III. ÚS 1118/19

02. 07. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Radkem Šimonkou, advokátem, sídlem náměstí 1. máje 347, Chrastava, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. ledna 2019 č. j. 31 To 39/2019-47 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. ledna 2019 č. j. 2 PP 337/2018-37, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 1. 2019 č. j. 2 PP 337/2018-37 byla podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zamítnuta žádost stěžovatele jako odsouzeného o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 1. 2014 č. j. 2 T 106/2011-370 pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku v trvání čtyř let a šesti měsíců, jenž mu by1 uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2015 č. j. 9 T 206/2011-2738 pro trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku za další sbíhající se trestný čin v trvání dvou let, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2015 č. j. 9 T 206/2014-2738 pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 a písm. d) trestního zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Dále okresní soud rozhodl, že nepřijímá záruku za dovršení nápravy odsouzeného předloženou D. K. Okresní soud poukázal na to, že stěžovatel v průběhu svého dospělého života prokázal, že vůbec nerespektuje základní zásady chování ve společnosti a opakovaně páchá úmyslnou trestnou činnost majetkové povahy. Stěžovatel je zjevně speciálním recidivistou, který páchal trestnou činnost i přesto, že má řadu zkušeností s minulými trestními řízeními a byl dokonce několikrát ve výkonu trestů odnětí svobody. Stěžovatel dokonce pokračoval v trestné činnosti stejného druhu i poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a rovněž poté, kdy se svévolně vzdálil z nestřeženého pracoviště, kam byl v průběhu výkonu trestu zařazen. Na stěžovatele bylo doposud působeno všemi možnými druhy trestů, včetně opakovaných nepodmíněných trestů odnětí svobody, ale i takto uložené nejcitelnější druhy trestů neměly na něj patřičný výchovný vliv. Okresní soud uzavřel, že má pochybnosti o tom, že by stěžovatel byl schopen na svobodě vést řádný život.

3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 1. 2019 č. j. 31 To 39/2019-47 byla stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že s ohledem na osobu stěžovatele nelze dojít k závěru, že u něj lze očekávat, že na svobodě povede řádný život. V této souvislosti krajský soud poukázal na to, že v době, kdy byl stěžovatel svévolně mimo věznici a zdržoval se na Slovensku, tam podle opisu z evidence Rejstříku trestů páchal trestnou činnost, za niž byl následně odsouzen; i když se nepochybně snažil skrývat, nebránilo mu to páchat trestnou činnost. To svědčí o sklonech stěžovatele k páchání úmyslné trestné činnosti a podporuje závěr okresního soudu, že se úvahy o případném podmíněném propuštění odsouzeného jeví jako předčasné. V případě stěžovatele nedošlo k nepřípustnému porušení zákazu tzv. dvojího přičítání. Krajský soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69), podle kterého uplatnění institutu podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody sice v českém právním řádu není formulováno jako nárokové, nicméně přesto obecně musí být otevřeno všem odsouzeným, včetně recidivistů. Možnost podmíněného propuštění dává odsouzeným perspektivu a naději, která je může motivovat k nápravě. Krajský soud dovodil, že to však není případ stěžovatele, u něhož právě shora uvedené vede k závěru, že pokud se stěžovatel po předchozím podmíněném propuštění dopustil opakované trestné činnosti a postupně ukládané tresty odnětí svobody na něj neměly takový vliv, aby se páchání další úmyslné trestné činnosti vyvaroval, lze důvodně dojít k závěru, že zatím u stěžovatele nelze očekávat, že by na svobodě vedl řádný život.

II.
Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je dlouhodobě opakovaně kázeňsky odměňován, přičemž získal i mimořádné pochvaly. Dle svého vychovatele ve Věznici Stráž pod Ralskem prognóza vedení řádného života stěžovatele na svobodě je očekávatelná a propuštění doporučuje. Úsilí stěžovatele upřímně se napravit a odstranit vliv patologického hráčství je prokazatelné a je základem pro návrat stěžovatele do běžného života za pomoci ambulantní léčby. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69); dále poukazuje na nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz), jenž klade důraz na posouzení polepšení žadatele o propuštění, včetně vyhodnocení reálného očekávání, že propuštěný povede řádný život. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nezkoumaly podrobně programy jeho resocializace, jeho léčbu a výsledky, stejně jako jeho reálné možnosti.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu obecnými soudy. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily předpoklad pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanovený v § 88 odst. 1 trestního zákoníku, a to očekávání, že stěžovatel povede po propuštění z výkonu trestu řádný život.

9. Ústavní soud proto předně odkazuje na svoji již ustálenou judikaturu, z níž plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863) a řada dalších]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Není tedy o institutem, kterého bude použito "automaticky", ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů.

10. Podstatou úvah obecných soudů při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je především možnost učinit závěr o prokazatelném polepšení odsouzeného v důsledku chování a plnění povinností ve výkonu trestu, a o důvodnosti předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principům vztaženým k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem (zákaz "dvojího přičítání") podle čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13, ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12, ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 248/15 nebo ze dne 21. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1782/17).

11. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je posouzení otázky, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je plně v kompetenci obecných soudů.

12. Dospěje-li soud k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad řádného procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [srov. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].

13. V posuzovaném případě obecné soudy svoje pochybnosti o tom, že by stěžovatel při podmíněném propuštění vedl řádný život, založily nejen na samotné jeho trestní minulosti, ale i na dalších skutečnostech. Zdůraznily sklony stěžovatele k páchání úmyslné trestné činnosti s tím, že ani uložené nejcitelnější druhy trestů neměly na stěžovatele potřebný výchovný vliv. Obecné soudy rovněž poukázaly na to, že stěžovatel dokonce pokračoval v trestné činnosti stejného druhu i poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a rovněž i poté, kdy se svévolně vzdálil z nestřeženého pracoviště, kam byl v průběhu výkonu trestu zařazen. Soudy též hodnotily průběh výkonu trestu stěžovatele, kdy na jednu stranu stěžovatel vykonal polovinu trestu, splnil i další podmínku ohledně chování a plnění svých povinností a během výkonu trestu odnětí svobody byl osmkrát kázeňsky odměněn, ovšem na druhé straně musely zohlednit i skutečnost, že kázeňské odměny byly stěžovateli uděleny ve velmi dlouhém časovém období. Obecné soudy tak shodně dospěly k závěru, že pravděpodobnost, že se stěžovatel dopustí opakovaně trestné činnosti po případném podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je vysoká.

14. V posuzované věci tedy soudy rozhodující o žádosti stěžovatele nevycházely výhradně z trestní minulosti stěžovatele, ale provedly řádnou prognózu jeho dalšího chování zakončenou úsudkem, že riziko recidivy v případě podmíněného propuštění by bylo vysoké a podmíněné propuštění by proto bylo předčasné. Jako základní překážku pro nabytí přesvědčení o tom, že stěžovatel po podmíněném propuštění povede řádný život, spatřovaly jeho selhání při minulém propuštění z výkonu trestu, a dokonce jeho svévolné opuštění věznice a páchání trestné činnosti, nikoli pouhou skutečnost, že byl několikrát trestně stíhán. Tento svůj závěr trestní soudy srozumitelně odůvodnily a jejich rozhodnutí nevykazují žádný ústavněprávní nedostatek.

15. Ústavní soud konstatuje, že argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s čl. 36 odst. 1 i čl. 40 odst. 5 Listiny. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2019

Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 1118/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies