IV. ÚS 2282/19

26. 07. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Ference, zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, sídlem Sokolská 270, Česká Lípa, proti "přípisu Severočeských vodovodů a kanalizací Teplice ze dne 21. srpna 2018 sp. zn. 018610215969/2018-St ve spojení s přípisem Ministerstva zemědělství ze dne 16. listopadu 2018 č. j 63801/2018-MZE-15162 a přípisem Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. prosince 2018 č. j. MMR-54536/2018-83/3600", za účasti obchodní korporace Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., Ministerstva zemědělství a Ministerstva pro místní rozvoj¸ jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu

1. Návrhem podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti "přípisu Severočeských vodovodů a kanalizací Teplice ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. 018610215969/2018-St ve spojení s přípisem Ministerstva zemědělství ze dne 16. 11. 2018 č. j 63801/2018-MZE-15162 a přípisem Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 12. 2018 č. j. MMR-54536/2018-83/3600", neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 3 a čl. 35 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel jako vlastník nemovitosti, ve které má trvalý pobyt, je dle svého tvrzení omezen na právu mít k dispozici pitnou vodu. Tuto používá nejen k mytí nádobí, ale i k praní v automatické pračce, koupání a vůbec ke všem úkonům, které člověk tohoto století je schopen a má právo užívat. Jelikož stěžovatel zjistil, že pitná voda je mu do nemovitosti dodávána z obecního přívodu vody a že tlak do vodojemného potrubí je nedostačující, obrátil se na Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., aby tato společnost tlak, v jakém je pitná voda do potrubí dodávána, přeměřila, aby stěžovatel mohl tuto pitou vody užívat.

3. Stěžovatel byl napadeným přípisem obchodní korporace Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., vyrozuměn, že tlak je nedostatečný a pokud by pitnou vodu hodlal užívat v rozsahu, v jakém požaduje, že by musel na své náklady vybudovat takový zdroj, který by mu pitnou vodu mohl do potrubí dodávat.

4. S tímto stěžovatel zásadně nesouhlasil a obrátil se na Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo pro místní rozvoj, které mu také (viz napadené přípisy) neposkytly právní ochranu, jelikož mu dle jeho tvrzení de facto sdělily, že si má svépomocí vybudovat stanici, která by mu pitnou vodu mohla dodávat v tlaku, který by odpovídal jeho potřebě.

II.
Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel má za to, že vyčerpal všechny možné procesní postupy, a nemá jinou možnost, než se se obrátit na Ústavní soud, aniž by jinak podával snad i neúspěšnou, ale hlavně procesně velice zdlouhavou žalobu k soudům. Stěžovatel je přesvědčen, že v 21. století není snad ani možné, aby na své náklady vybudoval stanici, která by mu dodávala potřebný tlak pitné vody do přívodního potrubí a domáhá se vydání takového nálezu, který by zajistil, aby mu byla pitná voda do nemovitosti dodávána, pročež se domáhá zrušení napadených přípisů.

III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

7. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

9. Ústavní stížnost směřuje primárně proti postupu orgánů veřejné správy vodovodů a kanalizací podle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů, a to zejména ve vztahu k otázce regulace oboru vodovodů a kanalizací a s ní spojené otázce ochrany spotřebitelů ve vztahu k uspokojování požadavků na dodávku pitné vody. Ochranu práv, do nichž bylo zasaženo postupem správního orgánu, poskytuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a to v obecné rovině typicky prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, či žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by některý z těchto procesních prostředků uplatnil, natož "vyčerpal", naopak z tvrzení stěžovatele lze předpokládat, že se tak nestalo. Domáhá-li se stěžovatel ochrany před jiným zásahem orgánu veřejné moci, je nutno uvést, že Ústavní soud za něj považuje zpravidla jednorázový, protiprávní a současně protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Takový útok přitom nesmí být výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů, a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. V nyní souzené věci je však podstatné, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, tedy návrhem na vydání nálezu Ústavního soudu obsahujícího zákaz takového zásahu (srov. usnesení ze dne 16. 5. 1995 sp. zn. II. ÚS 62/95). Tato podmínka proto není splněna tam, kde se (tvrzenému) poškozenému nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky, což je v dané věci splněno možností podat žalobu ve správním soudnictví.

10. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, když splnění podmínek § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu shledáno nebylo. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2019

Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2282/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies