III. ÚS 3396/18

02. 07. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti spolku Lékařský odborový klub - Svaz českých lékařů, sídlem Drahobejlova 1894/52, Praha 9 - Libeň, zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018 č. j. 33 Cdo 2586/2017-78, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 35 Co 439/2016-60 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. září 2016 č. j. 25 C 262/2015-51, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil ústavní stížností taktéž napadené usnesení, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zastavil řízení "o uložení povinnosti zajistit navýšení platů všech lékařů, kteří pobírají plat, v přímé úměře na jejich zařazení do platové třídy a platového stupně" s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena vládě.

3. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem v dovolání formulované (coby dovolacím soudem dosud neřešené) otázky, "zda jsou soudy příslušné řešit spory o plnění smluvních závazků České republiky vůči odborovým organizacím o navýšení odměn zaměstnanců", a "zda je v této situaci možné při zachování práva žalobce na soudní ochranu rozhodnout o zastavení řízení pro nepříslušnost soudů bez stanoviska žalovaného a bez toho, aby soudy v odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení, resp. o potvrzení tohoto rozhodnutí, podrobně neuvedly úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily", jsou otázkami, na kterých nebylo právní posouzení věci městským soudem založeno. Městský soud totiž založil své rozhodnutí na závěru, že žalobní požadavek nesměřuje ke splnění smluvního závazku, nýbrž že stěžovatel de facto požaduje, aby soud státu uložil povinnost změnit tehdy platné nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve smyslu Memoranda o úpravě poměrů ve zdravotnictví (dále jen "Memorandum"), uzavřeného dne 17. 2. 2011 mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, ve kterém bylo mimo jiné ujednáno, že "nejpozději do 1. 1. 2013 dosáhne plat lékaře v přímé úměře na dosaženou kvalifikaci a praxi 1,5 násobku až 3 násobku průměrné mzdy v národním hospodářství ČR vyhlášené ČSÚ za rok o dva roky předcházející (při dosažení podmínky limitace objemu přesčasové práce na úrovni evropského standardu, tedy maximum osm hodin přesčasové práce týdně.)". Stěžovatel se tak žalobou domáhá zásahu soudu do výkonné moci vlády, tedy něčeho, co nepatří do pravomoci soudu.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že předmětné Memorandum je dvoustrannou dohodou, která zakládá práva a povinnosti jejích stran. Pakliže by tato práva a povinnosti nemusely být plněny, muselo by podle stěžovatele dojít k naplnění některého z důvodů neplatnosti či neúčinnosti takovéto dohody. Obecné soudy však podle stěžovatele ke zkoumání obsahu Memoranda nepřistoupily; stěžovatel přitom připomíná, že předmětem žaloby nebyl nárok na způsob realizace navýšení platů lékařů (jenž byl ponechán zcela na vůli vedlejší účastnice), nýbrž výhradně uložení povinnosti vedlejší účastnici, aby zajistila navýšení platů všech lékařů, kteří pobírají plat, v přímé úměře k jejich zařazení do platové třídy a platového stupně podle nařízení vlády č. 564/2006 Sb. tak, aby lékař zařazený podle tohoto nařízení vlády v nejnižší platové třídě a současně v nejnižším platovém stupni měl nárok na plat odpovídající platovému tarifu ve výši 1,5násobku průměrné mzdy, a lékař zařazený v nejvyšší platové třídě a současně v nejvyšším platovém stupni měl nárok na plat odpovídající platovému tarifu ve výši trojnásobku průměrné mzdy. Vedlejší účastnice se k takovémuto kroku zavázala v uzavřeném Memorandu, a přestože ke splnění tohoto závazku mělo dojít již v roce 2012 (resp. nejpozději k 1. 1. 2013), nedošlo k němu do současnosti.

5. Podle mínění stěžovatele obecné soudy ústavní stížností napadená rozhodnutí "věrohodně nezdůvodnily", neboť z nich není zřejmé, proč vycházely z úvahy, že se stěžovatel domáhá žalobou zcela odlišného nároku, než jaký uvedl v žalobním petitu. V této souvislosti navíc stěžovatel namítá, že obvodní soud rozhodl o zastavení řízení, aniž by zjistil stanovisko vedlejší účastnice, a to přesto, že byl k tomuto postupu městským soudem výslovně vyzván.

6. Stěžovatel se proto domnívá, že mu obecné soudy upřely právo na soudní ochranu, když bez hlubšího prostudování žalobního nároku i bez vlastního projednání věci ani nezjišťovaly stanovisko vedlejší účastnice; obecné soudy tedy podle stěžovatele ve věci rozhodly, aniž by postavily na jisto, že vedlejší účastnice není objektivně schopna či oprávněna dostát svým povinnostem vyplývajícím z Memoranda.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost. Tak je tomu i v posuzované věci.

9. Obvodní soud (po vrácení věci, kdy městský soud zrušil jeho původní rozhodnutí, jímž stěžovatelovu žalobu odmítl) zastavil řízení o stěžovatelově žalobě, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok podle § 2 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve spojení s § 7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nespadá do pravomoci soudů, a jde tedy o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř.

10. S tímto posouzením věci se posléze k odvolání i dovolání, ve kterých stěžovatel uplatnil obdobné námitky jako v ústavní stížnosti, městský soud i Nejvyšší soud ztotožnil; dovolací soud navíc v odůvodnění napadeného usnesení připomněl, že institut "memoranda" český právní řád nezná, přičemž obecně platí, že memorandum slouží k písemnému zachycení stavu věcí, úkolů či jednání a nemá právní závaznost.

11. V rámci přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí se Ústavní soud omezí na konstatování, že oproti opačnému tvrzení stěžovatele považuje napadená rozhodnutí za řádně odůvodněná, přičemž tato odůvodnění nepochybně obsahují srozumitelné a obecně přijatelné závěry. Ústavní soud se přitom plně ztotožňuje rovněž s obvodním soudem uvedeným rozdílem mezi tzv. imperiem a dominiem, a tedy i se závěrem, že stěžovatelem uplatněný nárok není podřaditelný pod oblast tzv. dominia, tj. pod oblast konsekventně spadající do rámce věcí, o nichž mohou soudy rozhodovat podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení. Skutečnost, že stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí, nemůže bez dalšího založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud současně připomíná, že jednou ze základních vlastností každého rozsudku vydaného v občanském soudním řízení musí být jeho vykonatelnost, ani z ústavní stížnosti však nevyplývá, jakým způsobem by měl soud formulovat výrok rozsudku tak, aby byl takový výrok potenciálně vykonatelný (ostatně sám stěžovatel v odvolání připustil, že odkaz na předmětné nařízení vlády představuje toliko "pomůcku definující lékaře s nárokem na nejnižší navýšení platu" - srov. str. 2 usnesení městského soudu).

13. Současně je třeba zdůraznit, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nikterak věcně nepolemizuje se závěrem, že obsah Memoranda není právně závazný; Ústavní soud proto považuje za dostačující uvést, že se s tímto právním závěrem ztotožňuje a připomíná, že obsah memoranda představuje politický závazek, Memorandum však současně neobsahuje - v občanskému soudním řízení - právně vynutitelné povinnosti vedlejší účastnice. Z ústavněprávního hlediska proto obvodní soud nepochybil, zastavil-li řízení o stěžovatelově žalobě a věc postoupil vládě.

14. Za této procesní situace obvodní soud svým postupem nemohl z podstaty věci porušit stěžovatelem dovolávaný čl. 36 odst. 1 Listiny, nežádal-li vedlejší účastnici o vyjádření, tím méně pak nenařizoval-li ve věci jednání.

15. Ústavní soud tedy z výše zaznamenaných důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova základní práva, pročež podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2019

Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 3396/18, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies