IV. ÚS 802/19 #2 - K zásadě rovnosti účastníků řízení v řízení o předběžném opatření

04. 06. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Nejde-li o případ, ve kterém doručení odvolání o nařízení předběžného opatření protistraně není ani účelné, ani vhodné, anebo dokonce by zmařilo účel předběžného opatření, a odvolací soud o odvolání navrhovatele předběžného opatření přesto rozhodne, aniž předtím jeho opis zaslal ostatním účastníkům řízení na vědomí, poruší tím jejich právo na soudní ochranu a na rovnost v řízení podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11.06.2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 #2)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem, sídlem Račice nad Trotinou 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2019 č. j. 26 Co 45/2019-55, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1. A. D., 2. nezletilé V. D., 3. nezletilé M. D., 4. nezletilé M. D., všech nezletilých zastoupených Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo nám. 3/4, Brno, a 5. V. F., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2019 č. j. 26 Co 45/2019-55 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2019 č. j. 26 Co 45/2019-55 se ruší.


Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu, obsah napadeného rozhodnutí a relevantní obsah soudního spisu

1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená podle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného soudního rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu, se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 20. 12. 2018 č. j. 0 Nc 20/2018-38 zamítl návrh vedlejší účastnice 5. (dále též "matka") na nařízení předběžného opatření spočívajícím v určení výživného otci.

3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením k odvolání matky změnil usnesení okresního soudu, a to tak, že se nařizuje předběžné opatření, kdy je otec povinen platit pro již zletilou vedlejší účastnici 1. výživné 1 500 Kč k jejím rukám, pro nezletilou vedlejší účastnici 2. výživné 1 500 Kč, pro nezletilou vedlejší účastnici 3. výživné 1 000 Kč a pro nezletilou vedlejší účastnici 4. výživné 1 000 Kč k rukám matky, a to vše vždy do každého 20. dne v měsíci s účinností od doručení tohoto usnesení.

4. Z obsahu vyžádaného soudního spisu se podává, že usnesení okresního soudu ze dne 20. 12. 2018 č. j. 0 Nc 20/2018-38 bylo doručeno toliko matce, resp. její právní zástupkyni. Odvolání matky (na č. l. 41 soudního spisu) bylo na základě výzvy k odstranění vad odvolání (na č. l. 43 soudního spisu) doplněno podáním matky (na č. l. 44 - 46 soudního spisu). Z předkládací zprávy okresního soudu ze dne 31. 1. 2019 na č. l. 53 soudního spisu je zřejmé, že ani usnesení okresního soudu ze dne 20. 12. 2018 č. j. 0 Nc 20/2018-38, ani odvolání matky proti uvedenému usnesení, ani jakékoliv další podání, nebylo doručeno stěžovateli, ani jeho právnímu zástupci.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel zdůrazňuje, že o nařízeném předběžném opatření se dozvěděl až dne 20. 2. 2019, kdy mu bylo doručeno napadené usnesení krajského soudu. Do té doby stěžovatel ani jeho právní zástupce neměl o zahájení řízení ze strany matky a návrhu na vydání předběžného opatření žádné povědomí. Neměl proto možnost vyjádřit se jak k návrhu matky, tak i k jejímu odvolání, a byl zbaven možnosti podání řádného opravného prostředku proti napadenému rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím tedy došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, tedy dosažení spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu. Stěžovatel neměl možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k návrhu matky, které se měly promítnout do úvahy soudu ohledně posouzení jeho důvodnosti. Bylo povinností soudu vyžádat si před nařízením předběžného opatření vyjádření od účastníků, vůči nimž směřovalo. V tomto směru má stěžovatel za to, že napadené usnesení trpí dokonce projevem svévole, pročež navrhuje jeho zrušení.

III.
Vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastnic řízení a replika stěžovatele

6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům řízení.

7. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že bez nalézacího spisu se nemůže vyjádřit k tomu, zda bylo usnesení okresního soudu a odvolání matky stěžovateli doručeno, ale vychází z předpokladu, že se tak řádně stalo a stěžovatel se měl možnost ve věci vyjádřit a nebylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

8. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jako kolizní opatrovník nezletilých vedlejších účastnic 2., 3. a 4., ve svém vyjádření uvedl, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu se jeví, že by mělo být návrhu stěžovatele vyhověno [srov. nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527)]. Nadto však uvedl, že se domnívá, že judikatura Ústavního soudu dosud beze zbytku nevyčerpala potenciál komplexního hodnocení předběžného opatření z hlediska limitů ochrany ústavně zaručených práv. Opatrovník vychází ze základní premisy deklarované rovněž Ústavním soudem, že řízení před obecnými soudy musí garantovat právo na spravedlivý proces jako celek. Současně je třeba vyjít rovněž z faktu, že předběžné opatření - jako obecně akceptovaný procesní prostředek ochrany práva v mezích ústavnosti - v sobě nutně a legitimně implikuje určitý prvek překvapivosti, který může v určité časové fázi řízení před obecnými soudy vzbuzovat domnění zásahu do ústavně zaručených práv. V kontextu posuzovaného případu je nutno zdůraznit, že předběžné opatření směřovalo k zajištění výživy dětí. Ústavní soud obecně ve své judikatuře deklaruje, že v zásadě rezignuje na přezkum zákonných podmínek nařízení předběžného opatření; krajský soud se přitom logicky vypořádal s důvody, pro které předběžné opatření uložil a uvedl je do kontextu konkrétních podkladů a východisek v rozsahu potřebném před meritorním posouzením nároku ve vlastním - nalézacím řízení, proto v tomto ohledu v závěrech napadeného rozhodnutí nelze spatřovat prvek svévole. Ne nepodstatnou okolností rovněž je, že vyživovací povinnost je zákonnou povinností rodiče, z hlediska obecného právního vědomí by tedy měla soudní ochrana práva podporovat východisko "je normální výživné platit", byť je soudnímu řízení vyhrazeno v případě "sporu" určit jeho konkrétní výši a podmínky. Vyhovění ústavní stížnosti by ve svém výsledku vedlo k tomu, že by byla dána přednost procedurální stránce ochrany práv průběžně neplatícího otce (fakt, že výživné není hrazeno průběžně, není sporný ani podle vyjádření otce, resp. jeho právního zástupce) před soudní ochranou práv dětí, což považuje opatrovník za zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Dochází-li přitom ke kolizi (či spíše domnělé kolizi) v garancích práv dětí a dospělých, je relačním kritériem princip nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, která státu ukládá jednoznačnou povinnost favorizace právního postavení dítěte. Opatrovník se domnívá obecně, zejména pak v souvislostech posuzovaného případu v duchu výše uvedených argumentů, že situace zaslouží zvážit postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu a že by hodnocení závěrů obsažených v nálezu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 mělo být předloženo plénu Ústavního soudu k přehodnocení buď obecnému, nebo pro právě posuzovaný případ a případy jemu obdobné. Svou domněnku si opatrovník dovolil vyslovit i s vědomím, že by bylo možno situaci řešit v případě kasačního nálezu Ústavního soudu procesně utilitárně tím, že by krajský soud rozhodl znovu poté, co již byl stěžovatel (otec) s návrhem matky seznámen, a rovnost zbraní by tak i ve smyslu postulátů citovaného nálezu byla zachována, případně by bylo možné zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a zavázat jej pro další postup názorem soudu odvolacího. Systémově se nelze na okraj citovaného nálezu ubránit poznámce, že lze vnímat stále určitou disproporci v rovnosti zbraní mezi navrhovatelem předběžného opatření a jeho "odpůrcem". Pokud soud prvního stupně zamítne předběžné opatření, má jeho navrhovatel k dispozici odvolání, které je z hlediska ochrany práva efektivním prostředkem. Naproti tomu ten, jemuž nebylo doručeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, má garantovánu ve smyslu citovaného nálezu toliko možnost být (nejpozději) v odvolacím řízení seznámen s návrhem, což mu jistě umožní vznést námitky a sdělit své stanovisko před rozhodnutím, ale reálnému opravnému prostředku je to vzdáleno na hony. Tato okolnost jen podporuje tezi, že by si vnímání předběžného opatření zasloužilo komplexnější hodnocení z hlediska limitů ochrany ústavnosti. To platí také i pro situaci, že by Ústavní soud jednoznačně a do budoucna transparentně kupříkladu definoval ústavně konformní doktrínu, že rozhodnutí odvolacího soudu v případě odvolání proti zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření by smělo být pouze kasační, jak bylo ostatně přinejmenším částí praxe odvozováno již z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.). Podle opatrovníka by měl Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítnout.

9. Vedlejší účastnice 1. a 5. svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužily.

10. Výše rubrikovaná vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice, který Ústavnímu soudu sdělil, že nesouhlasí s právním názorem opatrovníka (sub 8 nálezu), a uvedl, že navržené a posléze nařízené předběžné opatření nemá vůbec charakter neodkladného opatření a vedlejší účastnice 2., 3. a 4. by nebyly nijak dotčeny, pokud by krajský soud předložil odvolání k replice stěžovateli. Navíc k probíhajícím mimosoudním jednáním o výživném matka zaujala postoj, kdy podala návrh na předběžné opatření, aniž by o tomto svém postupu jakýmkoliv způsobem informovala stěžovatele či jeho právního zástupce. Pro respektování nejlepšího zájmu nezletilých dětí má primárně sloužit dohoda rodičů, což odpovídá zásadě jejich autonomní vůle, nikoliv soudní rozhodnutí. Navíc předběžné opatření nemuselo být vydáno, pokud by měl stěžovatel možnost bránit se tvrzením matky a prokázat, že výživné hradil. Nesprávným postupem krajského soudu byl stěžovatel připraven o možnost skutkově a právně argumentovat a přesvědčit soud o nedůvodnosti návrhu. Ochrana údajně porušeným osobnostním právům vedlejších účastnic 2., 3. a 4. by měla být primárně poskytnuta pravomocným rozhodnutím ve věci samé - tedy takovým, jehož doposud nebylo dosáhnuto. Ochrana poskytovaná formou předběžného opatření má mít funkci toliko doplňkovou a provizorní a stěžovatel je přesvědčen, že není v souladu se zásadou spravedlivého procesu, aby bylo, až na zcela výjimečné situace, předběžným opatřením účastníku garantováno to, čeho se tento domáhá - nebo může domáhat - petitorně. Vzhledem k uvedenému setrvává na svém procesním stanovisku.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů obecných, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

13. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06, a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.

14. Ústavní soud vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12, nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad spravedlivého procesu a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].

15. Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu stěžovatele s procesním postupem obecných soudů, když o odvolání vedlejší účastnice 5. proti usnesení okresního soudu bylo krajským soudem rozhodnuto, aniž by odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zasláno stěžovateli na vědomí s možností podat k podanému odvolání své vyjádření. Z vyžádaného soudního spisu (sub 4) pak tvrzená skutečnost o nedoručení opisu odvolání stěžovateli skutečně vyplývá.

16. Ústavní soud musí úvodem při posouzení věci odkázat na svou ustálenou judikaturu [reprezentovanou např. nálezy ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443), ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193) nebo ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 3428/11 (N 90/65 SbNU 213)], v nichž se Ústavní soud mimo jiné vyslovil k problematice ústavně konformní interpretace ustanovení § 210 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), z něhož vyplývá, že soud není povinen doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, a to z hlediska potenciálního rozporu s ústavně zaručeným právem účastníků řízení předložit své argumenty k podanému odvolání protistrany, jakožto součásti spravedlivého procesu ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny (v nálezu sp. zn. IV. ÚS 310/05 Ústavní soud dokonce posuzoval ústavnost citovaného ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud dovodil, že "ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. představuje kogentní příkaz pro soud prvého stupně, aby v případech, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, je doručil ostatním účastníkům. Ze zákona tedy sice nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí" (srov. nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193)].

17. V nálezu ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08 (N 128/50 SbNU 125) pak Ústavní soud jednoznačně zdůraznil, že "vytvoření prostoru pro účastníka řízení účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, je jedním ze základních požadavků práva na spravedlivý proces (zásada kontradiktornosti řízení), který lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení." [srov. obdobně nálezy ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) či ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269)].

18. Vyslovené závěry Ústavní soud vztahuje nejen na rozhodování o nákladech řízení, ale kupříkladu i na řízení exekuční, které je společně s řízením nalézacím řazeno do občanského soudního řízení jako základní druh civilního procesu. "I v tomto případě je namístě usuzovat, že v případě doručení odvolání stěžovatelům by tito v odvolacím řízení uplatňovali své argumenty na podporu potvrzení odvoláním napadeného usnesení soudního exekutora" [srov. např. citovaný nález ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 3428/11 (N 90/65 SbNU 213) či nález ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 3/11 (N 111/61 SbNU 647)]. Ústavní soud pak tyto závěry vztahuje i na rozhodování v případě posuzování nezbytnosti přerušení řízení u obecných soudů. "Je porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pokud odvolací soud rozhodne o podaném odvolání žalovaného, aniž jeho opis předtím zaslal žalobci na vědomí, čímž mu znemožnil vznést protiargumenty a hájit tak své stanovisko o nezbytnosti přerušení řízení, byť je z okolností konkrétní věci zřejmé, že zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí (§ 210 odst. 1 o. s. ř.)." (srov. nález ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1831/17).

19. Současně však Ústavní soud ve své judikatuře rovněž zdůrazňuje, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, to znamená, že přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. "Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu." [srov. např. nálezy ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 (N 176/54 SbNU 209) či ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)].

20. Ústavní soud proto ve snaze zachovat racionalitu řízení o ústavní stížnosti a zabránit výskytu přepjatého formalismu i ve své vlastní judikatuře, v jehož důsledku by za účelem ochrany "čistoty" přezkoumávaného procesu přistupoval ke kasaci všech rozhodnutí obecných soudů, a to výhradně toliko "pouze" pro nevyhovění všem procesním oprávněním účastníka bez ohledu na racionalitu jejich uplatnění, vždy váží charakter a intenzitu porušení procesních pravidel. "Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů." [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)]. V případě namítaného porušení subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je tudíž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé.

21. Ústavní soud tak učinil i v nyní projednávaném případě a dospěl k závěru, že výše rekapitulované závěry lze bezesporu vztáhnout i na tento případ stěžovatele, který procesním postupem okresního soudu, kdy mu nebyl doručen opis odvolání vedlejší účastnice 5., byl fakticky zbaven svého práva předložit své protiargumenty k podanému odvolání, na jehož základě následně krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu o předběžném opatření tak, že nařídil předběžné opatření, jak je shrnuto sub 3 nálezu, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Právě v tomto aspektu řízení, kdy krajský soud (jako soud odvolací) na základě podaného odvolání (a v něm vznesených argumentů) dospěl ke zcela opačnému právnímu názoru než okresní soud (jako soud prvního stupně), přičemž dotčený účastník řízení (stěžovatel) se o tomto "novém" náhledu na posuzovanou otázku dozvěděl až ze samotného rozhodnutí krajského soudu, se nyní projednávaný případ odlišuje od případů, kdy se obecné soudy při zohlednění konkrétních okolností průběhu řízení rozhodly postupovat podle ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. a nedoručovat opis odvolání dotčenému účastníkovi řízení, neboť "z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu" [viz usnesení ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2602/13].

22. Citovaný právní závěr Ústavního soudu se tudíž neocitá v rozporu s výše rekapitulovanými závěry judikatury Ústavního soudu a není tedy důvodem pro odmítnutí argumentace stěžovatele jako neopodstatněné, neboť procesní postup obecných soudů v případě řešeném Ústavním soudem v posledně citovaném usnesení nepředstavoval takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně dotčeného jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, jako tomu bylo dle Ústavního soudu v nyní projednávaném případě. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu je totiž více než zřejmé, že stěžovatel má na otázku skutkového stavu a právního hodnocení dané věci diametrálně odlišný názor než vedlejší účastnice 5., přičemž postupem obecných soudů mu bylo odepřeno tento svůj právní názor na danou kauzu obhajovat před krajským soudem, a to navíc za situace, kdy okresní soud rozhodl v jeho prospěch. Tímto postupem tedy došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

23. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje potřebu posoudit, jaké následky by v konkrétním případě lpění na pravidlech procedurální spravedlnosti (zejména čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny) mohlo mít pro následné možné uplatnění práv vedlejších účastníků řízení před obecnými soudy, kdy by zrušení předběžného opatření Ústavním soudem představovalo hrozbu přímého, bezprostředního a nadále již nenapravitelného zásahu do sféry možností faktického uspokojení v řízení uplatněného nároku [viz nález ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13 (N 17/72 SbNU 211)]. Takový následek však v posuzované věci neshledal, naopak dospěl k závěru o neústavním zásahu do ústavně zaručeného procesního postavení stěžovatele.

24. Uvedený závěr Ústavního soudu je pak zcela shodný s právním názorem vyjádřeným v nálezu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527), podle kterého je "smyslem předběžného opatření (§ 74 a § 102 o. s. ř.) ochrana účastníka, který o jeho vydání žádá, přičemž však musí být respektována též práva toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Cílem zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny je totiž dosažení spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu. Proto také platí, že má-li být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k takovému návrhu, které se promítnou do úvahy soudu ohledně posouzení jeho důvodnosti. Je tedy povinností soudu vyžádat si před nařízením předběžného opatření vyjádření účastníka, vůči němuž směřovalo." Obdobně pak Ústavní soud rozhodl též v nálezu ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 719/18. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu vázán rovněž Ústavní soud [srov. např. již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)]. Rozhodující senát Ústavního soudu v nyní přezkoumávané věci pak konstatuje, že neshledal důvody pro postup, který navrhuje kolizní opatrovník vedlejších účastnic 2., 3. a 4. (sub 8 nálezu), tedy postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu (předložení věci plénu Ústavního soudu), a s nosnými důvody citovaných nálezů se ztotožnil.

25. Současně však v této souvislosti, s ohledem na zvláštnost řízení o ústavnosti předběžných opatření, Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že není povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření před rozhodnutím odvolacího soudu vždy a v každém případě, a to nejen s ohledem na znění § 210 odst. 1 o. s. ř., nýbrž právě proto, že mohou být případy, kdy by doručení odvolání protistraně nebylo ani účelné, ani vhodné, anebo by dokonce mohl být nevhodným doručením odvolání zmařen účel předběžného opatření, tedy mimořádného procesního institutu, který musí být do jisté míry založen na prvku překvapivosti (např. je-li navrhováno předběžné opatření z důvodu ohrožení budoucí exekuce). V posuzovaném případě ovšem žádné nebezpečí zmaření účelu předběžného opatření nehrozilo a stěžovatel tak měl po posouzení okolností případu právo na to, aby mohl v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření odpovídajícím způsobem reagovat.

VI.
Závěr

26. Proto Ústavní soud uzavírá, že rozhodl-li krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením o podaném odvolání vedlejší účastnice 5., aniž jeho opis předtím zaslal stěžovateli na vědomí, fakticky mu znemožnil vznést protiargumenty a hájit tak jeho stanovisko o nedůvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Tímto svým rozhodnutím proto porušil jeho právo na soudní ochranu a rovné postavení v řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny (obdobně shora citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1888/13), stejně jako právo vyjádřit se k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).

27. Proto Ústavní soud (aniž jinak posuzoval vlastní předmět řízení před obecnými soudy) podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení krajského soudu zrušil. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci, pročež od něj upustil dle § 44 věty první zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. června 2019

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 802/19 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies