II. ÚS 882/19

17. 05. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petera Majeríka, zastoupeného JUDr. Andreou Vrzáňovou, advokátkou, se sídlem Dejvická 46, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 370/2018-353 ze dne 27. 11. 2018, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 54 EXE 4684/2017-305 ze dne 28. 5. 2018, příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 134 EX 10822/17-181, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 54 EXE 4684/2017-369 ze dne 11. 2. 2019 a příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 134 EX 10822/17-197 ze dne 21. 2. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10, čl. 11, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst 2 Listiny, čl. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl usnesením č. j. 54 EXE 4684/2017-305 ze dne 28. 5. 2018 o návrhu stěžovatele (povinného) ze dne 25. 9. 2017 na zastavení exekuce tak, že tento návrh v celém rozsahu zamítl. Napadeným usnesením Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Následně vydal soudní exekutor Mgr. Ing. Jiří Prosek napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 134 EX 10822/17-181, kterým ukládá stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce. Proti uvedenému příkazu podal stěžovatel námitky, o kterých rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením č. j. 54 EXE 4684/2017-369 tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ve vztahu k nákladům soudního exekutora potvrdil a ve vztahu k nákladům právního zastoupení oprávněné jej změnil tak, že náklady oprávněné změnil na částku 75 214 Kč. Následně stěžovatel obdržel napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 134 EX 10822/17-197, který vydal soudní exekutor Mgr. Ing. Jiří Prošek a kterým ukládá stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce a náklady právního zastoupení oprávněné. Současně s podáním ústavní stížnosti podal stěžovatel též dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 370/2018-353 ze dne 27. 11. 2018 i proti závislým rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. O dovolání nebylo rozhodnuto, ale jeho přípustnost závisí na posouzení Nejvyššího soudu.

3. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti odvolává na judikaturu Ústavního soudu a namítá zejména nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.

4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

5. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího, pokud již jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.

6. V projednávaném případě byl stěžovatel v napadeném rozhodnutí krajského soudu poučen o možnosti podání dovolání a tohoto mimořádného opravného prostředku využil, přičemž o něm nebylo zatím rozhodnuto. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel je povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat mimořádný opravný prostředek, pokud je v jeho věci přípustný.

7. Ústavní soud tak shrnuje, že řízení ve věci nebylo před obecnými soudy skončeno napadenými rozhodnutími, ale stále běží na základě stěžovatelem podaného dovolání k Nejvyššímu soudu. Proto dosud nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

8. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak se zásadou subsidiarity, tak i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, aniž by pro to byl nějaký důvod.

9. Nebude-li totiž stěžovatel v řízení o dovolání úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení před Nejvyšším soudem, i kdyby jeho dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Ústavní soud připomíná, že podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což je právě situace, kterou stěžovatel zmiňuje, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť pokud by jím podané dovolání neuspělo, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i řízení před Nejvyšším soudem. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti.

10. Pokud nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu by v takovém případě počala běžet až po doručení příslušného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání [viz např. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), shodně též usnesení ze dne 9. 10. 2015 sp. zn.. III. ÚS 2725/15, ze dne 28. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2345/16 a řada dalších].

11. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že dosud nebyly definitivně vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2019

Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 882/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies