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, § 404 tr. zákoníku a § 405 tr. zákoníku a byli obžaloby v celém rozsahu zproštěni, považuje odvolací soud tyto závěry zcela v souladu s výsledky provedeného dokazování, které není dostatečným podkladem pro závěr, že byly znaky jejich skutkových podstat naplněny (srov. strany 5 a 6 přezkoumávaného usnesení).


IX. Obecně k vymezení trestných činů podle § 403, § 404 a § 405 tr. zákoníku



30. Protože podstata dovolání nejvyššího zástupce spočívá v tom, že soudy nedovodily v činu kladeném obviněným za vinu znaky v obžalobě spatřovaných trestných činů, je třeba nejprve poukázat na jejich právní úpravu se zdůrazněním znaků, které musí jednání, má-li být právně kvalifikováno jako daný trestný čin, vykazovat.

31. Je třeba předeslat, že trestné činy založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 tr. zákoníku, projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku, a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku jsou provedením článku 4 Ustanovení mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (č. 95/1974 Sb.), ale i Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (č. 53/1974 Sb.), Úmluvy o zabránění a trestání zločinů genocidia (č. 32/1955 Sb.), Mezinárodní úmluvy o potlačení a trestání zločinu apartheidu (č. 116/1976 Sb.), Mezinárodní úmluvy proti braní rukojmí (č. 36/1988 Sb.), Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.) a v poslední době zejména Římského statutu Mezinárodního trestního soudu (č. 84/2009 Sb. m. s.).

32. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.) konstatoval, že „jakkoli je v každé demokratické společnosti stanovení mezí základních práv a svobod záležitostí "otevřeného" sociálního dění, v němž i menšině je přiznáváno právo na vlastní politický postoj, nelze toto právo menšiny spojovat s každým libovolným postojem, postrádajícím pozitivní sociální podtext. Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci … Právo menšiny na vyjádření jejího politického postoje nesmí být zaměňováno za právo libovolnými prostředky hlásat zlo; povinnost demokratického právního státu (nesvázaného s žádnou výlučnou ideologií) uplatňovat státní moc v mezích a způsobem stanovených zákonem nelze pak zaměňovat s rezignací čelit projevům zla a nenávisti i takovými prostředky, jež se šiřitelům těchto projevů mohou jevit jako tvrdé …“. Tyto zásady je třeba mít i v přezkoumávané věci na paměti.

33. Zločin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo založí, podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným podobně účinným způsobem.

34. Trestní zákoník v tomto případě chrání základní lidská a občanská práva a svobody, rovnoprávnost lidí bez rozdílu rasy, národnosti, náboženské příslušnosti, sociální příslušnosti a původu, a to ve smyslu článku 3 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod (dále „Listina“), vyslovujícího zákaz diskriminace a svobodnou volbu národnosti. U tohoto trestného činu je poskytována ochrana proti takovým jednáním, jež vedou k potlačení základních lidských a občanských práv a svobod, rovnoprávnosti lidí bez rozdílu rasy, národnosti, náboženské příslušnosti, sociální příslušnosti a původu, a to založením, podporou a propagací hnutí, které směřuje k potlačení těchto práv. Za takové hnutí se obecně považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, která má alespoň zřetelné kontury, společné postoje a orientaci zaměřenou na dosažení některého v § 403 odst. 1 tr. zákoníku uvedeného cíle. Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je tedy nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval [srov. stanovisko č. 11/2007 Sb. rozh. tr.].

35. K jednotlivým formám, které § 403 odst. 1 tr. zákoníku po objektivní stránce vymezuje, je vhodné připomenout, že „potlačení“ spočívá v tom, že pachatel brání, aby předmětné projevy byly svobodně vyjadřovány, „podpora“ takového hnutí může mít různou podobu, buď materiální (např. poskytnutí finančních darů, technických prostředků apod.) nebo morální (např. získávání přívrženců, umožnění publikace jeho záměrů či ideologie atd.), a spočívá v jednání, které má takové hnutí posílit, popřípadě získat mu další přívržence a „propagací“ (o niž se podle znění obžaloby mělo v posuzované věci jednat) se rozumí veřejné uvádění takového hnutí nebo jeho ideologie a záměrů ve známost, doporučování jím zastávaných či prosazovaných myšlenek a názorů apod. Propagace může být uskutečňována jak otevřeně, tak i skrytě prostřednictvím publikace či jiného uveřejňování názorů, záměrů, ideologie takového hnutí, ale i prostřednictvím knih, obrazů či jiných uměleckých děl. Nepožaduje se zjištění konkrétního ovlivnění některého z existujících extremistických hnutí, ale tento trestný čin postihuje již samotný fakt podpory a propagace hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť. Jednou z takových forem může být i publikace knihy. Vzhledem k tomu, že jde o tiskovinu, je-li kniha tiskem vydána, jde o znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívajícímu ve spáchání činu tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným podobně účinným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002).

36. Přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku se dopustí, kdo veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 403 odst. 1 tr. zákoníku.

37. Ve vztahu k objektu tohoto trestného činu platí to samé, co u zločinu podle § 403 tr. zákoníku. Projevem sympatií je zde nutno rozumět vyjádření pozitivního vztahu či obdivu k hnutí, jak bylo výše definováno. U tohoto trestného činu se však nevyžaduje získávání pro hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka další přívržence či jiné posilování jeho pozic. Z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 404 tr. zákoníku tedy není rozhodující, že jednání pachatele přímo nesměřuje k ovlivňování jiných osob. Projevovat sympatie ve smyslu citovaného ustanovení lze i tím, že pachatel nosí symboly takových hnutí (např. odznaky, nášivky, části oděvů s tištěnými znaky jako trička, čepice, ale i tetování či nápisy na holém těle). Z hlediska subjektivní stránky, která předpokládá zavinění ve formě úmyslu, musí být pachatel (fyzická nebo právnická osoba) veden úmyslem veřejně projevovat sympatie k určitému neonacistickému hnutí (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3506; z judikatury srov. například rozhodnutí ESLP ve věci Attila Vajnai proti Maďarsku, ze dne 8. 7. 2008, stížnost č. 33629/06, či rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. T 1416 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

38. Přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku spáchá, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru.

39. Objektivní stránkatohoto trestného činu spočívá ve veřejném popírání, zpochybňování, schvalování nebo ve snaze ospravedlnit nacistické genocidium, komunistické genocidium, jiné genocidium nebo jiné zločiny proti lidskosti. Je třeba uvést, že z těchto různých alternativ, bylo v přezkoumávané věci podle podané obžaloby jednání obviněných spatřováno v tom, že se veřejně snažili ospravedlnit nacistické genocidium a jiné zločiny nacistů, což se v obecné formě děje tím, že pachatel veřejně vyjadřuje souhlas s těmito zločiny, zásadně tím, že se staví na jejich stranu.

40. Genocidiem se podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (viz zák. č. 32/1955 Sb.) rozumí: a) usmrcení příslušníků takové skupiny, b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny, c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení, d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí, e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné, pokud jsou spáchány v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou. Genocidium a jiné zločiny proti lidskosti, u kterých byla prokázána historická správnost, nesmějí být popírány, zpochybňovány, schvalovány nebo ospravedlňovány za účelem podpory rasistických teorií a myšlenek. Nelidské zločiny nacistického režimu včetně plánovitého masového vyhlazování lidí platí v celé Evropě jako všeobecně známé historické skutečnosti, a odhlédneme-li od zanedbatelné menšiny, nejsou nikým vážně zpochybňovány. V případě nacistických zločinů je možno se opřít o autoritu rozsudku Norimberského tribunálu [Mezinárodní vojenský soudní dvůr zřízený na základě dohody o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců Evropské Osy ze dne 8. srpna 1945 (č. 164/1947 Sb.)].

41. Pokud jde o nacistické genocidium a jiné zločiny nacistů proti lidskosti, šlo oplánovité masové vyhlazování lidí v celé Evropě jako všeobecně známou historickou skutečnost, kdy je možno se opřít i o autoritu rozsudku Norimberského tribunálu (srov. č. 164/1947 Sb.)].Pachatelse dopustíuvedeného trestného činuve formě„popírání“, jestliže bude tvrdit, že k určitým historickým událostem, o jejichž realitě není žádných pochyb, které naplňují znaky genocidia nebo zločinů proti lidskosti podle mezinárodního práva a které byly jako takové uznány, vůbec nedošlo. Za stejných podmínek bude „veřejným zpochybňováním“relativizování jejich závažnosti, zlehčování, tvrzení, že k těmto událostem sice došlo, ale ne za takových podmínek a v takovém rozsahu apod. Pouhé zpochybňování, popř. popírání nepodstatných jednotlivostí nebo podružných vedlejších věcí by nemělo být trestné, protože účelem zákona je postih hrubého popírání či zpochybňování historicky uznaného rozsahu těchto zločinů.Pojem„schvalování“ znamenáveřejné vyjádření souhlasu s těmito zločiny. Pachatel tak dává najevo svůj souhlas se spáchaným činem, a tím se staví na stranu pachatele. Za „snahy o ospravedlnění“ se považujípoukazy na historickou situaci, poukazy na to, že např. spojenci páchali tytéž zločiny, popř. ještě horší apod. (srov. ŠÁMAL, P., NOVOTNÝ, O. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 960).

42. Jednočinný souběh trestného činu podle § 405 tr. zákoníku s trestnými činy založení, podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 tr. zákoníku nebo projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku není vyloučen (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3510).

43. Z obecných znaků u všech uvedených trestných činů je třeba brát do úvahy především neustálou potřebu chránit principy demokracie, „jejichž právní aplikace je opodstatněná s přihlédnutím k historickým zkušenostem s nacistickou a komunistickou totalitou nejen v našem státě, nýbrž i v celoevropském kontextu. Jestliže jsou odpůrci demokracie a hodnot, na kterých demokracie stojí, připraveni na ni útočit, musí být i demokratický režim připraven bránit se těmto atakům, a to v nutných případech i omezením základních práv … Přes nepochybnost garance základních práv (včetně svobody projevu a práva shromažďovacího) pro každého je právem i povinností demokratického státu přiměřenými prostředky bránit sebe sama i společnost, kterou reprezentuje, proti destruktivním útokům ze strany těch hnutí a jednotlivců, kteří popírají a zpochybňují (a už tím byť i jen plíživě likvidují) základní demokratické hodnoty“. Rovněž je třeba připomenout, že „jakkoli je v každé demokratické nejdůležitějším faktorem při hodnocení obranných mechanismů, jež je demokratický právní stát oprávněn použít, je nezbytnost a přiměřenost s důrazem na fakt, že omezení základních práv může být prováděno pouze v krajních případech. V této souvislosti je třeba připomenout, že svoboda projevu se nevztahuje pouze na informace a myšlenky, které jsou přijímány pozitivně nebo jsou považovány za neurážlivé nebo nedůležité, ale také na ty, které pohoršují, šokují nebo ruší (srov. mezi mnoha jinými např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int)“ [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10].

X. Ke znaku hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči skupině osob


44. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že dovolatel soudům obou stupňů vytýkal nesprávnost závěrů o tom, že neshledaly naplněnými znaky trestných činů, jež obžaloba obviněným kladla za vinu, a opíral tento svůj názor o tvrzení, že existuje živé hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť, protože podle něj soudy popřely existenci neonacismu v České republice. Vyslovil názor, že existuje 4.000 militantních neonacistů a jde o hnutí, které je v současné době jednoznačně existujícím, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1122/2011.

45. K této námitce Nejvyšší soud poznamenává, že s ohledem na to, že nelze přihlížet k výhradám, které jsou v dovolání zaměřeny proti nedostatkům v učiněných skutkových zjištěních, je třeba zabývat se možností správnosti užité právní kvalifikace jen v tom rozsahu dokazování, jak bylo soudy nižších stupňů učiněno. Je třeba uvést, že vytknuté nedostatky vyplývají již z obsahu podané obžaloby a přípravného řízení, v němž na tuto otázku nebylo objasňování dostatečně zaměřeno, a to přesto, že jak v § 403 odst. 1, tak i v § 404 tr. zákoníku je znakem těchto skutkových podstat právě uvedené „hnutí“, a proto bylo povinností nikoliv soudu, ale již státního zástupce před podáním obžaloby zjistit a ve skutkových zjištěních popsat skutkové okolnosti tak, aby v nich znaky trestných činů měly potřebný podklad, včetně toho, jaké konkrétní hnutí obvinění činem, jenž jim je kladen za vinu, propagovali (§ 403 tr. zákoníku), a k němuž jejich sympatie směřovaly (§ 404 tr. zákoníku) [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 37/2014 nebo č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1198/2012, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, a další]. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že ve skutkové větě rozhodnutí musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát [srov. nález ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02].

46. Protože již obžaloba neobsahovala uvedené náležitosti, výroková část neposkytovala dostatek podkladů pro závěr o naplnění všech znaků žalovaných trestných činů. Obžaloba náležitosti potřebné pro závěry o naplnění znaku „hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka“ v popisu skutku tak, jak na něj poukazuje odůvodnění, neobsahuje, protože skutek vymezila tím, že obvinění „společně vytvořili, v nákladu 10.000 kusů vydali a od 6. 12. 2012 na knižním trhu prodávali knihu - Adolf Hitler Projevy -, ISBN 978-80-905310-1-7, obsahující zejména osmnáct projevů Adolfa Hitlera z let 1939 až 1942, obsahující myšlenky a principy nacionálního socialismu, konkrétně pak mimo jiné jeho úvahy a názory ohledně údajného utlačování či masakrování německého obyvatelstva v Československu a Polsku, vyjádření sympatií k fašistickému režimu ve Španělsku a Itálii, kritiku tzv. mezinárodního židovstva a demokratických režimů v zemích tzv. Západu a vyzdvihování úspěchů při budování nacionálního socializmu v Německu, přičemž tyto projevy byly doprovázeny titulky a komentáři jednoznačně vyznívajícími jako souhlas s obsahem těchto projevů, mající formu jakéhosi vysvětlení správnosti tehdejších názorů Adolfa Hitlera či prokázání pravdivosti jeho tehdejších tvrzení, kdy je tak v rámci zmíněných komentářů například tvrzeno …“, v další části popisu skutkových zjištění jsou pouze uvedeny citace konkrétních pasáží této knihy.

47. Z uvedeného skutkového zjištění je zřejmé, že jakýkoliv skutkový podklad pro to, že obvinění P. K., L. N. a S. B. „propagovali hnutí …“, v popisu skutkových zjištění chybí, stejně jako cokoliv jiného ve vztahu k tomuto znaku. Jestliže je v odůvodnění obžaloby uveden odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž v jiné věci byla existence hnutí zjištěna, nemůže být takový odkaz dostačující k prokázání uvedeného znaku ve vztahu ke konkrétně vymezenému jednání, stejně jako úvaha státního zástupce, že takové hnutí v České republice existuje, když pro tento jeho názor není nejen ve skutkových zjištěních, ale ani v obsahu spisu, žádný dostatečný skutkový podklad.

48. Pokud jde o skutečnou existenci hnutí, ta musí z provedených důkazů vyplynout. Ve výsledcích provedeného dokazování musí být objasněno, zda existuje konkrétní neonacistická organizace či hnutí na tyto extrémně pravicové myšlenky přímo navazující, zda obvinění o existenci takového hnutí ví a mají v úmyslu je podporovat, propagovat, apod., a zda jejich činnost je způsobilá tato kritéria naplnit, což lze zjistit z jeho ideového zaměření a konkrétní projevované činnosti, přičemž takové hnutí nemusí být formalizované, avšak musí být založené na rasové a etnické nesnášenlivosti, xenofobii, antisemitismu a používání násilí vůči skupinám obyvatel, jak judikoval též Nejvyšší soud ve svém sjednocujícím stanovisku ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005 (uveřejněném pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.). Rovněž v něm vyjádřil definici, podle níž „Za hnutí ve smyslu § 403 tr. zákoníku se považuje skupina osob alespoň částečně organizován, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob“. Tyto skutečnosti lze zjistit též z obsahu informačních domén jak obviněných, tak případných extremistických uskupení a hnutí. Je možné odkázat na závěry, které ve shodě s uvedeným stanoviskem vyslovil i Ústavní soud, jenž konstatoval, že nemá žádných námitek proti závěrům obecných soudů, podle nichž „hnutí“ může být i určité formalizované seskupení osob. Z tehdy přezkoumávané věci vyplynulo, že uvedená definice koresponduje s fungováním Národního odporu, protože ho již Nejvyšší soud ve věci pod sp. zn. 5 Tdo 79/2006 takto ve smyslu trestního zákona označil. Ústavní soud však vyšel z toho, že z uvedených rozhodnutí, jakož i z vyžádaného spisu vplynulo, že Národní odpor takovým hnutím je. Zároveň však Ústavní soud vzal za prokázané, že je nesporné, že daným chováním stěžovatelé se dopouštěli propagace uvedeného hnutí a tato propagace jim byla přičitatelná, přičemž z obsahu spisu rovněž vyplynulo, že stěžovatelé se s uvedeným hnutím ztotožnili a veřejně ho propagovali [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10 body 40. až 44.].

49. Tentýž názor vyslovil opakovaně i ESLP, a to zejména v rozsudcích ze dne 27. 3. 1996 ve věci Goodwin proti Spojenému království a ze dne 16. 11. 2004 ve věci Norwood proti Velké Británii, v nichž konstatoval, že „Tolerance a respekt k rovné důstojnosti všech lidských bytostí představují základy demokratické pluralitní společnosti. Je proto nezbytné sankcionovat všechny formy projevů, jež rozšiřují, podněcují, podporují či ospravedlňují nenávist založenou na intoleranci. Každé takové omezení musí zároveň odpovídat naléhavé společenské potřebě, být přiměřené sledovanému účelu a zakládat se na dostatečných a relevantních důvodech“, a „Práva na svobodu projevu podle článku 10 EÚLP se nelze dovolávat v rozporu s článkem 17 EÚLP, a to zejména v případech týkajících se popírání holocaustu, propagace nacismu, rasismu či jiné podobné nenávistné ideologie. Zneužívání práva na svobodu projevu je v rozporu s demokracií a lidskými právy a zasahuje do práv ostatních“ (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3504). Obdobně lze poukázat i na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. v již citovaném usnesení ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002.

50. Z uvedeného je zřejmé, že pokud mají být naplněny znaky trestných činů podle § 403 a § 404 tr. zákoníku, musí být existence takového konkrétního hnutí prokázána výsledky provedeného dokazování a jednání obviněných v některé z forem objektivní stránky uvedených trestných činů k němu musí směřovat. K tomu je třeba zdůraznit též to, že i z hlediska subjektivní stránky, když jde o trestné činy úmyslné (§ 15 tr. zákoníku), je třeba, aby pachatel znal alespoň v obecných rysech povahu jím propagovaného nebo podporovaného hnutí, věděl, že jde o hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, a chtěl tímto svým jednáním toto hnutí podporovat nebo propagovat, popř. byl srozuměn s tím, že jeho jednání takové hnutí podporuje nebo propaguje. Přitom nebude nutné, aby pachatel byl přímo členem takového hnutí nebo byl se členy hnutí v bezprostředním kontaktu, ale bude postačovat jeho vědomost o existenci hnutí a srozumění s tím, že svým jednáním ho podporuje či propaguje, tj. přispívá svým jednáním k jeho činnosti či jednotlivým aktivitám, ovlivňuje jeho stávající či potenciální členy [srov. stanovisko č. 11/2007 Sb. rozh. tr.]. Tohoto trestného činu se nemůže dopustit právnická osoba (podrobněji srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3498 až 3501; též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002).

51. Pokud dovolatel zmiňuje, že obviněný S. B. jako „L. B.“ je provozovatelem a propagátorem internetového portálu „Náš směr“, který je podle něj možné považovat za sympatizující s neonacistickými tendencemi, směřující od otevřené adorace či obhajoby nacistického Německa přes otevřenou kritiku Československa až po popírání či zpochybňování genocidia, pak takový argument nevyplývá z popsaných skutkových zjištění, a ani z výsledků doposud provedeného dokazování jej rovněž není možné dovodit, protože i když jde o životopis L. B. (č. l. 299 spisu), takové spojení z něj bez pochybností neplyne. Podle něj jde o internetový portál, jehož stěžejním tématem jsou důkladné historiografické práce zaměřující se na dodnes tabuizovaná a přehlížená fakta z období protektorátu Čechy a Morava.

52. Nejvyšší soud na základě uvedeného konstatuje, že pro to, aby bylo možné učinit závěr, že jde o „hnutí“, není ve věci dostatek podkladů. 53. Zásada předvídatelnosti trestního postihu je nepochybně zásadou ústavní, plynoucí již z maximy nullum crimen sine lege, a to podle článku 1 Ústavy a článku 2 odst. 3 a zejména článku 39 Listiny. Možnost trestního postihu tudíž v souladu s citovanými zásadami musí být předvídatelná a samotný postih pak musí být založen na dostatečně určitém zákonném podkladu. V té souvislosti lze odkázat i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Sunday Times proti Spojenému království (č. stížnosti 6538/74, bod 49.).

54. Státní zástupce, pokud v podané obžalobě, případně v řízení před nalézacím soudem měl plnit svou úlohu žalobce, a tedy snažit se nedostatky napravit cestou doplnění dokazování v rámci své aktivní role, tak neučinil. Proto nemohl důvodně namítat, že se nalézací soud nezabýval osobami obviněných, jejich trestní minulostí a jejich vztahy k pravicové scéně. V daných souvislostech nepostačovalo, že požadoval doplnění dokazování zprávou ÚOOZ ze dne 3. 11. 2014, kterou přiložil k odvolání. Jde však o nedostatečnou snahu, neboť v této souvislosti je třeba zdůraznit roli státního zástupce, jenž je v trestním řízení primárně tím, kdo v souladu se zásadou obžalovací nese odpovědnost za to, aby „soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nesmějí nikdy stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem § 2 odst. 5 tr. ř. Toto ustanovení je totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující“ [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07]. Bylo proto povinností uvedené podklady opařit v přípravném řízení a obžalobu podložit důkazními prostředky, které objasňují všechny znaky významné pro použitou právní kvalifikaci (srov. § 176 odst. 1 tr. ř.).

55. Přitom z hlediska stáním zástupcem zvažované právní kvalifikace bylo se třeba naplněním podmínek uvedeného znaku zabývat komplexně již před podáním obžaloby, a to nikoliv jen k osobám obviněných, ale zejména k tomu, jaké existující „hnutí“ vydáním uvedené knihy obvinění měli propagovat, a tedy i k tomu, zda tak činili se zřetelem na povahu uvedených trestných činů úmyslně ve smyslu § 15 tr. zákoníku, protože tyto skutečnosti musejí vyplynout z důkazů, na nichž je obžaloba založena (srov. § 176 tr. ř.). Přitom je třeba zdůraznit, že uvedený požadavek je významný i s ohledem na to, že nezbytné skutkové podklady bylo třeba shromáždit ke každému z obviněných zvlášť, protože obviněným P. K., L. N. a S. B. je obžalobou kladen za vinu zločin podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 405 tr. zákoníku, a to ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, které se ve vztahu k § 405 tr. zákoníku týká i obviněné společnosti g., u níž je shledáván též přečin podle § 404 tr. zákoníku. Při aplikaci těchto zákonných ustanovení ovšem ani v podkladech předložených státním zástupcem v obžalobě nebylo zohledněno, že postavení pachatelů nebylo stejné, neboť se na vydání knihy podíleli každý v jiné pozici – obviněný P. K. jako jednatel obviněné společnosti, redaktor a překladatel, obviněný L. N. jako spolupracující redaktor a grafik a S. B. jako autor komentářů, právnická osoba, obviněná společnost g. v rámci svého podnikání spočívajícím zejména v činnosti nakladatelství a internetovém prodeji vydaných knih.

56. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že právě i pro tuto rozdílnou účast na vydání předmětné knihy bylo nezbytné uvážit subjektivní vztah každé z těchto osob k naplnění všech znaků trestných činů kladených jim za vinu, protože nelze k této trestné činnosti přistoupit paušálně tak, že když se jednotliví pachatelé společně na zpracování uvedené knihy podíleli, byli všichni vedeni stejným záměrem podporovat či propagovat hnutí směřující k potlačování práv a svobod občanů či popírat nebo ospravedlňovat genocidium, bez ohledu na činnost, kterou v rámci vydání knihy prováděli. Podstatné též bylo, v jakém subjektivním vztahu k možným následkům takto jednali. Vhodné je připomenout, že není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, neboť postačí i částečné přispění, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.]. K tomu se však v popisu skutku rovněž neuvádějí žádné skutečnosti a jak podaná obžaloba, tak ani soudy se s těmito hledisky dosud nevypořádaly, a proto i z tohoto důvodu není pro závěr o tom, že všichni obvinění naplnili stejnou měrou znaky uvedených skutkových podstat trestných činů, jež jim jsou kladeny za vinu, v přezkoumávané věci potřebný a nezbytný podklad.

57. Nejvyšší soud podle těchto poznatků poznamenává, že ani u trestných činů podle § 403, § 404 a § 405 tr. zákoníku nelze trestnou činnost pachatele dovozovat jen na základě úvah a domněnek a rezignovat na principy ovládající právo na spravedlivý proces (viz články 36 až 40 Listiny, článek 6 Úmluvy), do něhož patří zejména právo na řádné objasnění věci, a je proto nutné prokázat na podkladě důkazů, jakých trestných činů se obvinění dopustili tak, aby jednotlivé formální znaky jak po objektivní, tak i subjektivní stránce byly naplněny.

58. Lze tedy shrnout, že při uvedeném nedostatku v rámci objasnění dvou základních znaků, a to existence „hnutí“ a subjektivní stránky k jeho „propagování“ nebyly odstraněny vážné pochybnosti o naplnění skutkové podstaty trestných činů podle § 403 a § 404 tr. zákoníku, u nichž nemůže být podkladem jen úvaha nebo nepodložený názor státního zástupce nebo soudu, ale takový závěr musí vyplynout z výsledků provedeného dokazování, což se prozatím nestalo. Již na základě tohoto poznatku je zřejmé, že soudy v přezkoumávaných rozhodnutích vyjádřené názory, že nebylo dostatečně prokázáno naplnění skutkových podstat těchto trestných činů, mají své opodstatnění, plně odpovídají všem ve věci zjištěným skutečnostem.

XI. Závěry Nejvyššího soudu


59. Nejvyšší soud na základě těchto podstatných zjištění dospěl k závěru, že soudy k posouzení textu v dotčené knize přistoupily na podkladě výsledků provedeného dokazování zodpovědně a naplnění znaků uvedených trestných činů posuzovaly v souladu s jeho výsledky. Učinily právní závěry, podle nichž nelze na podkladě učiněných skutkových zjištění dojít k závěru o podpoře neonacismu či jiných hnutí předpokládaných v § 403 tr. zákoníku, případně § 404 tr. zákoníku, anebo o podpoře genocidia podle § 405 tr. zákoníku. Proto přisvědčil závěrům soudů obou stupňů, že nebylo provedeným dokazováním zjištěno a prokázáno žádné konkrétní hnutí, které by navazovalo na již zaniklý hitlerovský nacismus, když je evidentní, že pro celou neonacistickou scénu je hitlerovský fašismus v jeho historické podobě živnou půdou a výchozím bodem, přičemž nelze paušálně označit všechna neonacistická hnutí za přímé pokračovatele hitlerovského nacismu, která na něj navazují, i když některé projevy s ním budou vždy neodmyslitelně spojovány. V případě posuzované knihy nejde o programové vymezení, ze kterého by pro budoucnost mohly čerpat další generace neonacistů. Podle obsahu jednotlivých projevů jde o skutečnosti z dějin obecně známé, a proto nemůže jít o stav, kdy jakákoli pozitivní zmínka o hitlerovském Německu by bez dalšího mohla být vnímána a chápana jako propagace tohoto období a tohoto hnutí. Právě s odkazem na historický přístup k samotným projevům je zřejmé, že nebylo prokázáno, že by šlo o hnutí, které v současné době existuje, ale nebylo zjištěno ani hnutí, které by překlenovalo čas ve smyslu návaznosti na hitlerovský nacismus, dnes již zaniklý.

60. Rovněž ve vztahu k subjektivní stránce Nejvyšší soud přisvědčil závěrům soudů obou stupňů, že z výsledků provedeného dokazování nevyplynulo, že by úmysl u každého z pachatelů, tj. P. K., L. N., S. B. jednotlivě směřoval k tomu, aby takovým jednáním byly ovlivněny další osoby. Jestliže soudy dospěly k závěru, že obvinění nenaplnili skutkovou podstatu zločinu založení podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jde o závěr, který má podklad ve výsledcích provedeného dokazování, v judikatuře soudů, v odborné literatuře a i Nejvyšší soud se sním ztotožnil, jakož i s tím, že ze stejných důvodů se obviněná společnost g. nemohla dopustit přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku, neboť v době, kdy pachatelé měli trestnou činnost páchat, takové hnutí neexistovalo. Obdobné úvahy se týkají i přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, jejž jednáním popsaným ve výroku o vině obvinění spáchat nemohli, neboť pachatelem by mohl být toliko autor sám, tj. Adolf Hitler. Snahy o ospravedlnění nacistického genocidia či jiných nacistických zločinů, tj. poukazování na určitou historickou situaci, nejasnosti, případně omlouvání původních okolností jinými, pro německý nacismus či fašismus příznivějšími, soud nezjistil ani v samotných předmluvách.

61. Nejvyšší soud má proto za to, že jednání popsané v obžalobě není dostatečné pro závěr o tom, že obvinění propagovali hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, hlásá rasovou zášť, a to především vzhledem k samotnému obsahu projevů, neboť jde zcela zjevně o texty historického charakteru, zasazené do pevných historických reálií, na něž je obsahově reagováno samotnými projevy Adolfa Hitlera. Ze všech uvedených důvodů se Nejvyšší soud shoduje se soudy nižších stupňů, že obvinění nenaplnili znaky trestných činů podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, § 404 tr. zákoníku a § 405 tr. zákoníku, a byli proto zcela důvodně obžaloby v celém rozsahu zproštěni, neboť tyto závěry jsou zcela v souladu s výsledky provedeného dokazování, které není dostatečným podkladem pro závěr, že byly znaky uvedených skutkových podstat naplněny.

62. S ohledem na všechny shora uvedená zjištění, poznatky a závěry, Nejvyšší soud posoudil dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.

P o u č e n í :Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 12. 6. 2019

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 314/2019, ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.314.2019.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies