8 As 24/2005 - Řízení před soudem: zastavení Řízení

08. 02. 2007, Nejvyšší správní soud

Možnosti
Typ řízení: Správní, Správní (kasační)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Navrhovatel může disponovat řízením nebo jeho předmětem a může tedy i vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl. Vzal-li navrhovatel svůj návrh dříve, než soud ve věci učinil jakýkoliv úkon, soud řízení bez dalšího zastaví, tj. nezkoumá, zda byly či nebyly dány podmínky pro jeho případné odmítnutí.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 08.02.2007, čj. 8 As 24/2005)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele Národního bezpečnostního úřadu, se sídlem v Praze 5, Na Popelce 2/16, za účasti Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, v řízení o kasační stížnosti podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005, č. j. 9 Ca 146/2004 - 31,

takto :

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Stěžovatel je povinen zaplatit Ing. M. Š. náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 1279,30 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Vladimíra Jablonského, advokáta se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění :

Kasační stížností podanou osobně dne 8. 4. 2005 u Městského soudu v Praze se Národní bezpečnostní úřad (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora uvedeného pravomocného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě podané Ing. M. Š. (dále jen „účastník řízení“) proti rozhodnutí stěžovatele ze dne 13. 5. 2004, č. j. 15576/2004-NBÚ/PFO-P, jímž mu nebylo vydáno osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení „přísně tajné“.

Městský soud v Praze předmětné řízení zastavil na základě ustanovení § 47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), když účastník řízení podáním ze dne 15. 2. 2005 vzal svoji žalobu v celém rozsahu zpět, a to pro pozdější chování stěžovatele, neboť dříve než soud ve věci rozhodl, stěžovatel svým rozhodnutím ze dne 30. 12. 2004, č. j. 44289/2004-NBÚ/PFO-P, vydal účastníku řízení příslušné osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi a splnil tak to, čeho se účastník řízení žalobou domáhal. Současně soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit účastníku řízení náhradu nákladů řízení ve výši 2558,50 Kč a že se účastníku řízení vrací soudní poplatek v částce 2000 Kč.

Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel brojí jednak proti samotnému zastavení řízení, jednak proti rozhodnutí ohledně náhrady nákladů řízení, přičemž uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. c) a e) s. ř. s., tj. zmatečnost řízení před soudem a nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení.

Zmatečnost řízení před Městským soudem v Praze podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. stěžovatel namítá pro absenci podmínek řízení, a to vzhledem k nepřípustnosti návrhu účastníka řízení, kterou dovozuje z toho, že účastník řízení podal žalobu, aniž by vyčerpal řádný opravný prostředek v podobě stížnosti k řediteli Národního bezpečnostního úřadu. Podle § 68 písm. a) s. ř. s. je žaloba nepřípustná tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného. Správní žaloba je tedy dle názoru stěžovatele přípustná teprve proti rozhodnutí vydanému po vyčerpání řádných opravných prostředků, tj. ve věci nevydání osvědčení dle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o utajovaných skutečnostech“), lze správní žalobou požadovat přezkoumání až rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu o stížnosti, nikoli již prvostupňové rozhodnutí, kterým Národní bezpečnostní úřad osvědčení nevydal. Nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spatřuje stěžovatel v tom, že soud zastavil řízení, aniž by se předtím zabýval otázkou, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí návrhu. Stěžovatel je totiž toho názoru, že institut zastavení řízení se v soudním řízení správním uplatní pouze v případě, že soud nezjistí překážku řízení nebo jiný důvod pro odmítnutí žaloby podle § 46 s. ř. s. Stěžovatel se tedy domnívá, že Městský soud v Praze neměl řízení zastavit, avšak měl návrh účastníka řízení posoudit jako nepřípustný a podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jej odmítnout a v souladu s ustanovením § 60 odst. 3 s. ř. s. neměl žádnému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů řízení.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti proto stěžovatel ve své kasační stížnosti navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby ve smyslu § 110 odst. 1 s. ř. s. předmětné usnesení Městského soudu v Praze zrušil a současně rozhodl o odmítnutí návrhu, který podal účastník řízení. V této souvislosti dále navrhuje, aby Nejvyšší správní soud ve smyslu § 110 odst. 2 s. ř. s. rozhodl i o nákladech řízení s tím, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. Účastník řízení se ke kasační stížnosti vyjádřil ve svém podání ze dne 19. 5. 2005, v němž uvedl, že s názorem stěžovatele nemůže v žádném případě souhlasit. Podle jeho názoru stížnost k řediteli Národního bezpečnostního úřadu podle § 75 zákona o utajovaných skutečnostech není opravným prostředkem řádným a i kdyby byla, zákon o utajovaných skutečnostech v § 73 odst. 2 výslovně připouští podání žaloby proti rozhodnutí o nevydání osvědčení, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení. Nadto účastník řízení připomněl, že také z řazení ustanovení § 73 zákona o utajovaných skutečnostech před § 75 citovaného zákona vyplývá, že dotčená žaloba není pouze institutem použitelným až po vyčerpání stížnosti, ale je naopak prostředkem, který má zaručit soudní přezkoumání správního rozhodnutí o vydání či nevydání osvědčení podle § 36 zákona o utajovaných skutečnostech. Navrhl proto, aby kasační soud stížnost jako nedůvodnou zamítl a účastníku řízení přiznal náklady řízení před kasačním soudem, které ještě dodatečně vyčíslí.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen osobou s vysokoškolským právnickým vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Stěžejní námitkou stěžovatele je tvrzení, že účastník řízení nevyčerpal řádný opravný prostředek v podobě stížnosti k řediteli Národního bezpečnostního úřadu, jenž mu v rozhodné době podle zákona o utajovaných skutečnostech náležel. Městský soud v Praze měl proto podle názoru stěžovatele návrh účastníka řízení odmítnout a nikoli předmětné řízení zastavit poté, co účastník řízení vzal svůj návrh zpět.

Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil a ztotožnil se s postupem Městského soudu v Praze, který v souladu s ustanovením § 47 písm. a) s. ř. s. rozhodl o zastavení řízení na základě zpětvzetí návrhu navrhovatelem. Podle citovaného ustanovení s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzali-li navrhovatel svůj návrh zpět. Městský soud v Praze tedy plně reflektoval jak § 47 písm. a) s. ř. s., tak také dispoziční zásadu, která vedle zásady koncentrace řízení ovládá celé správní soudnictví. Navrhovatel může disponovat řízením nebo jeho předmětem a může tedy i vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl (§ 37 odst. 4 s. ř. s.). Pokud tak učiní, musí soud rozhodnout, že řízení zastavuje a v tu chvíli již není rozhodné, zda se jednalo o návrh přípustný či nepřípustný. Z tohoto důvodu se proto také zdejší soud blíže nezabýval charakterem stížnosti k řediteli Národního bezpečnostního úřadu a nezkoumal, zda se v dané době jednalo o opravný prostředek řádný či mimořádný, když odpověď na tento problém není určující pro daný případ.

Lze tedy shrnout, že zpětvzetí návrhu a následné zastavení řízení, které je vyjádřením zmíněné dispoziční zásady, konzumuje podaný návrh jako celek a jakékoli další okolnosti, které by mohly znamenat nepřípustnost návrhu a vést k jeho následnému odmítnutí, jsou irelevantní. Z tohoto závěru zákon činí pouze jedinou výjimku pro případ, že návrh na zahájení řízení podalo více osob a zpětvzetí učinila pouze jedna [§ 47 písm. a) in fine s. ř. s.]; tato výjimka však na daný případ nedopadá, neboť návrh na zahájení řízení podala pouze jedna osoba. Vezme-li tudíž žalobce žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zpět, nemůže jako stížnostní námitka obstát skutečnost, že podaná žaloba byla nepřípustná a že z tohoto titulu ji měl soud odmítnout. Opačný závěr, který uplatňuje stěžovatel s tím, že institut zastavení řízení se v soudním řízení správním uplatní pouze v případě, že soud nezjistí překážku řízení nebo jiný důvod pro odmítnutí žaloby podle § 46 s. ř. s., by vedl k negaci dispoziční zásady, v souladu s níž je tento typ řízení koncipován. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že řízení před Městským soudem v Praze nebylo zmatečné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a že napadeným usnesením se daný soud nedopustil ani nezákonnosti ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy byla kasační stížnost shledána nedůvodnou a Nejvyšší správní soud ji proto podle § 110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.


O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a účastníku, který byl v řízení úspěšný, ale své náklady blíže nevyčíslil, byla náhrada nákladů přiznána podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon ve výši 1000 Kč a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75 Kč, zvýšených o daň z přidané hodnoty v sazbě 19 % ve výši 204,30 Kč, celkem tedy 1279,30 Kč. Tato částka bude uhrazena stěžovatelem účastníku řízení do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. února 2007

JUDr. Radan Malík předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 8 As 24/2005, dostupné na www.nssoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies