II. ÚS 342/19

04. 06. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Bioplyn Strunkovice, s.r.o., se sídlem Kožlany - Dřevec 42, Kožlany, zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, se sídlem Mezibranská 579/7, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017 č. j. 24 Co 130/2017-198 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018 č. j. 23 Cdo 1708/2018-226, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že těmito rozhodnutím bylo porušeno jednak její právo podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a zároveň i její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva").

2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy (resp. v jeho části, která je pro ústavní stížnost rozhodná) domáhala, aby účastnici, obchodní společnosti OTE, a. s., bylo uloženo uhradit jí za elektřinu vyrobenou v bioplynovém zdroji tzv. "zelený bonus" ve výši stanovené zákonem a účinným cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu za období od 1. 1. do 31. 12. 2012. Předmětem sporu bylo, kdy byl předmětný bioplynový zdroj řádně zapojen do sítě, což je okamžik, od něhož se nárok na zelený bonus odvíjí. Zatímco soud prvního stupně přitakal stěžovatelce v tom, že k prvnímu připojení došlo dne 27. 12. 2012, podle soudu odvolacího byly v dokumentaci výrobny chyby (chyba v čísle kogenerační jednotky), které řádnému připojení bránily. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo návrhu stěžovatelky částečně vyhověno, a její návrh v plném rozsahu zamítl. Nejvyšší soud posléze podané dovolání odmítl jako nepřípustné.

3. Své námitky rozděluje stěžovatelka do tří okruhů. V prvé řadě uvádí, že se Nejvyšší soud dopustil odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) tím, že protiústavně odmítl její dovolání. Na podrobně odůvodněné dovolání totiž Nejvyšší soud reagoval pouze lakonicky, de facto jedním odstavcem, a s jejími námitkami se tedy dostatečně nevypořádal.

4. Ani odvolací soud, stejně jako soud dovolací, se nevypořádal se všemi argumenty a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí bylo pro stěžovatelku příznivé. Podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je přitom odvolací soud, mění-li rozsudek soudu prvního stupně, povinen komplexně se vypořádat se všemi aspekty odůvodnění prvostupňového rozsudku. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž dle stěžovatelky nepřezkoumatelné a neslučitelné s jejím právem na spravedlivý proces.

5. Konečně pak stěžovatelka brojí proti způsobu, jakým odvolací soud rozhodl ve věci samé a tvrdí, že jeho rozhodnutí je přepjatě formalistické. Odvolací soud podle stěžovatelky bazíroval na absolutní bezchybnosti všech podkladů nutných pro zapojení zdroje do sítě a své rozhodnutí (srov. shora odst. 2) založil na údaji, který je zjevnou písařskou chybou. Takový přepjatý formalismus je dle stěžovatelky rovněž rozporný s jejím právem na spravedlivé projednání věci soudem.

6. Další obsah napadených rozhodnutí, ani řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba rekapitulovat. Jak obsah napadených rozhodnutí, tak dosavadní průběh řízení jsou totiž účastníkům řízení známy.

7. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud, aniž by se vyjadřoval ke správnosti výkladu podústavního práva obecnými soudy, dospěl k závěru, že řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

9. První dva okruhy stížnostních námitek, jež jsou shora rekapitulovány, spolu úzce souvisejí. Stěžovatelka tvrdí, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s odůvodněním - pro stěžovatelku příznivého - prvostupňového rozsudku a že Nejvyšší soud toto pochybení přehlédl, resp. bez adekvátního odůvodnění tuto dovolací námitku odmítl. Nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu byla přitom dle stěžovatelky takového rázu, že toto rozhodnutí odporovalo judikatuře Nejvyššího soudu; v tomto duchu též stěžovatelka podrobně odůvodňovala přípustnost dovolání.

10. Ústavní soud však konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno řádně. Je z něho patrno, proč a v jakém rozsahu odvolací soud nesouhlasí s právními závěry soudu prvního stupně a tyto rozdíly v právním hodnocení jsou takového rázu, že bez dalšího vysvětlují, proč odvolací soud prvostupňový rozsudek změnil a žalobu zamítl (srov. v tomto ohledu odst. 16 - 18 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Ani následné odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem neporušuje ústavně garantovaná práva stěžovatelky. Nejvyšší soud se s argumentem, podle něhož přípustnost dovolání zakládal rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu, vypořádal sice stručně, avšak v podstatě dostatečným způsobem.

11. Ústavní soud pak nemůže přitakat ani námitce, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu projevem ústavně zakázaného "přepjatého formalismu". Na jedné straně je totiž zjevné, že odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že v dokumentaci bioplynového zdroje byla chyba, která mohla být považována za chybu v psaní. Jeho rozhodnutí je však opřeno zejména o argument, podle něhož připravenost zdroje k připojení k distribuční soustavě kontroluje provozovatel této distribuční soustavy a připojení do soustavy není možné bez jeho souhlasu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není primárně opřeno o jeho hodnocení závažnosti chyby v dokumentaci; spíše je na místě vnímat toto rozhodnutí jako výraz deference k rozhodnutí provozovatele distribuční soustavy. Z protokolu o kontrole ze dne 28. 12. 2012 přitom vyplývalo, že zdroj nemůže být provozován paralelně s distribuční soustavou. Za situace, kdy vzal odvolací soud za prokázané, že bioplynový zdroj byl k distribuční soustavě řádně připojen až v roce 2013, lze proto jeho rozhodnutí považovat za logické a ústavně konformní.

12. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2019

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 342/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies