IV. ÚS 1055/18 - Odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž byl deklarovaný důvod nepřípustnosti naplněn

09. 07. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Dojde-li k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž by ve skutečnosti v daném případě byl deklarovaný důvod nepřípustnosti naplněn, jedná se o porušení základního práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 16.07.2019 sp. zn. IV. ÚS 1055/18)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky H. D., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018 č. j. 30 Cdo 3800/2017-65 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2017 č. j. 58 Co 139/2017-45, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Psychiatrické nemocnice Bohnice, sídlem Ústavní 91/7, Praha 8 - Bohnice, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018 č. j. 30 Cdo 3800/2017-65 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018 č. j. 30 Cdo 3800/2017-65 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavní právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a právo na přístup k soudu podle čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.

2. Ze soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 19 L 2644/2016 se podává, že předmětné řízení bylo zahájeno na základě oznámení vedlejší účastnice o tom, že umístila stěžovatelku do své péče bez jejího písemného souhlasu. Obvodní soud tak musel rozhodnout o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče podle § 76 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních").

3. Usnesením ze dne 16. 9. 2016 č. j. 19 L 2644/2016-3 ustanovil obvodní soud stěžovatelce jako opatrovníka Mgr. Jana Ambrože, advokáta, sídlem Prešovská 337/6, Plzeň. Stěžovatelka si totiž svého zástupce sama nezvolila. Dne 20. 9. 2016 se v sídle vedlejší účastnice konal jiný soudní rok. Za obvodní soud byla přítomna vyšší soudní úřednice Veronika Franková a dále ustanovený opatrovník. Jako první došlo k výslechu ošetřující lékařky bez přítomnosti stěžovatelky. Lékařka odkázala na písemné vyjádření a dále zejména uvedla, že stěžovatelka trpí schizofrenií, na oddělení je tenzní, má tendence se přepíjet, je ve složité sociální situaci, kterou zpracovává paranoidně; je však schopna výslechu i chápat obsah soudních rozhodnutí. Nadále u ní přetrvávají důvody hospitalizace, která je již třetí (první proběhla v roce 2001 a druhá v roce 2003) a ke které se dostavila po domluvě s jiným lékařem po zhoršení jejího stavu. Nachází se ve velmi složité sociální situaci, kdy je zneužívána okolím a není schopna toto zhodnotit a řešit. Při zátěži hrozí relaps onemocnění. Stěžovatelka je při vědomí, zdá se dobře orientovaná, situaci postihuje, avšak je bez náhledu. Kontakt je obtížný, nevýtěžný, v anxiózní tenzi, projev místy nesouvislý. Odpovědi na jednoduché otázky stěžovatelka zvládne, avšak explorace vnitřního prožívání je velmi obtížná. Zjevné projevy halucinatorního chování nebyly zjištěny a aktuálně se stěžovatelka nevyjadřuje sebevražedně (dle parere zachyceny úvahy o sebevraždě). Stěžovatelka je dle lékařky nebezpečná sobě i svému okolí.

4. Následně bylo přistoupeno k výslechu stěžovatelky, která celou situaci označila za nedorozumění a myslí si, že celou situaci zvládá. Tím jiný soudní rok skončil a protokol byl následně podepsán jednou, neidentifikovatelnou osobou (pozn. - podle předchozích podpisů ve spise se zřejmě jedná o vyšší soudní úřednici Veroniku Frankovou).

5. Dne 21. 9. 2016 obvodní soud usnesením č. j. 19 L 2644/2016-8 rozhodl, že umístění stěžovatelky do zdravotního ústavu je v souladu se zákonnými důvody a tyto důvody nadále trvají. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud vycházel zejména z odborného vyjádření lékaře, které nebylo ničím zpochybněno, a vyslechl přitom i stěžovatelku. Soud provedl všechny aktuálně dostupné důkazy.

6. Následně stěžovatelka podala odvolání proti výše uvedenému ustanovení opatrovníka a proti posledně uvedenému usnesení obvodního soudu. V průběhu odvolacího řízení byla stěžovatelka ze zdravotního ústavu dne 9. 11. 2016 propuštěna. Dne 24. 11. 2016 vydal Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení č. j. 58 Co 421/2016-32, kterým zrušil usnesení obvodního soudu a řízení zastavil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ustanovený opatrovník nemá právo na odměnu za zastupování. O zastavení řízení rozhodl městský soud proto, že propuštěním stěžovatelky odpadl důvod pro vedení řízení. V otázce odměny opatrovníka odůvodnil městský soud svůj postup tím, že opatrovník neprovedl v řízení žádný úkon.

7. Stěžovatelka následně prohlásila, že trvá na meritorním projednání svého odvolání. Městský soud o něm rozhodl napadeným usnesením tak, že usnesení obvodního soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 19 L 2644/2016-8 potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle právní úpravy je postup soudu v detenčním řízení rychlý a do značné míry neformální z důvodu krátkých zákonných lhůt. To se musí nutně promítnout do sníženého rozsahu prováděného dokazování. Za základ je třeba vzít informaci ošetřujícího lékaře, přičemž však absence dokazování současně vyžaduje, aby si soud učinil vlastní úsudek o stavu umístěné osoby přímým kontaktem s ní. Těmto požadavkům obvodní soud v dané věci zcela vyhověl. Přitom vyšel zejména ze zprávy vedlejší účastnice, která popisuje závažné důvody, pro které by stěžovatelka měla být hospitalizována. Ty spočívaly ve zhoršení jejího psychického onemocnění (schizofrenie) a ohrožení sebe i svého okolí. Výslech stěžovatelky pak uvedenou hrozbu nijak nevyvrátil či nezpochybnil (postrádala na svou situaci náhled). S ohledem na výše uvedenou časovou nouzi v tomto druhu řízení nelze pak považovat za opodstatněné námitky stran porušení zásad přímosti a ústnosti jiného soudního roku a nedostatků stěžovatelčina zastoupení opatrovníkem. Podle § 77 zákona o zvláštních řízeních soudních není třeba nařizovat jednání a umístěná osoba nemusí být přítomna při výslechu ošetřujícího lékaře. V tomto druhu řízení postačí k ochraně práv umístěné osoby její výslech vyšším soudním úředníkem. K nedostatečné činnosti opatrovníka městský soud poznamenal, že u advokáta nelze předpokládat, že nebude svou činnost vykonávat řádně. Zhodnotit jeho činnost si zpravidla vyžádá delší čas. V dané věci měl opatrovník možnost prvního kontaktu se stěžovatelkou při jiném soudním roku. K tomu se dostavil a byl mu přítomen. Pouze z toho, že nepoložil žádné otázky, a proti usnesení soudu se neodvolal, nelze dle městského soudu usuzovat na nedostatečnost jeho činnosti. Je totiž právě na něm, aby vybral ten postup, který je nejvíce v zájmu umístěné osoby.

8. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dle jeho odůvodnění není podané dovolání přípustné, jelikož fakticky směřuje proti rozhodnutí obvodního soudu o ustanovení opatrovníka a obsahuje konkrétní výhrady vůči ustanovenému opatrovníkovi. Dovolací argumentace nemá žádný vztah k dovoláním napadenému rozhodnutí městského soudu, resp. napadené usnesení městského soudu nespočívá na řešení právních otázek, které umístěná v dovolání formuluje a vymezuje k nim dovolací argumentaci.

II.
Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka v první řadě poukazuje na to, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání. V něm stěžovatelka vymezila čtyři otázky procesního práva, z nichž ani jedna není v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Navíc se při jejich posouzení odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu, kterou stěžovatelka citovala. Navzdory tomu, co uvádí Nejvyšší soud, se pouze první otázka týkala usnesení o ustanovení opatrovníka. Konečně i proti němu stěžovatelka brojila odvoláním, o němž však nebylo do dnešního dne rozhodnuto a s bývalým opatrovníkem jednal i Nejvyšší soud (uvedl jej v záhlaví rozhodnutí). Na vyřešení uvedených čtyř otázek pak rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.

10. Soudům nižších stupňů stěžovatelka v první řadě vytýká postup při výběru jejího procesního opatrovníka. Ačkoliv se stěžovatelka nacházela v pražské nemocnici, jako opatrovníka soud ustanovil advokáta z Plzně. Ten stěžovatelce následně neposkytl žádnou službu, při jednání se jí ani nepředstavil, natož aby jí nabídl poskytnutí právních služeb. V řízení pak byl zcela pasivní, což soudy zcela nepřípustně hájí. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1974/14, který se věnuje problematice odpovědnosti opatrovníka a soudů za jeho pasivní jednání. Dle stěžovatelky je nutné, aby jako opatrovník byla zvolena osoba, která s ohledem na své sídlo bude mít k umístěnému člověku blízko a bude jej tedy bez problémů moci navštívit.

11. Za protiústavní považuje stěžovatelka rovněž skutečnost, že její výslech prováděla vyšší soudní úřednice, a nikoliv soudce. Navíc v tomto směru namítá, že si vůbec není vědoma své účasti na jiném soudním roku zachyceném v protokolu. Protokol může být tedy fiktivní, případně mohla být stěžovatelka pod vlivem psychofarmak. To je podle zkušeností poměrně běžnou praxí. Každopádně ani podle protokolu nebyla stěžovatelka přítomna celému jednání, nýbrž pouze při vlastním výslechu. I to je porušení jejích procesních práv. Se stěžovatelkou nebylo zacházeno jako s lidským jedincem (účastníkem řízení), ale jako s věcí. Výslech by dle stěžovatelky měl vždy provádět soudce. Soudy rovněž rezignovaly na svou přezkumnou funkci a nepodrobily názory ošetřujícího lékaře nezávislému přezkumu. Stěžovatelka upozorňuje, že po rozhodnutí Nejvyššího soudu se podobnou otázkou zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2545/17. Soudy tedy nemohou pouze nekriticky přijmout názory ošetřujících lékařů. V daném případě jsou uvedené důvody pro nařízení detence nedostatečné. Fakticky pak soudy přenesly svou rozhodovací činnost na lékaře, což považuje stěžovatelka za ústavněprávní exces. To je dle stěžovatelky běžným jevem, jak dokládá statistika rozhodování obvodního soudu, kterou přiložila k ústavní stížnosti, z níž vyplývají mimo jiné nepatřičné podmínky výkonu detence. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelky

12. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a následně dal možnost stěžovatelce k replice.

13. Nejvyšší soud odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí, které neshledal rozporným se stěžovatelčinými právy. Nadto poukázal na nepřípustnost stěžovatelčina dovolání, protože v něm nevymezila jeho důvody, přípustnost a při argumentaci se nezabývala stejnými otázkami jako odvolací soud.

14. Městský soud rovněž pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterým podle něj nedošlo k porušení žádného ústavního práva stěžovatelky.

15. Vedlejší účastnice se stručně vyjádřila pouze k námitkám týkajícím se důvodů detence. Především nesouhlasí s argumentací stěžovatelky, dle které nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2545/17 dopadá na uvedený případ. Vedlejší účastnice spatřuje povinnost zpracování znaleckého posudku pouze v případě, kdy lékařskému posudku odporují jiné důkazy. Nadále trvá na svém názoru, že důvody nedobrovolné hospitalizace ve stěžovatelčině případě byly dány. Předložené statistiky podle vedlejší účastnice spíše poukazují na skutečnost, že vedlejší účastníci podávají návrhy pouze při splnění zákonných podmínek nedobrovolné hospitalizace.

16. Stěžovatelka následně využila svého práva k replice. V ní se neztotožňuje s vyjádřením Nejvyššího soudu, neboť je přesvědčena, že odvolacímu soudu předložila stejné právní otázky jako soudu dovolacímu. Fakt, že se k nim odvolací soud nevyslovil, nemůže znamenat nepřípustnost dovolání. K vyjádření vedlejší účastnice uvedla, že důvod detence nemohl obstát sám o sobě, tudíž bylo zbytečné vyvracet závěry lékařů jinými důkazy. Dále stěžovatelka zpochybnila existenci sebevražedných tendencí, které nejsou zmíněny ani v lékařské dokumentaci. Několik let staré úvahy o sebevraždě totiž nepovažuje za dostatečný podklad pro její nedobrovolnou hospitalizaci. Proto si stěžovatelka není vědoma, v čem spočívalo nebezpečí pro její okolí.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

18. Po zvážení všech výše uvedených skutečností a s přihlédnutím ke své dosavadní judikatuře dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

19. Na prvém místě Ústavní soud posoudil námitky týkající se porušení procesních ústavních práv stěžovatelky, jak to vyžaduje jím zastávaná doktrína minimalizace zásahu do rozhodování obecných soudů [srov. nálezy ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. III. ÚS 148/98 (N 113/9 SbNU 65) a ze dne 23. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 28/98 (N 161/16 SbNU 185); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Je-li zrušujícím nálezem vytvořen nový procesní prostor pro ochranu hmotných ústavních práv uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního vůči procesněprávnímu přezkumu [srov. nález ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375)]. V daném případě to pak znamená, že se Ústavní soud musel nejprve zabývat námitkou neústavnosti postupu Nejvyššího soudu, který napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost.

20. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že dojde-li k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž by ve skutečnosti v daném případě byl deklarovaný důvod nepřípustnosti naplněn, jedná se o porušení práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy o případ denegationis iustitiae [srov. např. nálezy ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1990/15 (N 59/81 SbNU 47), ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 (N 132/82 SbNU 163), ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 (N 222/83 SbNU 471), nebo usnesení ze dne 12. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 281/18]. Obdobný závěr pak přijal Ústavní soud v situacích, kdy bylo dovolání odmítnuto pro vady, kterými zjevně netrpělo (nálezy ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 3876/13, ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14 nebo ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 312/15).

21. Nejvyšší soud v dané věci odmítl dovolání s tím, že fakticky směřuje proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka. Dovolací argumentace tak nemá podle jeho názoru žádný vztah k rozhodnutí odvolacího soudu, resp. toto rozhodnutí spočívá na jiných právních otázkách, než které stěžovatelka formuluje v dovolání. Tím se odůvodnění napadeného usnesení vyčerpává.

22. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud sám neprovedl rozbor ani obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, ani stěžovatelčina dovolání. Měl-li tedy Ústavní soud posoudit, zda závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí, musel porovnat, zda obsah dovolání odpovídá závěrům, ke kterým v rozhodnutí o odmítnutí dovolání dospěl Nejvyšší soud (viz též sub 26).

23. S respektem k zásadě minimalizace zásahů do pravomocí ostatních orgánů veřejné moci přitom Ústavní soud dává závěrům napadených rozhodnutí z více možných významů ten, který z ústavněprávního hlediska obstojí. Jde tak o obdobu požadavku provádění ústavně konformního výkladu právních předpisů. K tomu je ještě třeba poznamenat, že podle ustálené judikatury je nezbytné, aby účastník řízení v dovolání napadl všechny samostatné tzv. nosné důvody rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel nemusí sice napadat každý právní názor obsažený v takovém rozhodnutí, vystavuje se však riziku, že ponechá stranou takový nosný důvod, který obstojí sám o sobě a "izolovaně" postačuje k rozhodnutí, kvůli čemuž by tak dovolací přezkum ztratil praktický smysl (srov. např. nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3206/17). Z tohoto hlediska tedy Ústavní soud přistoupil k hodnocení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k závěrům napadeného usnesení odvolacího soudu.

24. Předmětem rozhodnutí odvolacího soudu byl přezkum zákonnosti umístění stěžovatelky do zdravotního ústavu obsahově omezený odvolacími námitkami. Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu (blíže sub 7) lze dovodit, že stojí na těchto nosných důvodech:

1) rozhodnutí obvodního soudu se opírá o dostatečně zjištěný skutkový stav, který byl, s ohledem na zákonné lhůty pro daný typ rozhodování, prokázán výslechem ošetřujícího lékaře a výslechem stěžovatelky (v přímém kontaktu s vyšším soudním úředníkem);
2) pro stěžovatelčino umístění do zdravotního ústavu existovaly závažné důvody, spočívající ve zhoršení jejího psychického onemocnění (schizofrenie) a ohrožení sebe i okolí;
3) závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1974/14 ohledně zásad ústnosti a přímosti se zabývají především situací, kdy je rozhodováno o dalším držení ve zdravotním ústavu, a nikoliv převzetí. V tomto druhu řízení není nutné nařizovat jednání a není vyžadována přítomnost umístěné osoby při výslechu lékaře;
4) možnost stěžovatelky vyjádřit se před vyšším soudním úředníkem je k ochraně jejích práv dostatečná;
5) jde-li o ustanovení opatrovníka, soud nemá v zásadě důvod pochybovat o tom, že advokát bude tuto funkci vykonávat řádně. Zhodnotit kvalitu jeho práce vyžaduje delší čas. Ze skutečnosti, že opatrovník nekladl vyslýchaným žádné otázky a nepodal odvolání, nedovozuje soud pouze formální výkon této funkce. Je to právě opatrovník, který volí pro zájmy umístěné osoby nejvhodnější postup.

25. Uvedenými závěry tedy odvolací soud potvrdil zákonnost usnesení obvodního soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 19 L 2644/2016-8, resp. nepřisvědčil stěžovatelčiným námitkám o jeho nezákonnosti (protiústavnosti). Toliko pro úplnost lze (i s ohledem na obsah dovolání) uvést, že odvolací soud se nikterak explicitně nevypořádal s námitkou protiprávního ustanovení opatrovníka s ohledem na vzdálenost jeho advokátní praxe (Plzeň) od sídla vedlejší účastnice (Praha). Z kontextu rozhodnutí lze nanejvýš dovodit, že dle odvolacího soudu bylo takové ustanovení opatrovníka v pořádku s ohledem na odborné postavení advokáta, které zaručuje profesionální poskytování právních služeb.

26. Ústavní soud následně přistoupil k posouzení stěžovatelčina dovolání, aby mohl přezkoumat závěr Nejvyššího soudu, že v dovolání uplatněná argumentace nemá žádný vztah k rozhodnutí odvolacího soudu, resp. že toto rozhodnutí spočívá na jiných právních otázkách, než které formuluje v dovolání stěžovatelka. Přitom Ústavní soud nikterak nehodnotí důvodnost podaného dovolání (resp. jednotlivých námitek), nýbrž s ohledem na zásady minimalizace zásahu jej pouze rekapituluje za účelem posouzení, zda nedošlo k porušení práva na přístup k soudu.

27. V části I. dovolání stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, přičemž dovozuje, že usnesení odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, kterou Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti doposud nereflektoval. V části II. stěžovatelka tvrdí, že judikatura Nejvyššího soudu, týkající se posuzování přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu, je značně kusá, a existuje tak celá řada otázek, které soudy nižších stupňů posoudily nesprávně, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Dále se stěžovatelka zabývá volbou opatrovníka a dohledem soudu nad jeho činností. Jako první vznáší námitku, že soud, veden motivem neúcty k lidským právům stěžovatelky, ustanovil jí pro dané řízení jako opatrovníka advokáta z Plzně, přestože se stěžovatelka nacházela v pražské nemocnici. Tento opatrovník stěžovatelce neposkytl žádné právní služby (které nutně potřebovala), dokonce se jí ani nepředstavil. Dále stěžovatelka cituje část rozhodnutí odvolacího soudu, která se otázkou činnosti opatrovníka zabývala. K tomu obsáhle cituje závěry nálezu ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1974/14 (N 61/76 SbNU 825), který současně shrnuje závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Dále cituje závěry tohoto nálezu týkající se povinnosti opatrovníků poskytovat efektivní právní služby a závěry o odpovědnosti soudů za hájení oprávněných zájmů ze strany ustanovených opatrovníků. K tomu stěžovatelka dodává, že její vůle podat odvolání byla zřejmá z její snahy sehnat si jiného advokáta, v čemž jí vedlejší účastnice dlouho bránila.

28. Následně nastoluje první právní otázku, která podle ní není v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, tedy zda smí být opatrovníkem (takové osoby) ustanoven advokát, jehož sídlo není v dosahu zdravotního ústavu. Druhá formulovaná otázka pak je, jakým způsobem má soud dohlížet na to, zda tento opatrovník plní své povinnosti. Třetí otázkou je, zda může soudce výslechem umístěné osoby pověřit vyššího soudního úředníka (stěžovatelka to považuje za rozporné s judikaturou Ústavního soudu). Dále stěžovatelka uvádí, že odvolací soud rezignoval na přezkum důvodů detence uvedených vedlejší účastnicí, a to přesto, že je zřejmá nedostatečnost těchto důvodů. Dovolací soud by měl dle stěžovatelky judikovat, že názor ošetřujícího lékaře musí být podroben kritickému přezkumu soudů, jak to požaduje judikatura Ústavního soudu, kterou stěžovatelka cituje (viz sub 10 a 11). Dle stěžovatelky nelze tolerovat faktické přenesení rozhodovací činnosti na lékaře.

29. Závěrem dovolání stěžovatelka shrnuje, že řízení o omezení její osobní svobody trpělo nejtěžšími procesními vadami, a samotné rozhodnutí se nese v duchu naprostého pohrdání právy stěžovatelky. Soudy pouze automaticky přiznaly důvodnost návrhu vedlejší účastnice. Nakonec stěžovatelka uvedla, že tzv. nedobrovolné hospitalizace jsou významným zásahem do ústavních práv. Podmínky jejich výkonu jsou horší než podmínky výkonu trestu odnětí svobody. Poměry v zařízení vedlejší účastnice pak vyplývají i ze zpráv Kanceláře veřejného ochránce práv a Ligy lidských práv.

30. Z výše uvedeného podrobného popisu je dle Ústavního soudu zřejmé, že Nejvyšší soud posoudil stěžovatelčino dovolání v rozporu s jeho obsahem a jeho odmítnutím pro nepřípustnost porušil její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

31. Stěžovatelka dle Ústavního soudu brojila proti většině nosných důvodů odvolání, jak je Ústavní soud dovodil výše, přičemž neponechala stranou žádný, který by mohl osamoceně jako důvod rozhodnutí obstát (sub 23 a 24). První nosný důvod zpochybnila v závěru dovolání, když namítla, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, neboť soud rezignoval na svou přezkumnou funkci ve vztahu k názoru ošetřujícího lékaře. Druhý nosný důvod stěžovatelka napadla tvrzením, že pro její nedobrovolnou hospitalizaci neexistovaly dostatečné důvody. To je sice námitka velmi stručná, a spíše skutkové povahy, avšak přesto míří na nosný důvod rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, navíc spjatý s tvrzeným zásahem do její osobní svobody. Třetí nosný důvod, týkající se dopadů nálezu sp. zn. I. ÚS 1974/14 na rozsah aplikace zásady ústnosti a přímosti v daném řízení, stěžovatelka v dovolání nenapadá. Zároveň to však není takový důvod, na kterém by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo osamoceně obstát (sub 23). Ze samotné zákonnosti vedení jiného soudního roku nikterak nevyplývá zákonnost celého řízení, jakož i hmotněprávního a skutkového posouzení věci. Čtvrtý nosný důvod stěžovatelka v dovolání výslovně napadá, a žádá Nejvyšší soud, aby judikoval, že výslech umístěné osoby může provést jen soudce. Poslední (pátý) nosný důvod pak stěžovatelka napadá poukazem na judikaturu Ústavního soudu, kterou interpretuje tak, že soudy musí dbát na řádný výkon funkce ustanoveného opatrovníka a jsou za něj odpovědné. Ve spojení s citovanou judikaturou pak stěžovatelka formuluje dvě první právní otázky, dovolacím soudem dle jejího názoru neřešené. Nepřípadnou je tak i jediná konkrétní výtka Nejvyššího soudu, dle níž dovolání fakticky brojí proti usnesení o ustanovení opatrovníka. Jak vyplývá z výše uvedeného, zabýval se náležitostmi výkonu funkce opatrovníka i odvolací soud. To je ostatně zjevné i ze samotného textu dovolání, kde závěry odvolacího soudu stěžovatelka přímo cituje.

32. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, dle nějž nemá dovolací argumentace žádný vztah k rozhodnutí odvolacího soudu, resp. toto rozhodnutí spočívá na jiných právních otázkách, než které formuluje stěžovatelka v dovolání. Výše uvedený podrobný popis dokládá dle Ústavního soudu to, že dovolání brojí proti hlavním nosným důvodům rozhodnutí odvolacího soudu, zpochybňuje jejich zákonnost a formuluje dovolací otázky přinejmenším tak, že mohou (při určité intepretaci právních předpisů) tyto nosné důvody zpochybnit. Kupříkladu je zřejmé, že stěžovatelka považuje výsledek řízení za nezákonný v situaci, kdy umístěnou osobu nevyslechne přímo soudce (viz k tomu body 65 a násl. odůvodnění již cit. nálezu sp. zn. I. ÚS 1974/14 a rovněž tam uvedenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), anebo kdy se umístěné osobě nedostane dostatečné právní pomoci od ustanoveného opatrovníka. Vyslovil-li odvolací soud přinejmenším nepřímo, že s takovou ústavně právní interpretací relevantních právních předpisů nesouhlasí, nelze její přednesení v dovolacím řízení hodnotit jako míjející se s argumentací odvolacího soudu.

33. Ústavní soud tedy uzavírá, že výše popsaný postup Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, a tím i odepření přístupu k dovolacímu soudu, není ústavně přípustným způsobem odůvodněn. S ohledem na to Ústavní soud shledal, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu porušuje ústavně zaručené právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto bez nařizování ústního jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru o porušení shora uvedeného základního práva stěžovatelky, a proto ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

34. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v důsledku kasačního nálezu bude posuzovat stěžovatelčino dovolání v nově otevřeném řízení, nemohl se již Ústavní soud podrobněji zabývat stěžovatelčinými námitkami proti rozhodnutí městského soudu (resp. postupu obvodního soudu), neboť by to bylo v rozporu jak se shora uvedenou zásadou minimalizace zásahu do pravomocí obecných soudů, tak se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bude znovu podrobeno přezkumu Nejvyšším soudem, do jehož rozhodování nelze zasahovat. Z tohoto důvodu ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. července 2019

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1055/18, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies