I. ÚS 891/19

21. 05. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Danielem Grimmem, advokátem, sídlem Janáčkova 1089/20, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. února 2019 č. j. 1 To 73/2019-60 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. února 2019 č. j. 0 Nt 18007/2019-23, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, která jsou zakotvena v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby, neboť u stěžovatele nadále trvají vazební důvody podle § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel je v současné době obžalován pro skutek kvalifikovaný jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil dne 2. 8. 2018 ve zkušební době, krátce po podmínečném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Do České republiky byl stěžovatel vydán po předchozím zadržení na základě Evropského zatýkacího rozkazu vydaném Okresním soudem v Ostravě ze dne 19. 10. 2018, v předběžné vazbě na Slovensku byl od 24. 10. 2018 do 23. 11. 2018. Za jinou násilnou trestnou činnost byl v minulosti odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Žilině ze dne 6. 10. 2015 sp. zn. 1 To 103/2015 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Dolném Kubíně ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. 9 T 50/2011 za celkem 3 zločiny loupeže spáchané 6 dílčími útoky v letech 2007 až 2010 (přepadáváním bankovních institucí, maskován a se zbraní v ruce) k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, z jehož výkonu byl propuštěn dne 28. 3. 2018. V současné době nemá stěžovatel stálé bydliště, je bez zaměstnání a nemá žádný stálý zdroj příjmů, jsou proti němu vedeny exekuce a je v konkursu. Vzhledem k výši hrozícího trestu tak existuje dle soudu obava, že by mohl uprchnout nebo se skrývat. Stejně tak vyplývá z popsaných okolností riziko, že bude trestnou činnost opakovat.

3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumentací okresního soudu. Konstatoval, že od doby omezení osobní svobody stěžovatele do rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu nedošlo k podstatným změnám, které by mohly vést k vyhovění žádosti. Aplikací alternativních zajišťovacích institutů nelze dle soudu dostatečně zaručit, že stěžovatel nebude opakovat násilnou trestnou činnost. Krajský soud shledal důvodnost trestního stíhání stěžovatele, neboť vše svědčí o tom (doznání stěžovatele, výpovědi svědků, listinné důkazy), že projednávaný skutek spáchal stěžovatel. Krajský soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele, že v řízení dochází k průtahům, a rekapituloval jednotlivé úkony orgánů činných v trestním řízení, které jsou činěny ke skončení věci.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v opravném prostředku namítá, že okresní soud i krajský soud se nedostatečně vypořádaly, v rozporu s § 125 trestního řádu, s existencí důvodů vazby podle § 67 a) a c) trestního řádu. Nezohlednily námitky stěžovatele, které uvedl ve výpovědi na vazebním zasedání, ačkoli objasňoval mnohé důvody, které vedly k uvalení vazby a zpochybnily závěry o existenci vazebních důvodů.

5. Dále stěžovatel tvrdil, že v jeho věci nejsou dány důvody vazby a v tomto směru stěžovatel obsáhle poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu (Tpjn 301/2017) a tvrdil, že Evropský zatýkací rozkaz vydal okresní soud předčasně. Policejní orgán neučinil žádný pokus o jeho doručení a fakticky ho připravil o možnost spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Ve stěžovatelově případě soudy opíraly obavu ze stěžovatelova útěku výhradně o skutečnosti, že je cizím státním občanem, existuje reálná obava, že by mohl uprchnout, vyhýbat se trestnímu stíhání, nemá stálý pravidelný příjem, jsou proti němu vedeny exekuce, nemá trvalý pobyt a zaměstnání či rodinné vazby na území České republiky. Stěžovatel nesouhlasil se spekulativním a nepodloženým závěrem soudu, že trestnou činností si finanční prostředky opatřoval na vklady do hazardních her, na živobytí, úhradu dluhů či výživného, neboť tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování a není odůvodněný. Dále stěžovatel poukázal na rodinné zázemí u rodičů, jejich podporu a složitou situaci při výkonu rodičovské péče o nezletilé děti a spory s jejich matkou. Finanční problémy stěžovatel vyřešil konkursním řízením u Okresního soudu v Žilině (sp. zn. 20dK/184/2018) a svoje majetkové poměry považuje za dostačující.

6. Zásahem do práva na spravedlivý proces je postup trestních soudů, které dle stěžovatele vyložily jen důvody svědčící ve prospěch vazby, aniž by vzaly v úvahu důvody ve prospěch stěžovatele a tyto řádně poměřily a vypořádaly se s nimi. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí, případně rozhodl o propuštění na svobodu za současného nahrazení vazby některým opatřením dle § 73 odst. 1 trestního řádu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je (po výzvě k odstranění vad podání z 27. 3. 2019) právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K obsahu osobního podání stěžovatele ze dne 30. 4. 2019 nemohl Ústavní soud přihlédnout (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud je totiž povinen respektovat nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení, resp. postup obecných soudů byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti [srov. např. nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), nález ze dne 14. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 130/01 (N 89/22 SbNU 245); všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz].

10. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, přitom nemůže být sama o sobě argumentem k namítanému tvrzení o zásahu do ústavně zaručených základních práv, a pokud obecné soudy v citovaných rozhodnutích dostatečně vyložily rozhodovací důvody, není úkolem Ústavního soudu jejich závěry přehodnocovat. Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení nebo trvání vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry.

11. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury týkající se rozsahu přezkumu vznesených námitek proti vazebním rozhodnutím. Zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu je tak vyloučeno v situaci, obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16, ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13 nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16). Tudíž i v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným. Ústavní soud tak ve stěžovatelově případě nepřikročil k posouzení té části námitek týkajících se tzv. útěkové vazby, neboť shledal, že napadená rozhodnutí obstojí z hlediska odůvodnění tzv. vazby předstižné.

12. V tomto směru Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Závěr stran nutnosti trvání tzv. předstižné vazby je odůvodněn řadou okolností, zejména stěžovatelovými poměry (nedostatkem příjmů), jeho dřívějším odsouzením za násilnou trestnou činnost (za současného porušení podmínek zkušební doby pro osvědčení se), což není v rozporu s principem presumpce neviny, neboť vazba je zajišťující opatření, jehož aplikací se předchází rizikům uvedeným ve vazebních důvodech podle § 67 trestního řádu. Uvedené odůvodnění tak plně odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu a účelu § 67 písm. c) trestního řádu.

13. Ústavní soud nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatele, že napadená rozhodnutí nesplňují požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění a jsou projevem libovůle soudů v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 trestního řádu. Vzhledem k celkové důkazní situaci a doznání stěžovatele, nemůže být pominutí některé námitky stěžovatele soudem samo o sobě důvodem pro ústavně relevantní zpochybnění důvodů pro další trvání vazby. S ohledem na osobu stěžovatele a povahu spáchaného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, nelze vazbu nahradit jinými instituty dle § 73 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel nově navrhl nahrazení vazby některým opatřením dle § 73 odst. 1 trestního řádu až v rámci stížnostního řízení před krajským soudem. Protože rámec stížnostního řízení je vymezen § 141 až § 150 trestního řádu, krajskému soudu ani nepříslušelo o návrhu stěžovatele rozhodovat.

14. S námitkou průtahů v postupech orgánů činných v trestním řízení a okresního soudu se dostatečně vypořádal krajský soud a s jeho závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění usnesení krajského soudu (str. 6 bod 25). Od převzetí stěžovatele dne 23. 11. 2018 jsou činěny dílčí procesní úkony a nelze konstatovat, že by vyšetřování policejního orgánu bylo zatíženo průtahy či nečinností.

15. Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Konstatuje, že v předcházejícím řízení bylo naplněno základní právo obviněného stěžovatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ohledně argumentace stěžovatele stanoviskem Nejvyššího soudu č. Tpjn 301/2017 konstatuje Ústavní soud, že vychází ze zcela rozdílné procesní situace a právní závěry na věc stěžovatele nedopadají.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2019

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 891/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies