III. ÚS 1060/19

29. 05. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaroslava Černíka, zastoupeného JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, sídlem Riegrova 1100, Roudnice nad Labem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 58 Co 382/2018-124, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2018 č. j. 58 Co 382/2018-124 výrokem I. zrušil původně zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 5. 2018 č. j. 25 C 272/2017-87, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 240 000 Kč, a v tomto rozsahu řízení zastavil. Výrokem II. dále změnil původně zamítavý rozsudek obvodního soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 150 000 Kč s příslušenstvím tak, že vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) uložil povinnost zaplatit stěžovateli (žalobci) částku ve výši 39 250 Kč s příslušenstvím; jinak jej potvrdil. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Za daného stavu podal stěžovatel proti rozsudku městského soudu ústavní stížnost, v níž namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Domnívá se, že rozhodnutí městského soudu, kterým krátil stěžovatelův oprávněný nárok o 60%, je v rozporu s konstantní judikaturou a představuje extrémní zásah do jeho základních práv.

4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

6. V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž přináleží všem orgánům veřejné moci, zejména pak obecné justici (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že proti rozsudku městského soudu není přípustné dovolání. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Rozsudkem městského soudu byl totiž potvrzen zamítavý rozsudek obvodního soudu co do částky 110 750 Kč a ve vztahu k této částce neplatí omezení přípustnosti dovolání [srov. § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. V nyní projednávané věci tak bylo proti rozsudku městského soudu, jak se ostatně podává i z poučení uvedeného v odůvodnění tohoto rozsudku, možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezmiňuje, že by tento opravný prostředek využil, což Ústavní soud ověřil i na informačním portále Ministerstva spravedlnosti (viz http://infosoud.justice.cz).

8. Vzhledem k tomu, že stěžovatel možnost podání dovolání proti rozsudku městského soudu nevyužil, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu náležely, a proto je třeba jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 29. května 2019

Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 1060/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies