I. ÚS 1742/18

24. 07. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené Mgr. Richardem Hořejším, advokátem sídlem Revoluční 655/1, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 2018, č. j. 26 C 150/2015-394, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a její přílohy Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila u České republiky - Ministerstva spravedlnosti nárok na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve výši 6 697 456, 67,- Kč, a to za nezákonné trestní řízení, vedené proti stěžovatelce v souvislosti s její asistencí u domácího porodu, kdy v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 4457/2012 (vydaný v její věci), byla stěžovatelka po více než pěti letech pravomocně zproštěna obžaloby. Uplatněnému nároku na odškodnění ministerstvo vyhovělo pouze v částce 93 408,- Kč. O následné žalobě na zaplacení zbývající částky ve výši 6 583 057 Kč obvodní soud rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal částečnou úhradu majetkové škody ve výši 721 908,- Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Stěžovatelka podala v rozsahu rozsudkem zamítnutých nároků odvolání.

Ústavní stížností napadeným usnesením obvodní soud vyzval stěžovatelku, aby ve stanovené lhůtě zaplatila soudní poplatek za podání odvolání ve výši 37 060,- Kč. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud napadeným usnesením vybočil ze zákonem stanovených mezí uplatňování státní moci, porušil její právo na spravedlivý proces, na odškodnění za nezákonný výkon státní moci a právo vlastnit majetek a uvedené ve své ústavní stížnosti podrobněji rozvádí. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že ačkoliv je přesvědčena o neústavnosti předmětného soudního poplatku, v soudem stanovené lhůtě jej uhradila. K tomu uvádí, že pokud by soudní poplatek nezaplatila, bylo by řízení o její žalobě bez dalšího zastaveno a stěžovatelka by se musela složitě domáhat zrušení rozhodnutí o zastavení řízení s velkou mírou nejistoty pouze pro to, aby znovuobnovila svoji možnost domáhat se odškodnění za vedení nezákonného trestního řízení proti ní.

II.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) takové souběžné rozhodování nepřipouští.

Ústavní stížnost brojí proti usnesení, kterým obvodní soud stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku.

Problematikou usnesení soudu, jehož obsahem je výzva k zaplacení soudního poplatku, se zabývalo plénum Ústavního soudu, které přijalo dne 23. 4. 2013 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; č. 124/2013 Sb.), podle něhož je ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Podle odůvodnění stanoviska totiž není případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě způsobilé bezprostředně způsobit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 2455/13, usnesení ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1908/14, usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 3708/13 nebo usnesení ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3019/15).

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětný návrh v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2019

Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu


Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1742/18, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies