IV. ÚS 2017/19

24. 07. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele: Městský úřad Humpolec, sídlem Horní náměstí 300, Humpolec, zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou sídlem Koželská 205, Ledeč nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2019, č. j. 59 A 1/2019-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ve výroku II., a to pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že na základě žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 soudního řádu správního, krajský soud výrokem I. napadeného rozsudku (který není stěžovatelem napaden) určil, že zásah stěžovatele (žalovaný), spočívající v tom, že žalobci bezodkladně nevrátil určenou částku ve výši 1000,- Kč, byl nezákonný. K úhradě předmětné finanční částky byl žalobce vyzván stěžovatelem podle § 125h odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen "zákon o silničním provozu), podle kterého obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku a při splnění tam uvedených podmínek vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky. Citované ustanovení dále v odstavci 7 stanoví, že je-li určená částka uhrazena po dni splatnosti, obecní úřad ji bezodkladně vrátí provozovateli vozidla. Krajský soud dospěl v posuzované věci k závěru, že vrácení předmětné finanční částky až po 169 dnech zcela zjevně bezodkladným vrácením není. Uvedeným došlo k nezákonnému zásahu stěžovatele do vlastnických práv žalobce, neboť minimálně po určitou dobu pozbyl žalobce právo nakládat se svým majetkem v rozporu s § 125h odst. 7 zákona o silničním provozu, přičemž pracovní vytížení či jiné překážky na straně stěžovatele nelze klást k tíži žalobce. Podle stěžovatelem napadeného výroku II. rozsudku krajského soudu je stěžovatel povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 800 Kč.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že krajský soud nevěnoval dostatečnou pozornost konkrétním okolnostem případu, které lze považovat za důvody zvláštního zřetele hodné, na jejichž základě neměla být žalobci zcela nebo zčásti přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje především na skutečnost, že v daném řízení došlo ke zjevnému zneužití práva, neboť účelem podané žaloby bylo pouze přiznání náhrady nákladů řízení.

II.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti podle § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Již ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372) k tomu bylo výslovně uvedeno: "[d]efiničním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod [...] Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury." Tento závěr byl následně rozveden a potvrzen i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu [např. usnesení sp. zn. II. ÚS 18/02 ze dne 1. 2. 2002 (U 5/25 SbNU 361) či usnesení sp. zn. I. ÚS 2695/08 ze dne 24. 11. 2008 (U 11/51 SbNU 819), dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

S ohledem na shora uvedené je podstatné, že vyzval-li stěžovatel provozovatele vozidla (žalobce), s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, byl stěžovatel vůči žalobci ve vrchnostenském postavení jako správní orgán. Proto i samotné zadržování finančních prostředků, proti kterému správní žaloba směřovala, bylo zásahem stěžovatele jako orgánu územně samosprávného celku v postavení správního orgánu uplatňujícího svoji působnost ve veřejné správě, tj. jako orgánu veřejné moci, jak ostatně uzavřel s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu také krajský soud v napadeném rozhodnutí (bod 13.). K uvedenému stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani žádné námitky nevznáší.

Tento závěr je přitom třeba vztáhnout i na postavení stěžovatele jako žalovaného v nyní posuzovaném řízení před správním soudem, a to i pokud jde o rozhodování o náhradě nákladů daného řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 952/15). Tím je v případě stěžovatele ovšem z povahy věci vyloučena aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému v tomto řízení [srov. shora citované stanovisko pléna ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372)]. Ústavní soud k tomu poznamenává, že pokud jde o aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti, stěžovatel v tomto směru ve své ústavní stížnosti nic neuvádí.

Vzhledem k právě uvedenému byla podaná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a nebylo možno se zabývat věcnými námitkami v ní uplatněnými.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2019

Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2017/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies