IV. ÚS 1743/19

23. 07. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti DODÁVKY BRNO s. r. o., sídlem Chemická 951, Praha 4 - Kunratice, zastoupené Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019 č. j. 7 Tdo 110/2019-36, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2018 č. j. 8 To 119/2018-1069 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. února 2018 č. j. 7 T 88/2017-1014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že neznámá osoba (jednatel nebo zaměstnanec stěžovatelky, anebo osoba k tomu pověřená) v deseti případech provedla zásah do technického stavu stěžovatelkou prodávaných vozidel ke snížení ukazatele stavu ujetých kilometrů. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k peněžitému trestu ve výši 1 000 000 Kč a povinnosti uveřejnit na své náklady rozsudek v celostátním deníku. Zároveň byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit deseti poškozeným způsobenou škodu. Ostatní poškození byli se svými nároky odkázáni na občanskoprávní řízení. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud zejména na základě listinných důkazů a výpovědí svědků, které objasňovaly měnící se stav vozidel. K této změně došlo v době, kdy měla vozidla v dispozici stěžovatelka. Nebylo sice prokázáno, jakým způsobem k této změně přesně došlo, to ale dle soudu není rozhodné z hlediska trestní odpovědnosti. Při stanovení výše škody vyšel soud ze znaleckého posudku, přičemž považoval za nadbytečné vypracovat revizní znalecký posudek. Stěžovatelka z daného jednání profitovala, pročež je za něj odpovědná podle § 8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob"). Obhajobu stěžovatelky, spočívající ve vydání Etického kodexu pro zaměstnance, nepovažoval soud za relevantní, neboť takovou skutečnost nelze hodnotit jako okolnost vylučující protiprávnost podle § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Daný dokument byl dle soudu pouze formálním aktem, jehož dodržování nebylo nijak fakticky vynucováno.

3. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumentací nalézacího soudu. Zpochybňovaný znalecký posudek obsahuje dle odvolacího soudu všechny potřebné náležitosti a znalec se vyjádřil i k rozdílům mezi jednotlivými posudky.

4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dovolací námitky označil z větší části za skutkové povahy, a tedy nespadající pod žádný dovolací důvod. Hodnocení soudů neobsahují žádný tzv. extrémní rozpor. Za neopodstatněnou pak dovolací osud označil námitku nenaplnění stěžovatelčiny trestní odpovědnosti s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Vydáním Etického kodexu se stěžovatelka nemohla vyvinit, neboť žádná pravidla se nevymáhala. Stěžovatelčino jednání je přitom jednoznačně natolik společensky škodlivé, že její odsouzení odpovídá kritériím podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá porušení principu presumpce neviny. Sám městský soud konstatoval, že nebylo bezpečně prokázáno, jak došlo k zásahům do technického zařízení vozidel, a přesto ji odsoudil. Oba znalci shodně vypověděli, že stěžovatelka nemohla provést nastavení stavu ujetých kilometrů. První znalecký posudek obsahuje dle stěžovatelky takové vady, které způsobují nepoužitelnost tohoto důkazu. Soud dokonce nesprávně tento znalecký posudek označil za revizní. Znalecký posudek je dle stěžovatelky z mnoha důvodů nepřezkoumatelný, zejména se nevyrovnává s jinými relevantními skutečnostmi. Soudy tak měly povinnost nechat vypracovat revizní znalecký posudek, který by se zabýval rozpory mezi znaleckými posudky.

6. Stěžovatelka učinila všechno pro to, aby trestné činnosti zabránila. V roce 2014 zavedla do praxe svůj Etický kodex a v tomto směru proškolila zaměstnance. Navíc v řízení došlo k obrácení důkazního břemene a musela sama prokazovat svoji nevinu. V důsledku uvedených pochybení pak obsahují hodnocení soudů tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry soudů. Soudy hodnotily důkazy selektivně. Jiné důkazy pak naopak bagatelizovaly a pomíjely. Mezery ve skutkovém stavu pak soudy doplňovaly svými domněnkami v její neprospěch. Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá.

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci své obhajoby, kterou obecné soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelčiny obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl (jako další instance) znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů, tedy v případě, že určitý závěr soudu postrádá jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatelku vinnou a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. K porušení principu presumpce neviny nedošlo, neboť znalost přesného mechanismu ovlivnění stavu vozidel není pro stěžovatelčino odsouzení rozhodující.

12. Závěr o stěžovatelčině vině je obsáhle a věrohodně opřen o celou řadu listinných důkazů, které stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nijak konkrétně nezpochybňuje. Svou argumentaci upíná zejména k nedostatkům jednoho ze znaleckých posudků. S těmito námitkami se však velmi obsáhle a logicky vypořádaly krajský soud (viz str. 5 a 6 odůvodnění jeho usnesení) i dovolací soud (srov. str. 4 odůvodnění jeho usnesení). Na jejich závěry lze bezezbytku odkázat, neboť neodporují žádným ústavním principům řádně vedeného trestního řízení. Konečně nelze přisvědčit ani námitce o vyvinění stěžovatelky z důvodu její snahy předcházet trestné činnosti. I s touto námitkou se velmi podrobně soudy vypořádaly, přičemž neponechaly žádný prostor pro pochybnosti ve smyslu zásady in dubio pro reo.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2019

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1743/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies