5 Azs 46/2003

24. 02. 2004, Nejvyšší správní soud

Možnosti
Typ řízení: Správní, Správní (kasační)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Domněnku náhradního doručení písemnosti určené do vlastních rukou podle § 24 odst. 2 správního řádu může nezastižený adresát vyvracet pouze dokazováním tvrzení, že se v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval anebo že pošta při doručování zásilky nedodržela postup předepsaný správním řádem. Tvrzení, že stěžovatel předvolání k pohovoru ani vyrozumění o uložení této písemnosti neobdržel, není způsobilé samo o sobě závěr o doručení zásilky vyvrátit. To, že se poštou učiněné vyrozumění o uložení zásilky nedostalo k adresátu (např. proto, že toto vyrozumění převzala osoba, která je adresátu nepředala anebo proto, že obsah poštovní schránky byl odcizen nebo byl zničen apod.), nemá vliv na správnost závěru správního orgánu o řádném doručení písemnosti.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24.02.2004, čj. 5 Azs 46/2003)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce M. G., zastoupeného JUDr. Vladimírem Čarňanským, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, č. j. 11 Az 8/2003-30,

takto :

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 7. 1. 2002, č. j. OAM-2858/VL- 07-P16-2001 bylo podle ustanovení § 25 písm.d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) zastaveno řízení o udělení azylu.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 26. 2. 2002 opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze, o němž tento soud nerozhodl do 31. 12. 2002, a proto o něm ve smyslu čl. II zákona č. 519/2002 Sb. a ust. § 129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní a ust. § 32 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. rozhodl Městský soud v Praze.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, č. j. 11 Az 8/2003-30 byla žaloba zamítnuta.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce - nyní stěžovatel (§ 105 odst. 1 s. ř. s.) v zákonné lhůtě dle § 106 odst.2 s.ř.s. kasační stížnost.

Kasační stížnosti stěžovatel podává z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel namítá, že mu v řízení o udělení azylu nebyla ze strany žalovaného doručena předvolání k pohovorům způsobem, upraveným ve správním řádu. Doručení vytýká, že nebyl vhodným způsobem vyrozuměn o uložení zásilky, v ubytovně nikdo o pokusu doručit zásilku ani o jejím uložení nevěděl, způsob oznámení o uložení písemnosti není zřejmý ani z poštovní obálky. Dle názoru stěžovatele proto nedošlo k dodržení zákonného ustanovení o doručování do vlastních rukou, a proto nenastala fikce doručení těchto písemností žalovanému. Protože dle stěžovatele soud pochybil, když k této vadě řízení nepřihlédl, navrhuje stěžovatel zrušení rozhodnutí. Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.

Z předloženého spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení azylu dne 31. 3. 2001. Dne 5. 4. 2001 požádal stěžovatel o povolení pobytu v soukromí, a to na adrese H. E., H. 2, P. 3, dne 18. 7. 2001 pak nahlásil žalovanému změnu bydliště, a to na adrese N. B. 114, P. 5.

Na tuto posledně uvedenou adresu mu žalovaný zaslal první předvolání k pohovoru. Při pokusu o doručení zásilky do vlastních rukou dne 23. 10. 2001 nebyl adresát písemnosti zastižen, a proto byla písemnost uložena na poště do dne 7. 11. 2001. Na tutéž adresu zaslal žalovaný stěžovateli i druhé předvolání k pohovoru. I zde zůstal pokus o doručení zásilky do vlastních rukou dne 3.12.2001 bezvýsledný, zásilka byla opět uložena na poště, a to do 18. 12. 2001.

Protože se stěžovatel na žádné z předvolání k pohovoru nedostavil, ačkoliv mu byla doručena v souladu s ust. § 24 odst.2 správního řádu, rozhodl žalovaný o zastavení řízení dle § 25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.

Proti rozhodnutí o zastavení řízení podal stěžovatel opravný prostředek – žalobu, ve které namítl, že na původní adrese (H. E.) již nebydlí, adresu svého pobytu změnil a tuto změnu nahlásil. Domnívá se proto, že písemnosti nedostal proto, že docházely na původní adresu.

Na žádost stěžovatele proběhlo jednání u Městského soudu v Praze, kterého se stěžovatel zúčastnil za přítomnosti tlumočnice v jazyce anglickém. Při tomto jednání stěžovatel uvedl, že se z H. E. přestěhoval do ubytovny N. B. a potvrdil, že se tu také zdržoval.

Městský soud v Praze dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného k závěru, že žaloba není důvodná. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovateli byla obě předvolání k pohovorům doručována žalovaným na adresu, kterou udal stěžovatel, přičemž tento sám při jednání u soudu potvrdil, že se na této adrese zdržoval. Protože si stěžovatel zásilky v úložní době nevyzvedl, byly mu doručeny ve smyslu § 24 odst.2 správního řádu. Soud proto uzavřel, že žadatel o azyl byl dvakrát řádně předvolán k pohovoru, na tyto pohovory se nedostavil a proto byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí o zastavení řízení. Z tohoto důvodu pak soud žalobu zamítl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Důvodem podání kasační stížnosti je tvrzená vada řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu z důvodu, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, neboť v řízení u udělení azylu nebyla stěžovateli předvolání k pohovorům řádně doručena, když se tento o jejich uložení na poště nedozvěděl, neboť nebyl vyrozuměn o uložení zásilky.

Dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud materiál , jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Takové vady řízení však nebyly shledány.

Dle ustanovení § 25 písm. d) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže žadatel o udělení azylu se bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru (§ 23 odst. 2 zákona o azylu) nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout.

K naplnění podmínek pro zastavení řízení je tedy třeba opakované nedostavení se k pohovoru (zde tedy nejméně ve dvou případech), přičemž nesmí existovat vážný důvod, pro který se tak stalo. Prvotním předpokladem toho, aby žadatel o azyl mohl tuto svoji zákonnou povinnost splnit, je proto jeho řádná vědomost o konání pohovoru a povinností správního orgánu je řádným způsobem tuto skutečnost žadateli sdělit, t. j. řádně mu předvolání k pohovoru doručit.

V případě stěžovatele byla předvolání k pohovoru doručována do vlastních rukou, a to prostřednictvím pošty.

Doručenka, jako doklad o doručení písemnosti do vlastních rukou, je listinou, která má povahu listiny veřejné a potvrzuje , není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno. Povahu veřejné listiny má doručenka i tehdy, jsou-li údaje, jimiž musí být opatřena, obsaženy také na obalu zásilky, kterou pošta od doručenky neoddělila, a po uplynutí úložní lhůty vrátila správnímu orgánu spolu s doručenkou.

K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v doručence, musí stěžovatel v řízení především tvrdit a prokázat skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé. Jde-li o tzv. náhradní doručení písemnosti určené do vlastních rukou účastníka (o doručení uložením písemnosti na poště), jsou tvrzeními, v případě, že jsou prokázána, způsobilými vyvrátit závěr o doručení prokazovaném doručenkou, v podstatě jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při doručování zásilky nedodržela postup předepsaný správním řádem. Musí přitom jít o tvrzení konkrétní, vztahující se k údajům o doručení konkrétní písemnosti.

Tvrzení, že stěžovatel zásilku (obsahující předvolání k pohovoru) ani vyrozumění o uložení písemnosti neobdržel, však - ani kdyby byla prokázána jeho pravdivost – není způsobilé závěr o doručení zásilky vyvrátit. Okolnost, že stěžovatel neobdržel zásilku, je daná již povahou náhradního způsobu doručení. Okolnost, že se poštou učiněné vyrozumění o uložení zásilky nedostalo k adresátu (např. proto, že toto vyrozumění přebrala osoba, která je adresátu nepředala, že obsah poštovní schránky byl odcizen nebo zničen apod.), nemá vliv na správnost závěru o řádném doručení písemnosti.

V posuzovaném případě konstatoval proto Nejvyšší správní soud, že došlo k doručení písemností žalovanému stěžovateli ve smyslu § 24 odst. 2 správního řádu, neboť se stěžovatel v místě doručení zdržoval a v řízení nebylo prokázáno takové pochybení doručovatele (pošty), které by na doručení písemnosti fikcí ve smyslu tohoto ustanovení mělo zásadní vliv (např. zkrácení úložní doby) .

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení § 110 odst.1 s. ř. s. zamítl.

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.)

V Brně dne 24. 2. 2004

JUDr. Ludmila Valentová předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 5 Azs 46/2003, dostupné na www.nssoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies