III. ÚS 565/19

02. 07. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Doležalem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 40/1, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 sp. zn. 8 Tdo 1387/2018, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 8. 2017 sp. zn. 5 T 134/2016 uznal stěžovatele vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a uložil mu podle shodného zákonného ustanovení za užití § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 a 5 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu sto denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 200 Kč, tedy celkový peněžitý trest ve výměře 20 000 Kč s tím, že podle § 68 odst. 5 věty druhé tr. zákoníku může být peněžitý trest zaplacen v nejvýše deseti pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 2 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže stěžovatel nezaplatí dílčí splátku včas; současně mu podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), mu uložil rovněž povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 45 315 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu pak odkázal poškozeného F. V. s celým jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 6 To 545/2017 stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu podle § 256 tr. řádu zamítl.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nevzal v potaz extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, resp. vady, které svědčí o zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž byly soudy povinny postupovat. Krajský soud podle stěžovatele pochybil, aproboval-li zamítnutí jeho důkazních návrhů okresním soudem, přestože takové důkazy, zejména znalecký posudek z oboru doprava, odvětví silniční doprava, specializace dopravní nehody, či kamerové záznamy z místa nehody, by mohly na průběh nehodového děje poskytnout náhled podporující obhajobu. Soudy, dovozuje dále stěžovatel, porušily zásadu výslovně upravenou v § 2 odst. 5 tr. řádu, v důsledku čehož nebyl zjištěn skutkový stav, o němž by nevznikly důvodné pochybnosti. Neztotožňuje se ani s názorem krajského soudu, že dokazování nebylo nutno doplnit znaleckým posudkem s tím, že skutková zjištění byla přesvědčivě prokázána svědeckými výpověďmi; v této souvislosti stěžovatel jednak zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků, kteří byli na závěrech trestního řízení zejména finančně zainteresováni, a navíc by případně - bylo-li by prokázáno, že není viníkem nehody - byli za viníky označeni oni sami, a dále vytýká soudům, že jeho výpovědi a důkazní návrhy zcela ignorovaly, a tím došlo v oblasti dokazování k porušení jeho práva na soudní ochranu. Stěžovatel má za to, že bez pořízení znaleckého posudku nelze kategoricky vyloučit, že nehodový děj se odehrál zcela odlišně od učiněných skutkových závěrů a že jeho viníkem je osoba odlišná od něj, například J. W. jako řidič vozidla Audi jedoucího v protisměru. Nadále setrvává v přesvědčení, že soudy učinily závěr o jeho vině bez pořízení předmětného klíčového důkazu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se Nejvyšší soud ve věci stěžovatele dopustil pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

9. Patří se připomenout, že stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul pouze usnesení Nejvyššího soudu, čímž možnosti ústavního přezkumu omezil.

10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; relevantní nedostatek se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li obecně přijímaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

12. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující skutečnosti.

13. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti tomu, že Nejvyšší soud nevyvodil kasační důsledky z kritiky důkazního řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, která byla obsažena v dovolání. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

14. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkové povahy, pak Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. S ohledem na právo obviněného na soudní ochranu je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním - v intencích těchto kategorií vad - uvažovat i v dovolacím řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Nejvyšší soud se stěžovatelovými výhradami zabýval a konstatoval, že napadené usnesení krajského soudu (a potažmo ani rozsudek okresního soudu) těmito diskrepancemi netrpí. V rámci rozhodování o ústavní stížnosti je tudíž nutné obracet pozornost k otázce, zda tento závěr Nejvyššího soudu z ústavněprávních hledisek obstojí.

15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.

16. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu při nalézání práva (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

17. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

18. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že okresní soud a krajský soud bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry o naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud tato jejich rozhodnutí k jeho dovolání nezrušil. Takový exces však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.

19. Nejvyšší soud v mezích procesních možností daných úpravou dovolacího řízení a obsahem dovolání konstatoval, že okresní soud řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou stěžovatele, přičemž vysvětlil, z jakých důvodů jí neuvěřil, a rovněž řádně odůvodnil, proč zamítl návrh stěžovatele na doplnění dokazování o výše konkretizovaný znalecký posudek (zejména str. 5 a 6 rozsudku okresního soudu). Nejvyšší soud připomenul, že s těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i krajský soud v odůvodnění svého usnesení (str. 2 a 3 usnesení krajského soudu).

20. Dlužno uvést, že podle závěrů soudů svědek M. K., který jel za motorovým vozidlem stěžovatele, nehodu podrobně a přesvědčivě popsal, přičemž ani stěžovatel nevysvětlil, z jakého důvodu mohl být - ačkoli se na nehodovém ději nepodílel - na výsledku trestního řízení "zainteresován". Jeho výpověď se přitom dle zjištění soudů shodovala nejen s výpovědí poškozených, ale též s údaji v protokolu o dopravní nehodě v silničním provozu, plánku a pořízené fotodokumentace. Na tomto podkladě soudy provedení důkazu znaleckým posudkem, resp. doplnění dokazování dalšími důkazními prostředky považovaly za nadbytečné.

21. Relevantní důvody, proč usnesení Nejvyššího soudu pokládá za protiústavní, tudíž stěžovatel neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen poznamenat, že kvalifikace dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tj. coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.

22. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2019

Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 565/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies